Lucy trhalo srdce, když tak sledovala, jak Emily leží na zemi schoulená do klubíčka a pláče, jakoby už nikdy neměla přestat. Tohle byl úplně jiný druh pláče, než jak vzlykala tehdy na balkóně, tehdy to bylo jen kvůli tomu, že Emily připadalo, že se s ní Harry nebaví. Jak pošetilé proti dnešním událostem! Harryho tenkrát tak trápilo, že neví, co Emily trápí, ale Emily mu nic neřekla a Lucy musela odpřísáhnout mlčenlivost. A teď je mrtvý, tolik věcí se už nikdy nedozví...

Emily stále plakala a nikdo ji nedokázal utěšit, nikdo s ní nedokázal ani pohnout. Ale možná je to tak lepší. Kdyby se dokázala sebrat natolik, že by se mohla hýbat, byla by si schopná něco udělat, to Lucy dobře věděla. A tak jen doufala, že Megan, která odešla na hlídku, neuslyší... To ne! Tohle slyšela i Lucy. Hlasy těch žaboksichtů. Ale proč Megan ještě nevolá, že se blíží nebezpečí?

Pak se ale ozvaly další hlasy a ty Lucy poznala. Chloe, Becky a... Owen. Škoda, že se mu cestou nepodařilo umřít. Bethany hlasy rozpoznala zhruba ve stejnou chvíli a s radostným výkřikem vyrazila do tmy. A už to zase začíná...

"Jak vám je?" zeptala se Chloe s optimismem sobě vlastním, ale z tónu jejího hlasu bylo znát, že už ví o Harrym a že ji to zasáhlo. Očividně ji také nepřekvapilo, že jí nikdo neodpověděl.

Owen se na Lucy usmál způsobem, který jasně říkal: Kdybys se chtěla vybrečet u mě na rameni, klidně můžeš.

Becky se nedívala nijak, přes šátek na jejích slepých očích to ani nešlo.

"Dovolte, abych se představil, jmenuji se Mu," prohlásil ten žaboksicht.

 Za nimi přišlo ještě něco. Lucy se nejdřív ulekla, ale pak ji napadlo, že kříženec ptakopyska a poníka nebude asi nejnebezpečnější.

Owen si neodpustil poznámku:

"Tak, konečně jsme zas všichni pohromadě."

Emily, která se mezitím usilovně snažila trochu uklidnit, propukla opět v hlasitý pláč.