Emily si připadala strašně. Když se pořádně probrala, řekli jí, co se stalo. Jak schodila Harryho na zem a od té doby se jeho stav jenom zhoršil, jak vběhla přímo do náruče obyvatelům a jak ji zhypnotizovali. Že se nechala! Kdyby tím alespoň ublížila jen sobě, ale Harry už nedokázal sám udělat ani krok. Nutně potřeboval lékaře, přesto stále tvrdil, že je mu dobře. Jak ho tak vlekla chodbami, vzpomínala na všechny ty hovory v hluku školních chodeb i tichu zapadlých uliček města. Na všechny ty maily po večerech. Na to, kvůli jakým malichernostem se zlobila. Jak měl jet k ní, ale pak to chtěl zrušit kvůli výletu a ona mu řekla ať si jede, že ví, že je pro něj naprosto nedůležitá a on jí pak vysvětloval, proč to tak není a ona to nedokázala pochopit. A on si nechce připustit, že jeho stav je tak vážný, že bez pomoci zcela jistě brzy i zemře. Chtěla mu říct všechno, co mu nikdy neřekla, ale věděla, že musí odpočívat, mluvení by ho připravilo i o poslední zbytky sil, stejně jako ten zatracený pochod. Několik dní nespali, nejedli a nepili.

Ale teď to vypadá nadějněji. Tam vepředu zahlédli světlo. Posadila se tedy v chodbě a Harryho jemně položila na zem a hlavu mu položila k sobě na klín.

"Kde to jsme?" zeptal se chraplavým slabým hlasem.

"Blízko východu."

Po tváři se mu rozlil slabý unavený úsměv. V těchhle chvílích cítila takovou lásku k němu, že si to nikdo jiný jistě ani nedokáže představit. Vypadal tak nádherně! Pohladila ho po tváři a on se znovu usmál.

V odbočce chodby za nimi něco zaharašilo. Otočila se a v tlumeném světle zahlédla...

"Rhysi? Co ty tady...? "

Rhys působil značně pohuble a unaveně, ale to konec konců všichni tady.

"Jak ses sem dostal?"

"Jak jste se sem dostali vy? Kdo tu všechno je?"

Než mu ale stihla odpovědět, od světla se ozval křik vzdáleně povědomého hlasu :

"Musíme je chytit všechny! Kdo se vrátí s prázdnou, čekají ho katakomby!"

Proč jí připadá, že mluvil o nich?