A/N

!!!Kdo neviděl Infinity War, tak to tady vypněte!!!

Zároveň chci říct, že následující dějová linka mi nepatří a neberu si za ní žádné zásluhy! Děj je ve vlastnictví Marvelu. Vlastním pouze upravené části děje.

Čtvrt roku utekl od mého usmíření s Nedem a já stále nemám žádnou zprávu o tom, co Tony dělá. Vím, že žije. Nic jiného mi nikdo říct nechce. Už jsem se přestal snažit. Naučil jsem se žít s neustálým pocitem prázdnoty a se zlomeným srdcem. I přes to, jak hnusně mi zmizel ze života, ho nemiluji ho ani o kousek méně, než předtím.

Zrovna jsme jeli na školní výlet do muzea, když mi zafungovaly pavoučí smysly. Podíval jsem se z okénka a dost jsem se vyděsil. Nad městem se vznášelo obří kolo. Přesně takové, ve kterém před několika měsíci přiletěl ten divný mimozemšťan. Žaludek se mi stáhl. Úplně jsem zapomněl, že nás před tímhle varoval. Ještě víc jsem se děsil jeho slov.

"Až příště odejdu, bude tu o polovinu lidí méně."

"Nede, Nede musíš odvést pozornost," začal jsem plácat svého kamaráda po rameni. Podíval se na mě, poté na vesmírnou loď a pak znovu na mě. Okamžitě mu došlo co se děje. V očích mu blesklo vyděšení, přesto nepanikařil.

"Ty kráso! Venku je vesmírná loď! Všichni umřeme!" zakřičel a v autobuse okamžitě zavládl chaos. Využil jsem té chvilky a vypadl jsem ven. Rychle jsem se převlékl a hledal jsem, kde se co děje. Zahlédl jsem nějaké paprsky a výbuchy v Central parku. Tam jsem se také vydal.

Čím blíže jsem byl, tím mi bylo jasnější, že tohle bude něco vážného. Má domněnka se potvrdila, když jsem uviděl Iron mana. Srdce mi vynechalo úder, ale přesto jsem pokračoval.

Už jsem byl skoro u něj, když jsem si všiml nějakého vesmírného týpka. Vypadal jako obří vesmírná gorila. Takhle moc jsem se nikdy nebál. Zasáhl jsem v čas a zastavil jsem ruku mimozemšťana, takže Tonyho nerozdrtil. 

"Hej, jak je?" zeptal jsem se ho a snažil jsem se nemyslet na to, že se mi tak dlouho neozval.

"Kde se tady bereš?" také se mě zeptal a zněl, jako bychom se viděli včera večer. Do tváře jsem mu přes helmu neviděl, což mě na jednu stranu uklidňovalo a na druhou stranu mě to děsilo.

"Školní výlet do muzea," vysvětlil jsem mu. Víc jsem nestihl, protože mě mimozemšťan odhodil stranou. Rychle jsem se zvedl a vydal jsem se do boje. Adrenalin mi koloval celým tělem.

"Co tady ten týpek chce?" zajímalo mě. To je Thanos?

"Je z vesmíru. Přiletěl ukrást náhrdelník jednomu čáryfukovi," řekl mi ve zkratce. Moc jsem tomu nerozuměl, tak jsem se raději soustředil, jak máme zneškodnit mimozemšťana.

Po chvíli se nám na něj podařilo hodit auto. Byl jsem rád a myslel jsem si, že je konec. Že si s Tonym budu moct popovídat a všechno vyřešit. Ale proletělo kolem mě něco červeného.

"To je ten čáryfuk. Jdi za ním," křikl rychle Tony. Na nic jsem nečekal a poslechl jsem ho. Teď není čas na řešení našich osobních problémů. Teď musíme fungovat, protože tu máme větší problém.

"Rozkaz!" zavolal jsem a už jsem pomocí pavučin pronásledoval červený plášť. Během cesty se ke mně připojil Ebony Maw. Nebo jak se jmenuje ten týpek, kterého jsem poprvé viděl před několika měsíci. Ještě teď se mi o něm zdály sny. A jak koukám, budou se mi zdát i nadále.

Pokud tohle přežiju.

Ať jsem se snažil jakkoliv, nakonec pana Kouzelníka vsál nějaký paprsek a táhl ho nahoru. I já jsem začal stoupat. Rychle jsem se pomocí pavučiny zachytil za lampu. Ani to nepomohlo a já se začal přibližovat k nebesům.

"Táhne mě to nahoru!" dal jsem vědět Tonymu. Byl jsem opravdu vyděšený. Na tohle mě nikdo nikdy nepřipravil.

"Vydrž chvilku, mladej!" křikl na mě a také zněl dost zoufale. Čekal jsem, než přiletí. Ale neletěl. 

Mezitím jsem se dostal až na to divné kolo. Pevně jsem se ho držel a lezl jsem pořád výš a výš. Už jsem pomaličku začal cítit, že je tu řidší vzduch. Stále se to dalo zvládnout. Za žádnou cenu jsem se nedíval dolů. Spadl bych a rozhodně bych to nepřežil.

"Pete, pusť se," konečně promluvil Tony. Jenže já jsem se moc bál. Navíc jsem nemohl nechat toho pána, aby ho unesli mimozemšťani.

"Řekl jsi, že mám zachránit toho čáryfuka!" řekl jsem mu zpět. Nechtěl jsem do toho tahat naše osobní problémy, ale nemohl jsem si pomoct. Nechci, aby mi pomáhal. Nechci, aby mi říkal co mám a co nemám dělat. Ne po tom, co mi bez jediného vysvětlení zmizel ze života.

Už jsme byli opravdu vysoko a já se začínal dusit. Sundal jsem si masku a snažil jsem se dostat co nejvíce vzduchu do plic.

"Jsme moc vysoko. Dochází ti kyslík!" upozornil mě. Už jsem málem omdléval, ale přesto jsem se pevně držel železné konstrukce.

"Jo, to dává smysl," řekl jsem si pro sebe. Už jsem opravdu ztrácel vědomí, takže jsem ho poslechl. Pustil jsem se.

Během pádu dolů jsem ucítil, jak se kolem mě něco obaluje. Spadl jsem na nejspodnější část vesmírné lodi a zhluboka jsem se nadechl.

"Tony! Tady to voní jako v novém autě!" křikl jsem fascinovaně a prohlédl jsem si své ruce. Musel mi dát další oblek! Kdy na něm pracoval? Proč mi o tom nic neřekl?

Protože tě před čtyřmi měsíci vyměnil za někoho jiného.

"Šťastnou cestu domů. Jarvisi, pošli ho domů," rozkázal a z mého obleku vyjel padák.

"Ale noták!" naštval jsem se, ale to už mě vítr odnášel pryč. Byl jsem tak moc naštvaný. Chtěl jsem taky bojovat! Sám to nezvládne a moc dobře to ví. Potřebuje mě!

Nějakým zázrakem se mi podařilo dostat znovu na loď. Pevně jsem se držel a odvážil jsem se podívat dolů. Málem jsem spadl, když jsem spatřil Zemi. Já jsem ve vesmíru?!

Ze stran vyjely stěny a já byl bezpečně schovaný v lodi. Sedl jsem si na kovou podlahu a snažil jsem se uklidnit své splašené srdce.

"Měl jsem zůstat v autobuse," povzdechl jsem si a snažil jsem se nevnímat fakt, že se opravdu nenacházím na Zemi. Tiše jsem doufal, že tu někde Tony je. Pokud mám umřít, tak po jeho boku.

Stoupl jsem si a co nejtišeji jsem se vydal na průzkum vesmírné lodi. Měl jsem nahnáno, ale adrenalin a strach o Tonyho mě popoháněl dál.

Srdce mi poskočilo, když jsem ho konečně našel. Pro jistotu jsem lezl po stropě. Tam se moc lidi- teda bytosti nedívají.

"Ty jsi mi teda loajální módní doplněk," uslyšel jsem jemný chraplák, o kterém se mi zdály sny. Přesto teď naživo zněl tak jinak. Tak dokonale.

 V obleku Iron mana se díval na nějaký létající plášť, nebo co to je. Moc to nechápu.

"Když už se bavíme o té loajalitě," promluvil jsem a seskočil jsem na zem. Tony se na mě podíval a v očích se mu mihlo tolik emocí, až mě to překvapilo.

"No dopr-" začal a tvářil se opravdu nechápavě.

"Já vím, co chceš říct!"

"Tady nemáš co dělat," zasyčel a vypadal opravdu naštvaně. To já bych měl být naštvaný na něj.

"Já jsem chtěl jít domů-"

"Nechci to slyšet."

"Ale byl to hrozný sešup," stejně jsem pokračoval. Nemá právo mi rozkazovat.

"A přesto mi to říkáš," povzdechl si. Dál už se mě nesnažil zastavit. Zná mě až moc dobře.

"A pak jsem si vzpomněl na tebe a tak jsem se vrátil do té lodi a navíc ten oblek je děsně intuitivní, takže je to vlastně i tvoje vina, že jsem tady.

"Co že jsi to řekl?!" z očí mu sršely blesky, ale já jsem se to rozhodl ignorovat.

"A teď jsem s tebou v kosmu," dořekl jsem celou verzi mého příběhu. Snažil jsem se na něj nezírat, ale nešlo to. Ne po čtyřech měsících, kdy se mi absolutně vyhýbal. Viděl jsem v jeho tváři změny. Měl mnohem víc vrásek a celkově vypadal hrozně unaveně a vyčerpaně. Přesto vypadal úžasně.

"Přesně tam, kde jsem tě mít nechtěl," prskl a z jeho hlasu šel takový chlad, až jsem sebou cukl.

"Nechtěl jsi mě mít nikde," procedil jsem skrz zuby a doufal jsem, že v mém hlase není cítit slabost.

"Tady teď nejde o nás dva-"

"Máš pravdu. Protože nikdy nešlo o nás dva," protočil jsem očima, i když mě to zevnitř trhalo na kusy. Vždycky šlo o něj. Přestal jsem ho bavit, odhodil mě. Jednoduché jako facka a horší než pěstí.

"Tohle není o nás dvou! Není to ani nějaký školní výlet! Tohle je sebevražedná mise!" rozčiloval se dál. V očích měl slzy a já nevěděl, proč tam jsou. 

"Rozumíš mi?" díval se mi přímo do očí a já se pod tím pohledem začal rozpouštět. Řekl by jedno blbé promiň a odpustil bych mu. Úplně všechno. Padl bych mu kolem ramen a nikdy bych ho nepustil.

"Netvař se, že sis to promyslel," šeptl a teď jsem si byl jistý, že jsem slzu v rohu jeho zahlédl. 

"Promyslel," odpověděl jsem mu pevným hlasem. Samozřejmě, že jsem to nepromyslel. Vždyť na to nebyl čas!

"Ne," prokoukl mojí lež. Stejně jako vždycky. Škoda, že já jsem tu jeho neodhalil už dávno. I když, on mi to na začátku řekl jasně a já jsem si naivně myslel, že by ke mně třeba začal něco cítit.

"Jo."

"To sis ani promyslet nemohl," kroutil hlavou.

"Jak můžu být dobrý soused Spiderman, když nebudu mít žádné sousedy?"

A lásku mého života.

Byl ticho a přemýšlel. Ani nevím, nad čím. Stejně už s tím nic udělat nemůže. Už jsem tady a cesta zpět neexistuje. A víc ublížit už mi nemůže. Stačilo, že bez vysvětlení zmizel.

"Možná to je blbost, ale ty víš, co tím chci říct," povzdechl jsem si, když pořád mlčel a rentgenoval mě svým pohledem. Vypadalo to, jako že se sebou svádí vnitřní boj.

"Tak pojď. Řeknu ti co a jak," vzdal to a pokynul mi rukou. Prošel jsem vedle něj a snažil jsem se nevnímat jeho okouzlující vůni.

"Vidíš ho tam? Má problém. Co s ním?" ukázal někam dolů. Podíval jsem se tam a nemálo jsem se vyděsil. Do toho čaroděje se vpichovalo obrovské množství jehlic. Je mi jasné, že to moc příjemné nebude.

"Mluv," popohnal mě Tony. Dost mě tím překvapil. Nikdy si ode mě radit nenechal.

"Dobře, dobře," přemýšlel jsem nahlas.

"Pamatuješ si, jak jsme se spolu dívali na ten předpotopní film Vetřelec?" zeptal jsem se ho a byl jsem hrozně šťastný, protože jsem vymyslel plán.

"Myslíš ten, během kterého jsem ti ho kouřil?" řekl Tony s úšklebkem na rtech. Vyrazil mi tím dech. Nevěděl jsem, jestli se mi vysmívá, nebo ne. Možná mi chtěl omlátit o hlavu, jak moc hloupý jsem byl a možná na to rád vzpomínal.

Ne, vysmívá se mi.

S rudým obličejem jsem přikývl a sklopil jsem pohled k zemi. Atmosféra kolem nás zhoustla. Pokud to ještě šlo. 

"Tak dobře. Ale snad to vyjde," nakonec souhlasil Tony, kterého velké napětí mezi námi vůbec nevyvedlo z rovnováhy.