Lucy dopadla do mokré trávy. Všude ticho, jen ti čtyři Blbci se pořád tiše bavili. Kam jsem to zase vlezla?! říkala si. Ještě si jí nevšimli, možná je právě pravý čas na to zmizet.

Otočila se. Za ní byla jen louka. Úplně zapomněla na Blbce. Zaúpěla:

"Proč já s vždycky namočím do takovýho průšvihu?!"

Všichni čtyři Blbci naráz otočili hlavy.

"Ajaj..." vypravila ze sebe Lucy, než se dala na útěk. Vždycky uměla utíkat lépe než oni, ale tohle nebyli oni, viděla jim to na očích. Oni přece nikdy neměli rudé oči.

Hnali se za ní, pomalu ji doháněli a hladově řvali. Lucy pidala, ale nestačilo to. Ve chvíli, kdy se po ní největší Blbec už už sápal a ona viděla, jak se mu skrz kůži prořezávají dlouhatánské žluté drápy, Lucy zakopla a po hlavě spadla do jakési díry. Jako klouzačka. Jela po břiše dolů a rukama před sebou rozrážela kořeny, až jí z dlaní tekla krev. Tunel jí smýkal zatáčkami, kořeny jí odíraly ruce, obličej a břicho.

Až najednou ucítila prudký náraz. Ruce se jí úplně prohnuly, ale žádná kost naštěstí nepraskla. Vytřepala hlínu z očí a rozhlédla se kolem. netušila, kde je, ani jak je hluboko. Stála na rozcestí. Viditelnost snižovalo šero, přesto dohlédla docela daleko, nato že byla pod zemí. Doleva se chodba klikatila, až zmizela v prudkém spádu dolů. Doprava pokračovala rovně, konec se ztrácel ve tmě.

Kudy se dát?

Zvedla se na nohy. Naštěstí moc nevyrostla. Chodba měla na výško asi jen metr šedesát. S posměchem pomyslela na všechny, kdo ji označovali za trpaslíka.

Nadechla se a vydala se doprava.