Emily v slzách doklopýtala před třídu. Už ani nevěděla, proč se rozplakala. Takhle to ale dopadne vždycky. Pláče, když se jí Harry věnuje, pláče, když se jí Harry nevěnuje. Ať tak či tak, později je jí to líto. Stejně jako teď.

Zevnitř bylo slyšet smích. Vzala za kliku a zaváhala. Má tam vůbec jít?

Teď ne, teď se musí jít omluvit Harrymu. Otočila se a chtěla jít k šatnám, když najednou spíš vycítila než viděla, že kolem ní kolem schodů něco prolétlo. Nahnula se dolů a viděla tam Owena. Nehýbal se a působil dost polámaným dojmem. Rozběhla se dolů. Když dorazila do přízemí, nestacila se divit. Owen se začal jakoby znovu skládat do původního tvaru lidského těla. Pak se těžce zvedl, ale očividně ji neviděl. Přikrčila se za lavičku a čekala, co se bude dít. Owen vyrazil do patra, pak slyšela tlumený hovor. Owen a... Lucy! Poslouchala, ale nerozuměla ani slovu. Pak odmlka a po ní Owen vykřikl:

 "A co mám ještě dělat, abys mě alespoň pochopila?!"

Odpovědí mu byl smích.

"Myslím to vážně!"

"Já taky. Nemám ti co říct. Chápu tě, ale nemám ti co říct!"

Spěšné kroky a za chvíli proběhla po schodech a kolem lavičky Lucy. Emily nevěděla, co má dělat. Jestli běžet za ní a říct, že je slyšela, nebo se dál zbaběle krčit za lavičkou. Vždycky byla zbabělec...