Malý černoušek potichu pochrupoval. Celý večer žvanil a žvanil. Jmenuje se Quint, je mu už čtrnáct a je na to patřičně hrdý. Jeho rodiče jsou až pozoruhodně mladí, mamince, stejně droboučké černošce, nebylo ještě ani třicet, ale Quint měl ještě dvě starší a tři mladší sestry. Všechny stejně hezké a stejně černé jako maminka. Tohle Quint vychrlil během pěti minut, ale nestačilo mu to, pokračoval dál. Za večer převyprávěl snad celý život. A ještě Owena obvinil z nemluvnosti. Z nemluvnosti! Kdyby prožil za posledních pár hodin a dní to co Owen, asi by tu teď taky nešvitořil. Ještě že tu byl Mu, ten žabí trpaslík. Obstaral větší část konverzace za něj.
A pak chlapec konečně usnul. Mu ho hned následoval a zanedlouho zabral i Owen.
Kdy už ho konečně přestanou trápit ty sny?! Chtěl zapomenout. Chtěl nikdy nevědět, chtěl jen, aby ji nikdy nepotkal. Ale vždycky se mu připomněla ve snu. A bolelo ho, že v realitě není nic jako v jeho snech. Ale pak se sen změnil. Owen stál vna zemi pod svým kokonem, udělal přesně čtyřicet sedm kroků směrem k právě vycházejícímu slunci, klel do trávy a nabral do dlaní vlhkou hlínu. Pod ní se něco zalesklo, ale než to stačil vykopat, někdo s ním zalomcoval. Ležel zas v kokonu a nad ním se skláněl Quint.
"Vstávat, Sedmispáči!" zahihňal se jako hloupá holka. A Owen se zvedl, přešel k východu. Slunce právě vycházelo. Vyskočil ven, nedbaje na deset metrů pod ním. Ale nic se nestalo,  od příhody na balkóně si připadal nerozbitný. Zvedl se na nohy, oprášil hlínu z kolen a odkrokoval čtyřicet sedm kroků za sluncem. Pak poklekl na svá pečlivě oprášená kolena a obě dlaně zabořil hluboko do hlíny. Nic. Znovu. Nic. Znovu. Ucítil řezavou bolest v ukazováku. Vyhodil poslední hrst hlíny a ukazovák přitiskl k ústům, aby zastavil krev. Druhou rukou mezitím opatrně odhrabával půdu kolem obrovského vaku z temně rudé plachty. Poté vyvlakl ten těžky balík na trávu a otevřel ho.
 Uvnitř čekala úplná zbrojnice. Pár luků z bílého dřeva a toulců plných šípů různých barev. Dvě rubínové dýky, vrhací nože, házecí hvězdice, kuše, katany, meče a dokonce těžká válečná sekera. Owen ale vyndál dlouhý jedenapůlruční meč, zlatý se zeleným jílcem a obrovským temným kamenem. Párkrát s ním zkusmo máchl, do ruky mu seděl jako ulitý. Ale vrátil ho do vaku. Hned musí svolat straz desítky a rozdělit to. Hodil vak na záda a rozběhl se zpět ke kokonu. Tam na něj už ale čekali vytřeštění Quint a Mu.
"Jak jsi to..." to bylo snad poprvé, co Quint nedopověděl větu, kterou začal.
"Ani nevim."
"Tak  snad začnem s výcvikem..."
"A můžu začít s tímhle?" vytáhl z vaku zelený meč. Rozhodl se, že mu bude říkat List.
Quintovi spadla čelist.
"Kdes to vzal?"
"Našel. Nevíš, kde jsou ostatní? Myslím desítka..."
"Trénujou... Ale potkáš je na obědě. Teď pojď se mnou, vyzvednu v kovárně meč. Bojoval jsi s tím někdy? Ne? Tak vezmu i pár dřevěných."
Vydali se tedy ke kovárně U zlámaného meče. Před snad jedinou budovou stojící na zemi stála mladá krásná elfka s dvěma černými koňmi.
"Čau Meen!"
"Ahoj Quinte!"
"Koho trénuješ?"
"Ále, jednoho experta... Spadnul z Waltera!"
Aha, takže Rhyse ubytovali v kovárně.
Quint pozdravil elfku a vešli dovnitř. Kovář se nahýbal nad kovadlinou a cosi zkoumal.
"Nazdar Gare!"
"Co potřebuješ?"
"Jenom meče. Máš jedenapůlruční? A dřevěný stejný?"
"Vzadu."
"Díky."
Quint odešel a nechal Owena v kovárně s mrzutým Garem.
"Ty seš kterej?"
"Owen... Born to die, jestli se ptáš na tohle..."
"Jo tak... Vem si tohle."
Podal mu černé kolečko, stejné jako tehdy ve škole otevřelo portál. Gar asi tušil.
"Není to portálový amulet, ale jen průpojka. Položíš to na jakýkoli strom v lese a přemístí tě to ke stromu na který zrovna pomyslíš. Třeba se bude hodit..."
Quint se konečně vrátil s meči.
"Pojď. A ahoj Gare. Mimochodem, čeká na tebe Meen."
Uchichtl se. Gar jen něco zavrčel a oni odešli. Když Owen vycházel z kovárny, zaslechl za sebou Rhyse:
"Kdo to byl?"
"Chudák, umře."