Lucy dál pokračovala chodbou, ale teď už nic neviděla. Sirky, které do školy stejně nesměla nosit, jí vypadly z kapsy někde na té zatrápené skluzavce. Ale její nůž byl stále na svém místě. Přesněji řečeno byl ještě před chvílí. Teď už ho ale držela v ruce, připravena ho použít, kdyby musela. Měla strašný strach, ale nehodlala si to přiznat.

Opatrně se plížila tmou kupředu, když v tom udělala krok do prázdna, lekla se, upustila nůž, ten o něco cinkl a pak se ozvalo hlasité Jauvajst!

"To vám to nestačí? Musíte po mě ještě házet nože?!"

"Emily?"

"Lucy?"

"Co tu děláš?"

"Sedím na dně díry a koukám do tmy... Ty?"

"Já do něčeho spadla a zasekla se..."

"To bude ta mříž nade mnou..."

Obě se rozesmály, ale Lucy brzo přestala.

"Já nemůžu ven, jsem v tom zaražená až po koleno... Ale počkej, na něčem stojím... Moment, zkusím se od toho odrazit..."

"Opovaž se! Stojíš mi na hlavě..."

Opět propukly v hlasitý smích. Tentokrát je ale přerušil hluk odněkud z chodby.

"A sakra..." prohlásila Emily, praštila zespoda Lucy do nohy, až jí odřela, ale konečně to povolilo a Lucyina noha vyletěla z okýnka mříže.

"Zdrhej, rychle!"

"Proč? Co je?"

"Pozdě..." zahřmělo to z hlubin temné chodby.