Běhala s ostatními po lese jako magor, ale nic nenašli. Všechno křoví, pak i všechny jámy a nory. Nikde nikdo. Jako kdyby se po nich země slehla. Vydali se tedy zpět na louku.
Tady u lesa rostla vysoká trava. Celá louka byla ale tak rozlehlá, že neměli šanci ji ani celou přejít, natož ještě prohledat. Kdybych tu tak měla koně! posteskla si, to by se mi hned hledalo lépe a rychleji. Ale co se dá dělat...
Najednou k ní vysokou travou přiběhlo jakési zvíře.
 Tělo patřilo k poníkovi, ale hlava... Co pořád všichni mají s tím ptakopyskem?!
"Ahoj..."
Pohladila zvíře po zobáku. Zafrkalo podobně jako její koně.
"Zdravím tě, má paní."
"Ty mluvíš?"
"Ne, to jen ty mi rozumíš."
"Rozumí ti všichni lidé?"
"Jen ty, má paní."
"Já jsem tvá paní?!"
"Ano."
"V tom případě mě svezeš."
"Kam se pojede?"
"Budou se hledat kamarádi."
"Hurá! Kamarádi!"
Zvíře se úplně rozzářilo. Nasedla tedy na něj a projížděla loukou. Nenarazila však na nikoho, s výjimkou Bethany a Becky, které šly spolu, protože Becky, jak sama řekla, stejně sama nevidí. Obě se začaly ve stejnou chvíli smát. Že prý nikdy předtím neviděly koně s hlavou ptakopyska. Chloe sice taky ne, ale tohle zvíře mělo něco do sebe. Ne sice krásu na pohled, ale mělo v sobě něco jiného nádherného. Ale kdyby jí před týdnem někdo řekl, ať si představí koně skříženého s ptakopyskem, ušklibla by se.
Jeho hlava vlastně nebyla jako ptakopysk. Oči se dívaly trošičku koňským způsobem. Nebýt toho zobáku...
Rozešly se. Ale zapomněly se dohodnout, kdy a kde se zas sejdou, a tak jen jezdila loukou sem a tam.
"Má paní?"
"Prosím, neříkej mi Má paní. Co se děje?"
"Mohli bychom na chvili zastavit? Nejsem zvyklý na takovou zátěž."
"Samozřejmě... ehm... jak ti mám říkat?"
"Říkat?"
"No, tvoje jméno..."
"Co je to jméno?"
"To je, jak tě oslovují, když s tebou mluví..."
"Se mnou ale nikdy nikdo nemluvil..."
"To žiješ úplně sám?"
"Ne, mám přece vás, má paní."
"Neříkej mi už Má paní. Moje jméno je Chloe."
"Co je to jméno?"
"Prostě to, co se říká místo Má paní."
"Aha, už vám rozumím. A myslíte, že mám jméno i já, Chloe?"
Sice jí vyká, ale aspoň něco. Podívala se mu do očí a bylo to, jako kdyby se podívala do očí svému staršímu bratrovi Joshuovi.
"Josh."
"Josh? To je hezké, jsem tedy Josh."
Chvíli jen seděla v mokré trávě a Josh vedle ní uždiboval zobákem trávu. Jde mu to až obdivuhodně, pomyslela si Chloe. Najednou ale Josh vztyčil hlavu, jako by uslyšel nějaký zvuk, co ho vyděsil.
"Chloe, rychle nasedejte, někdo se blíží."
Vyhoupla se mu tedy na hřbet, když v tom se zpoza vysoké trávy vynořili Bethany, Becky a Owen. Chloe rychle sesedla.
"Říkala jsem vám, že je někde tady a má u sebe tohle."
Becky ukázala podivuhodně přesně (na slepce) směrem k Joshovi. Josh se vyděsil a zchoval se Chloe za záda.
"Co je to za obludu?"
No jo, Owen. Chloe marně přemýšlela, jestli se tak choval vždycky, ale došla k názoru, že ho předtím vlastně vůbec neznala.
"To je Joshua, pro přátele Josh."
Tak ono to má i jméno?"
"Ano, To má jméno. Joshi, představ se prosím."
Josh zafrkal cosi, že se opravdu jmenuje Josh. Jenže oni mu nerozumněli.
"Josh je můj přítel."
"Co je to přítel?"
"Joshi, přítel... To je něco jako kamarád, jenom o trochu víc."
"Hej, Chloe, začíná to s tebou být vážný! Nějak nám tu řechtáš..."
"No a?"
"No a?! No, to je vlastně jedno. Našlas něco kromě Tohohle?"
"Ne, nenašla."
"My ano..."
Bethany rozevřela dlaň. Držela v ní Meganino kružítko celé olepené tím hnusným slizem.