Já jsem to dokázala! myslela si Lucy, když vylézala z kráteru. Dokázala!
Překvapené pohledy ostatních byly k popukání. Ale k popukání nebyl pohled na bojiště. Totální masakr. Koňské a lidské mrtvoly, roztrhané na kusy se povalovaly po zemi jako rozbité hračky. Jediný, kdo si procházení bojištěm užíval, byla samozřejmě Megan. Z jejich tábora bitvu kupodivu přežili všichni, jen s pár zraněními. Lucy ale vyvázla bez škrábnutí. Sama však zasadila tolik ran sekerou, že by to nespočítala. Bethany v bitvě zápasila spíš sama se sebou. Ale když už se k ní nahrnulo asi pět vojáků, nemohla se bránit dlouho. Když to Lucy zahlédla, kopla do svého útočníka a rozmáchla se sekerou. Jednou ranou uťala tři hlavy. Bethany jen zůstala koukat. Pak zbrblala cosi jako díky a utíkala pryč. Na tohle si Lucy vzpomněla, když k ní Megan kopla hlavu jednoho z těch vojáků. Chvíli po téhle scéně se Lucy nahrnulo do hlavy ohromné množství energie. Rozehnala se naposled sekerou a zakřičela: "Zmizte!!!!"
Pak se energie uvolnila. Vyrvalo jí to sekeru z ruky, ale jí samotné se nic nestalo.
Sekeru našla úplně na dně kráteru, zaraženou v balvanu až k rukojeti. Zabrala, ale sekera se nehnula. Znovu a znovu. Až se konečně sekera uvolnila. Lucy přeletěla dozadu. Kolem proběhla ta blondýnka od Emily se svým kladivem. Na tuhle holku si musím dávat pozor. Ta se nezdá. Jednomu chlapovi doslova urazila hlavu. Jen proto, že ji podcenil. Kam se hrabou všichni ostatní!
Vůbec netušila, jak bitva trvala dlouho, připadalo jí to jako pár minut. Z omylu ji vyvedlo slunce. Muselo už být pozdě odpoledne. Zakručelo jí v břiše. Zvykla si jíst asi desetkrát denně, jenže to bylo tam, v tom druhém světě. Teď už svůj předchozí život vnímala jako sen a vůbec jí nechyběl. Rodiče nikdy neměla ráda...
Zřejmě si denní dobu uvědomilo i několik dalších, protože dokončili obírání zbytků a vraceli se ke koním. Lucy už chtěla jít za nimi, ale skoro zakopla o... O jílec meče! Začala hrabat, výbuch ho pohřbil opravdu hluboko. Až vytáhla i rudé ostří. Leskl se krví, která se do něj pomalu zapíjela. Popadla ho a pádila za ostatními.
Kluci zatím stavěli stany. Lucy se mečem ani nepochlubila, hned ho zabalila do brašny a také vytáhla stan. Černý, stejně jako u všech ostatních. Postavila si ho raději sama, když viděla ty šikuly. Potom se vydala k řece. Tam na placatém kameni seděla Emily a plakala.
"Co se děje?"
Emily dlouho mlčela. Pak zašeptala:
"Víš, jaký je to pocit, když chytíš zezadu člověka a dýkou ho podřízneš? Po rukách ti stéká cizí horká krev a jeho tělo pomalu tuhne. Pak se sveze na zem, krev ti promáčí boty a ty víš, že jsi právě zabila třeba otce rodiny nebo milujícího syna. To už se ale nikdy nedozvíš. Přitom on to nevymyslel, že nás musí přepadnout. A vraždění nevinných..."
"Ale on nebyl nevinný... Napadli nás. Museli jsme se přece bránit!"
"Ale je něco jiného, když si řeknu: Tak a teď tě zabiju, nebo když mi někdo slíbí, že zabije mě, když to neudělám..."
Radost z vítězství byla ta tam. Lucy nebylo příjemné zabíjet, ale brala to jako nutnost. Ale teď...