Emily téměř celou noc proplakala. A Cittia (ta copatá elfka) probdila celou noc s ní. Seděla u ní a šeptala jí do ucha něco elfsky, Emily nerozuměla ničemu, ale utěšovalo ji to. Ten nesympatický svalnatec, Gollo se jmenoval, spal v kokonu s jejich bezprostředně sousedícím. Musel být taky vzhůru, pokud nemá stejně tvrdý spánek jako... Znovu se otřásla vzlyky.
Když se ráno slunce prodralo temnotou, Cittia pozdravila nový den. Sedla si až do východu z kokonu, houpala tenoučkýma nožičkama nad dvacetimetrovou hlubinou, dívala se do slunce a zpívala. Její hlas se rozléhal po širokém okolí. Zněl tak sladce a líbezně, že Emily téměř přestala plakat. Cittia zpívala elfsky, ale Emily jakoby jí přesto rozuměla. Zpívala o životě, strachu a smutku, který umírá s tmou a nadějí, která se rodí s novým dnem. Pak se otočila, usmála se na Emily a zpěvavým hláskem zašveholila:
"Pojď, zkus to taky!"
"Ale já neumím tak krásně zpívat," zachrčela Emily s hrdlem vyschlým a staženým pláčem, který se znovu dral na povrch.
"Ale to víš, že umíš. Mysli na něco krásného, zavři oči a zkus to!"
Emily moc nevěřila, ale přesto zavřela oči, pátrala ve vzpomínkách, až se zastavila u toho, jak s Harrym seděla na betonovém bloku poblíž hlavní ulice v Catlinpoolu, s hlavou na jeho rameni a jeho rukou ve své. Znovu se jí z očí vyvalil proud slz.
"A teď to zkus..."
Emily otevřela ústa, ale nevydala ani hlásek. Zklamaně je zas zavřela. Nikdy nebude umět zpívat. Harry to uměl. Vybavilo se jí jeho sólo v jedné nádherné židovské písni, kterou zpíval na konzertu školního sboru. Držela mu palce, i když věděla, že to dokáže. A ona to dokáže taky. Znovu otevřela ústa a jakoby zpíval někdo jiný, nepoznávala svůj hlas ani jazyk, kterým zpívala. To nebyla elfština, to nebyl žádný známý jazyk. Táhlá teskná melodie se rozléhala a Emily zase plakala. Všechny své emoce vložila do té nádherné písně. A něco jakoby v ní umíralo, když se píseň přiblížila ke konci. Nechala doznít poslední tón. Tam, kde jí srdce plnil zátmutek, nyní bylo jen prázdno. Otočila se na Cittii. Elfka plakala. Emily si večer ani nevšimla, jaké má nádherné obrovské oči, modré jako ranní obloha. Stejné jako Harry. Cittia si otřela oči do rukávu temně modré tuniky a slabým hláskem pronesla:
"Je čas jít, výcvik čeká. Dnes máš na programu běh, plížení a podobné důležitosti."
Emily skoro zajásala. Běhala ráda, ale jen když si mohla supět svým pomalým tempem. Nikdy nedokázala utíkat moc rychle. Ani tiše. To plížení asi nezvládne. I když, to si o zpěvu myslela taky.
Když  slézaly po lanech dolů, narazily na Golla.
"Dneska jsi zas zpívala nádherně," pochválil Cittii, "obě písničky."
"Asi tě zklamu," pronesla chladně Cittia, " ale tu druhou jsem nezpívala." Naznačila pohled k Emily. Údiv v Gollových očích nešlo přehlédnout. S těma vytřeštěnýma očima vypadá jako pakůň, pomyslela si Emily. V duchu se zachychotala. Zase jí bylo dobře, nedokázala to vysvětlit. Připadalo jí, jako kdyby Harry zase žil, jako kdyby na ní čekal tam pod stromem. Věděla, že nečeká, ale nemohla si pomoct. Co když..?
Když konečně slezly Emily a Cittia dolů, pod stromem se bavilo Trpasličí komando. Stačilo se na Lucy a Megan podívat a bylo jasné proč trpasličí. Emily jim zábavu nebrala, ale když slyšela, o čem mluví, přikradla se k nim blíž.
"Dneska teda den plnej překvapení," říkala právě Lucy, "nejdřív se Stephanie promění v Harryho a teď ten zpěv... Ty elfy bychom měli dotáhnout do sboru."
Cittia se už připlížila, pak jakoby nic vyšla ze křoví a dala se s Komandem do řeči.
"Tak co, jak jste se vyspaly?"
Chvíli takhle zdvořile konverzovaly. Cittia šveholila svým jemným hláskem.
"...a to sluníčko dnes ráno, člověku je z toho úplně do zpěvu."
"No to jsme slyšely. Nevíš, kdo to zpíval? Myslím to druhý."
"Mám vám ji zavolat?"
Obě nadšeně přikyvovaly, tak Cittia zahvízdala a Emily to brala jako povel 'k noze'.
"Jé, čau Emily. Slyšelas to taky? Takovejhle hlásek, s tím by se zakládala kapela..." postýskla si Lucy, "a ta zpěvačka za chvíli přijde, počkej tu na ni s náma!"
Tvářila se skoro stejně nadšeně, jako když vykládala, jak pojede s Bethany na měsíc na brigádu. Emily jí to nechtěla kazit. Cittia ale podobné ohledy neměla.
"Proč by na sebe čekala? Nyní nás omluvte, výcvik čeká."
Se smícem se Cittia a Emily otočily a nechaly zaražené komando sedět u keře.