Bezcílně utíkala temnými chodbami. Stephanie běžela těsně za ní, jak slyšela. Jinak všude ticho. Všude ticho? Tak proč pořád běžíme?
Zastavila a Stephanie do ní zezadu vrazila. Přeletěly dopředu a Lucy po hlavě zapadla do díry. Stephanie dopadla těžce na ni. Ona se nezdá, ale začíná být fakt těžká, pomyslela si Lucy. 

Kam se to zase dostaly? Stephanie začínala zase reptat, tak ji Lucy vysadila a pak sama vylezla ven. Díra vlastně nebyla hluboká, mohla mít tak do dvou metrů. Tápaly tmou, ale ani ne po pěti metrech narazili na pohozenou mříž. Doslova narazily. Stephanie tam ztratila levou žabku, dál musela pokračovat napůl bosa. Samozřejmě se to neobešlo bez patřičných komentářů. Usadilo ji až to, že si ty žabky neměla vůbec brát, když byly tak úžasně super. Pokračovaly mlčky temnotou, až Lucy znovu zapadla do téže díry. to, že se jedná o touž díru poznala podle té mříže. 

"Chodíme pořád dokola... Co se takhle posadit a počkat na ostatní?"

Stephanie mlčela, ale její kroky utichly, takže Lucy předpokládala, že to znamená ano. Sedla si a čekala. Někdo o ni zakopl. 

"Stephanie?" 

"Co je?"

Její hlas zněl příliš daleko na to, aby to byla ona. 

"Někdo o mě zakopl. Kdo jsi?" 

Žádná odpověď, jen rychlé cupitavé kroky. Pak světlo. Lucy byla po té dlouhé době ve tmě najednou oslněna i malým plamínkem. Ten ale jen zablikal a zhasl, než se stihla trošku rozkoukat. Ale ten někdo, kdo rozsvítil, tam pořád musel být, neboť se rozhostilo hluboké ticho.