Odpolední výcvik doslova uběhl stejně jako dopolední. Cittia ji pořádně prohnala. Kde se v ní vzalo tolik energie?! Musely za ten den uběhnout nejmíň dvacet kilometrů. Emily už k večeru jen umírala. Doplazily se tedy k potoku a Emily se nedočkavě vrhla do studené vody.
To neměla dělat. Cittia jí nestihla říct, že v tom místě je mělčina. Sotva jí nohy zmizely ve vodě, hlavou tvrdě narazila do kamenitého dna. Nadechla se a začala se topit. Dusila se, chlad ji obestíral plíce i mozek. V tmavé  vodě se pohybovaly bílé stíny, ale ona si nebyla jistá, jestli si je jen nepředstavuje. Jeden ze stínů přitančil vodou blíž a jeho modré oči zasvítily. Mlžná ústa se usmála a Emily věděla, že umírá. Jak jinak by se tu mohl objevit Harry? Duch Harry ji vzal za ruce, ledové jako voda. Emily už se ani nebránila vodě, kterou plnými doušky polykala a vdechovala. Harry párkrát zakopal průsvitnýma nohama a táhl ji směrem k hladině. Už nedokázala myslet, ledová voda jí vlezla na mozek. Harry stále táhl. Připadala si stále těžší. Ale pak vyplula nad hladinu. Dlouze se nadechla a začala kašlat. Tlak kolem jejích zápěstí povolil a ucítila, jak vodu zvířilo rychlé tempo. A byl pryč.
"Žiješ?" ze snění ji vytrhl Cittiin jekot.
Jen se rozkašlala ještě víc.
"Promiň, ja neumim plavat..."
"To... Jsme... Dvě..." mezi každým slovem vykašlávala vodu z plic.
Když se trošku nadechla, začala Cittii vyprávět, co se tam dole stalo. Když skončila, Cittia dlouho mlčela. Pak se zeptala:
"Jsi si jistá, že je mrtvý?"
"Zemřel mi v náručí..." Klid z dnešního rána se vytratil jako tma s ránem. Zase si připadala opuštěná a do očí se jí draly slzy.
"Jak to tak vypadá," zašveholila Cittia ve snaze ji rozveselit, "z koupání už nic nebude, ty ses stejně už koupala..."
Emily se křečovitě zasmála, ale neznělo to přesvědčivě. Cittia ji odvedla do kokonu a než slunce zapadlo, obě už spaly.
Ale ne na dlouho. Někde kolem půlnoci se měsíční paprsky dotkly Emilyina obličeje a ona otevřela oči. Chtěla hned zas usnout, ale nějak to nešlo. Sedla si tedy do východu a sledovala měsíc. Úplněk.
Ale pak její pozornost upoutalo něco jiného. Mlžně bílá postava, která se právep škrábala po stromě nahoru a zoufale to nešlo. Sledovala příchozího a když už ručkoval po provaze ke kokonu, poznala ho. Chtěla na něj zavolat, ale on si dal prst před ústa a ona tedy mlčela. Když lehce skočil do kokonu, chtěla brečet radostí. Naklonila se k němu a zašeptala mu do ucha:
"Harry... Jak jsem ráda, že žiješ..."
"Není čas, za chvíli musím zmizet. Dobře mě poslouchej, musíš říct někomu, kdo to tady vede, že musej pryč, naléhavě! Řekni, že sem táhne armáda. A musíte se rychle připravit, konec se blíží. Vím, kdo je poslední, ale nemůžu nic říct. Už takhle hodně ryskuju..."
"Ale jak to víš?"
"Musím už jít... Sbohem Emily."
Do očí jí vhrkly slzy. Znovu se s ním loučila! Zašeptala mu do ucha:
"Sbohem, lásko..."
Pak se všechno událo tak rychle... Prostě byl pryč, rukou, kterou ještě před chvílí svírala tu jeho, nyní naprázdno zavírala ve vzduchu.
Musíš se vzpamatovat! Musíš se sebrat! Musíš je varovat! Není čas... Tak to říkal. Ale nezdálo se jí to jenom?
Jak by mohl přijít někdo, kdo je mrtvý?
"Jsi si jistá, že je mrtvý?"
"Zemřel mi v náručí..."
Sešplhala dolů a vydala se hledat Kalearův kokon. Ale všechny vypadají stejně... I když... Starý elf jezdí na vozíčku, jistě nebydlí vysoko. Nabízelo se pár možností. Do každého kokonu nízko nad zemí nakoukla, ale nikde ho neviděla. Až došla k jídelnímu altánu. Na lavici tam spal malý albínek. Zalomcovala s ním a on jen mžoural svýma narůžovělýma očima.
"Kde bydlí Kalear?"
"Dovedu tě..."
Vedl ji jen krátce, kus odtud stál nesmírně starý strom, široký jistě patnáct metrů. Uvnitř zela hluboká prasklina. A v ní seděl stařík a meditoval.
"Pane, měla jsem vidění..." začala nejistě. Když otevřel oči, pokračovala, "varovalo mě, že musíme pryč, blíží se armáda..."
"Vím... Už dlouho..."
Spadla jí čelist.
"A proč tedy nezahájíte evakuaci?! Vždyť všichni zemřou!"
"Co se stane, když vystěhuješ vzácné zvíře, které je závislé na prostředí?"
"Zemře."
"Přesně tak. Musím volit menší zlo. Takhle možná přežije aspoň někdo... Když ale vyjdeme z lesa, znamená to jistou smrt pro všechny..."
Chtěla na něj křičet, chtěla ho donutit změnit názor, ale musela ho pochopit. Ale ne souhlasit. Uraženě mlčela. On však ne.
"Vy jste ale příliš důležití, proto vás zítra pošlu na výpravu. Vy, vaši průvodci, ten trpaslík, váš společník z minulého světa a tady Mikkon."
Albínek pokýval.
"Vyrazíte za svítání. Budou tu na vás čekat koně, zde v altánu. Mikkon zařídí, aby se o tom všichni dozvěděli. A dítě," otočil se a vytáhl cosi ze stromu, "tohle je pro tebe. Pro každého z vás."
Podal jí lehký měkký balík.
"Sbohem."