Samozřejmě jsem věděl, že přestupem na novou školu nejen že nezískám lepší známky, ale ani neuniknu své posedlosti kluky. Hezkými kluky, takovými těmi machýrky. Každá škola přeci takové má. A když už to není fotbalový kapitán a nejnamakanější boreček, kterého všechny obletují, je to buď potomek někoho slavného anebo začínající star ať už ve světě hudby, nebo filmu.

Zrovna na minulé škole jsem si jakožto prvák vyhlédl tehdy třeťáka. Hrál v muzikálu a vím, že je obsazen i v jednom chystaném asi za měsíc. Chci se tam jít podívat. Kromě jeho hubeného, i když ne vychrtlého těla, které po právu vystavoval v těsných džínách, krásného zářivého úsměvu a laskavého a i tak rázného mužského hlasu, mě kupodivu zaujal i děj představení. Ačkoliv to bude trochu jiná hra, než mi předvedl v posteli, nahý.

No, zpět do reality, do hodiny matiky. Tupě okusuju propisku a zírám našemu vlastně dost pěknému mladému třídnímu na zadek, zatímco on na tabuli zapisuje výpočty, které bych teoreticky měl znát z loňska. Jenže netuším. Přestup na jinou školu tedy zjevně znalosti nezlepšuje, po prázdninách jsem vymetenější než před nimi. Aspoň jsem ale prolezl se čtyřkami do druháku, když už nic víc.

A jelikož čísla a písmena na tabuli mi nic neříkají a já jimi odmítám plýtvat místo v sešitě, přemýšlím o zdejší ikoně školy.

Do zdejšího prostředí jsem se aklimatizoval celkem rychle, není to tak jiné, než na předchozí škole, je tu prakticky stejná hierarchie. Na vrcholku pyramidy jak jinak než kapitán fotbalového týmu, pod ním jeho tým, z nějž ti podstatnější jsou dvě jeho gorilky, pak dál roztleskávačky, no a zbytek, o který se nikdo nezajímá. Docela mě ale překvapilo, jakou pověst zdejší hvězda má. Nejenže je ten obdivovaný fotbalista, on si navíc udržuje tu pověst, že šukal s každou na škole. Jenže podle mého názoru, pokud už je vůbec na holky, na devadesát pět procent s žádnou nedošel ani na druhou metu. No, každopádně, já jakožto nenapravitelně posedlý nabalováním těchhle machýrků, mu věnuju pozornost. Možná až moc pozornosti, proto se zpět do matiky vracím až po třetím upozornění našeho sexy učitele, kterému nevědomky stále zírám do středních partií těla.

Po hodině procházím školou ke skříňkám, ani ne proto, že bych něco potřeboval, spíš jen proto, abych na chodbě viděl jeho, obklopeného svojí ochrankou a svými obdivovatelkami. Vím, že tudy půjde, měli speciální trénink, kde vybírali do týmu nováčky, což bylo samozřejmě vyhlášeno po celé škole.

A taky že jde. Poměrně dlouhé rovné světle hnědé vlasy, které takto zpocené vypadají trochu homelessácky, mu poskakují na hlavě, kráčí si to tu ve svém dresu. Rozdává úsměvy kolem sebe, zatímco dva týpečci před ním mu prorážejí cestu. Jen já neuhnu.

"Pozor! Copak nevíš, kdo jsem?!" vyjekne, když do mě vrazí, protože jeho bodyguardům jsem se nepozorovaně prosmekl za zády.

"Jsem nový, zkus se představit," ušklíbnu se arogantně, moc dobře je na mě vidět, že vím, kdo je, a jak jím doopravdy opovrhuju.

"Uhni, kudrnáči, nebo-…"

"Nebo co?" skočím mu řeči, přičemž se narovnám v zádech, abych mu dokázal, že jsem furt vyšší než on, i když jsem o dva roky mladší. Dva roky, měsíc a týden.

"Nebo…" zavrní, ačkoliv netuší. Neví, co by mi udělal, neudělal by nic. On ne. Pokud už něco, tak ti dva, co mu lezou do prdele, a ne-li doslova.

"Pošleš na mě gang roztleskávaček, se kterými jsi se všemi spal?" uchechtnu se a po krátké odmlce dodám: "Anebo taky nespal…"

"Spal," odtuší chladně, "závidíš, princezničko?" S uchechtnutím mi prohrábne dlouhé vlasy, skroucené do prstýnků kudrlin. Možná očekává, že z jeho doteku cuknu, ale já zůstanu, naopak ještě přistoupím blíž.

"Dokaž mi, že to umíš tak, jak tvrdíš," syknu mu jedovatě do obličeje - dám si záležet, aby můj dech ovanul jeho rty - načež mě uchopí dvoje ruce a odtáhnou dál, "nevadí, tak jindy," mrknu ještě, než se bez přesvědčování otočím a odejdu. Na tváři docela hrdý úsměv.

Po konci poslední hodiny, vlastně v průběhu té další, procházím prázdnou školou, abych nechal všechny věci ve skříňce a mohl po neplánované pomoci profesorce konečně vypadnout. Na tváři pobavený úsměv, protože už z dálky vidím, že o skříňky o kus dál - jenom jeden jediný v chodbě - stojí opřený Louis, můj čtvrťáček.

"Chceš mi dokázat, že to fakt umíš?" uchechtnu se ze vzdálenosti ještě asi deseti metrů. Když dojdu ke své skříňce, on popojde ke mně, a zatímco si vyndávám učebnice a sešity, zaujatě mě sleduje.

"Seš dost drzej na to, že seš tu novej. Tohle je moje škola," pronese, hledě kamsi do blba, opřený o skříňky zády. Arogantně se uchechtnu tomu, jak je tvrdohlavý a to všechno. Mrsknu tašku na zem a předstoupím těsně před něj, tudíž nemá moc prostoru zdrhnout.

"Příští rok tu už nebudeš, měla by si zvykat na nového… šéfa," ušklíbnu se. Ačkoliv já o tento typ pozornosti nestojím. Jsem jen posedlý těmito kluky. A kdybych jím byl já sám, musel bych šukat sám sebe, což… mě moc nebaví.

"Jako tebe, ty namyšlený hovado?" zasměje se hrdelně a strašně ironicky.

"Ano, ty ještě namyšlenější kreténe," odseknu, natisknu ho ke skříňce ještě víc, takže začne trochu panikařit.

"Pust mě," sykne, snaže se strach skrýt. Smůla, já nejsem blbej.

"Bojíš se, že jsme tu sami? Že je půlka hodiny a nikdo nepřijde? Že si s tebou můžu dělat, cokoliv se mi zachce?" hraju si s ním.

"Ne, ty buzerante," snaží se dál, naprosto marně.

"A co s tím chceš dělat? Jsem gay, a?" vysmívám se mu dál, hlavu nakloněnou ke straně ve vyzývavém gestu. Poskytnutá informace ho značně zarazí, myslel, že mě tím poníží, že strašně setře heteráka. A ono hovno.

Využiju toho. Nebyl bych to já, kdybych tohle jen tak nechal plavat. Prázdná chodba, on mezi mým tělem a skříňkou. Rychle zajedu rukou do jeho vlasů, už upravenějším než dopoledne po tréninku, a přitáhnu se k němu do prudkého polibku. Neodstrčí mě. Líbám ho dravě, vášnivě, pohybuju proti němu tělem. Rukou z vlasů sklouznu na krk, druhou šmejdím po jeho boku a přirážím si ho tím ještě blíž.  A on mě furt neodmítá, naopak nepatrně pootvírá rty, i když stále stojí zkamenělý namáčknutý na skříňce.

Když se odtáhnu, hodnotím ho smíchem: "Ne, s nikým jsi nespal."

"Jsi kluk!" ožene se hned, "buzerant, fuj."

"Aspoň nelži," pousměju se ironicky, když se shýbám pro batoh. Klapnu skříňkou a vrátím se k němu, pohladím ho po tváři, ale on ucukne, jako by byl znechucený. Ušklíbnu se.

"Zlato, na rozdíl od tebe ty zkušenosti mám. Poznám, kdy se ti to líbí," mrknu už zase pohrdavě a bez dalších slov ho nechám stát, chudáčka malého otřeseného, a prostě mizím.

Večer, když ležím s mobilem už v posteli a úplnou náhodou sjíždím Louisův facebook a ještě větší náhodou mám jednu ruku pod peřinou, konkrétněji v boxerkách, mi tou naprosto největší náhodou zrovna on napíše. Mobil mi i díky vibraci vyskočí z jedné ruky, proto ten šok znásobuje rána do obličeje. Naštvaně cosi zamrmlám, ustávám ve vykonávané ruční činnosti, ruku otřu o prostěradlo a pak oběma rukama pevně držím mobil nad sebou. Koukám na bublinku se stejnou fotkou, jakou mám přes celou obrazovku - Louis do půl těla, z fotbalu. Nechci zprávu zobrazit, tak se jen kouknu do lišty oznámení.

Přehnal jsi to.

Uchechtnu se, rukou zamířím přes břicho zase dolu, když přijde další zpráva. Tentokrát to ale nepřerušuju. A znovu stáhnu jen lištu.

Seš jen hnusnej buzerant, už na mě nikdy nesahej, hm?

Tentokrát tedy zprávu otevřu, odhodlán odpovědět. Co nejrychleji to jednou rukou zvládnu.

Nenapsal jsi mi, abys mi mohl nadávat. Chceš mě, že? :P

Odpoví téměř vzápětí: NEVER!!

Lehce se uchechtnu, načež tiše zasténám. Budeš se divit, až tě přetáhnu, pomyslím si. Pomalu se dopracovávám k vyvrcholení, protože mě ty zprávy vlastně dost dostaly, spojeno s mými představami, jak si ho docela tvrdě podávám za všechny ty lži, a taky se vzpomínkami na naše víceméně jednostranné vášnivé polibky.

Ily2 :*

Ironickou odpovědí se snažím utnout konverzaci, i když je to jen pár zpráv. Vím, že až vyvrcholím, nezmůžu se ani na pozdrav a hned usnu, protože přece jen už je dost pozdě. Navíc budu z toho sportovního vypětí vyčerpaný…

On se však egoisticky ozve: A spal jsem s nimi!

Ovšem pořád je to naprosto zbytečné. Já přece moc dobře vím, že se holky možná sotva dotkl. Nanejvýš si dali pár pus, ale nic víc být nemohlo, na to je až moc zdřevěnělý. A vím, že to nebylo překvapením ani tím, že jsem kluk. Spolupracoval by, kdyby se nestyděl…

Nespal, miláčku…

Naposledy pomyslím na to, jak ho týrám, i když do ucha mu šeptám něžná slůvka, a na to, jak jsme se líbali na chodbě odpoledne. Zachvěju se, vyvrcholím. Všechno je mi jedno, špinavou ruku otírám zase do prostěradla a promočené boxerky neřeším, stejně si dám ráno sprchu. Seru na všechno, jsem unavený. Registruju jen poslední jeho zprávu, ať jdu do prdele, a tak s myšlenkami na to, jak doopravdy jdu a to do té jeho, opravdu během krátké minuty upadnu do spánku.

Ráno, když mě nekompromisně vzbudí zvonění budíku, zkontroluju, že mi na to ještě něco odepsal.

Zaprvé mi tak neříkej, buzno! A zadruhé se neser do něčeho, do čeho ti nic není! S kým vším jsem spal, je jen moje věc a nikoho to nemusí zajímat, o to míň zrovna tebe!!

Zasměju se, protože to on sám to o sobě rozhlašuje, což znamená, že chce, aby to všichni věděli. Nikoliv, že je to jeho věc. Je to věc celé školy. Ironie. Už to svědčí o tom, že lže.

Neodpovím. Vylezu z postele a zamířím do koupelny, abych se před školou osprchoval a obecně zlidštil. Nemůžu za to, že ve sprše, kde se snažím omýt, proto se sám sebe prostě dotýkat musím, myslím zase na něj, což můj pobyt pod tekoucí vodou maličko prodlužuje, takže školu stíhám tak tak.

Přicházím pár minut po zvonění, na chodbě nikdo. Vyndám věci ze skříňky a jdu směrem ke své třídě, ale ne že bych nějak pospíchal. Je zas matika, stejně tam budu jen tupě sedět. Když v tu ze třídy o několik metrů dál vyleze Loui a bez rozhlížení se zapadne naproti na záchody. Výborná příležitost, pomyslím si s přiblblým úsměvem. Popoběhnu si a vejdu dovnitř také, batoh nechám u dveří na zemi. Přistoupím k mušli vedle něj a rychlým pohledem kontroluju jeho nářadí. Ucházející.

"Ne, nikoho jsi neojel," pronesu a on vylekaně poskočí, protože až teď si všimne, s kým má tu čest.

"Ale ano," odsekne a rychle odejde k umyvadlu. Se smíchem dovykonám potřebu a zase se zapnu. Čekám, že odešel, přestože klapnutí dveří jsem neslyšel. Ani jsem nemohl, protože stojí svým pěkným kulatým zadečkem opřený o desku s umyvadly, jako by na mě snad čekal. Kotníky zkřížené, hlava nakloněná na stranu.

"Čekáš na mě?" pozvednu jeden koutek do provokativního úsměvu a přistoupím až k němu. Skloním hlavu na druhou stranu, abych ho mohl políbit. Neuhne mi, proto se přikloním ještě blíž a něžně se dotknu jeho rtů svými. Pořád drží, tiše vydechne, ale furt neuhne. Mělce ho políbím. Ne jako včera, zbrkle a vášnivě. Jemně. Jestli ho to mate, je to dobře.

"O co ti, sakra, jde?" zeptá se potichu, když ustoupím o krok vedle, a jakoby se snad nic nestalo, si prostě omyju ruce a jdu ke svému batohu. Chci jednoduše beze slova zmizet a nechat ho zmateného.

"Vážně to nevíš?" pousměju se před sebe do dveří, které pak pootevřu. Doběhne mě, dveře zase zavře. Otočím jen hlavu přes rameno a pobaveně shlídnu do jeho zmatených očí.

"Co chceš?" zeptá se znovu. Stojí těsně za mnou. Předkloním se a zakroutím zadečkem proti jeho rozkroku, což ho donutí přivřít oči. Pousměju se.

"Ty víš moc dobře, co chci, am I right?" špitnu, načež ho odstrčím dál, abych mohl opět otevřít a proklouznout dveřmi pryč, aniž bych počkal na nějakou jeho reakci.

Další dny ho ignoruju, je to součást mé hry. Baví mě, jak mě furt očima hledá v davu a že mě sleduje. Vím, že to dělá. Já se na něj i přesto nepodívám. Chci, aby byl zmatený, to je to, co mě baví nejvíc. To, jak se po mém manévru z leadrů na škole stávají poslušná štěňata, co se pak nechají ojet a ještě mě prosí, abych to byl já, kdo si toho druhého vezme.

Ignoruju i jeho zoufalou snahu mě kontaktovat. Vždy si to pobaven přečtu, ovšem nikdy zprávu nezobrazím, aby si myslel, jak moc je mi volnej. Není, chci ho. Jako ty ostatní před ním. Jen mě baví ho trápit nejdřív psychicky, než ho potrápím i fyzicky.

Jednou napsal, že udělá cokoliv, když odepíšu na jeho otázku, proč to všechno dělám. Vážně jsem uvažoval, co bych po něm chtěl, a dokonce mu fakt chtěl odpovědět. Ale rozmyslel jsem si to. Tak jako tak udělá cokoliv. Ovšem zpráva už zůstala zobrazená, což ho evidentně pobídlo k tomu, aby si na mě po dvou týdnech zase počkal u skříněk v prázdné chodbě. Nemám šanci dělat, že ho nevidím.

"Čekáš na mě?" pousměju se. Chci si otevřít skříňku, ale on ji zpět přirazí.

"Líbáš mě a pak mě ignoruješ? Můžeš mi to vysvětlit?" zamručí.

"Vadí ti má ignorace, to znamená, že chceš, abych tě líbal," obrátím proti němu.

"To jsem-…!" začne se bránit, nicméně jeho spolupráce, když ho umlčím polibkem, mi jasně odpovídá, i když chtěl pravděpodobně tvrdit opak.

"Nemusíš se snažit, vím, že mě chceš," ušklíbnu se.

"Yep. A?" vydechne. Zaraženě přestanu vytahovat věci z tašky a házet je do skříňky, narovnám se a pobaveně se usměju. Podlehl nějak snadno chlapec. Na to, že je hetero a spal s každou.

"Řekni mi, proč," pousměju se.

"Ani tys ještě neodpověděl," odsekne a roztomile nafoukne tvářičky jako uražené dítě ze školky.

"To moje je tajemství. Možná ti to povím potom," mrknu tajemně v momentě, kdy zavírám skříňku a pak si hážu batoh na záda. Přistoupím naproti němu, dlaň mu zlehka položím na hruď.

"Potom?" nechápe a to je možná dobře. "Po čem?"

"Přemýšlej, babe," plácnu ho po jeho - už jsem zmiňoval, že je naprosto dokonalý? - zadečku, a lehce proti němu přirazím. Pak se s pohlazením po hrudi otočím pryč, na tváři pobavený úsměv. Je roztomilé, jak je zmatený.

O pár metrů dál se ještě ohlídnu. Jak jsem čekal, ani se nehnul, stále stojí opřený o skříňku a zamyšleně na mě kouká. Těžko říct, jestli mu to došlo a proto je tak zaražený, anebo ještě furt přemýšlí. Každopádně mu chci dát ještě jednu provokativní nápovědu.

"Ozvi se, až si rozmyslíš, kdy máš čas," houknu, "od zítra mám až do neděle volnej barák."

Adresu.

Jediné slovo na mě od něj čeká v chatu, hned jakmile dorazím domů. S pobaveným chichotem se svalím do postele. Je doopravdy rychlý, když chce.

A za co? :D**

Cokoliv…

Odpoví obratem a to jediné slovo mi na tváři vykouzlí široký zamyšlený úsměv. Cokoliv říká? To neměl, něco mu vymyslím.

A přijdeš už zítra, princess?

Jeho odpověď je kladná. Koukám, že by nasliboval hory doly, jen abych ho ošukal, dokonce neprotestuje ani proti mému oslovení. A nejsem si jist, že by se mi víc nelíbilo, kdyby se trochu vzpouzel. Přece jen je to víc akční, když fňuká a brání se. To ale stejně bude.

A co všechno po tobě můžu chtít? :D :33*

Hraju si s ním. Baví mě to. Chvíli píše, pak zase ne. Asi přemýšlí. Na odpověď, čekám celých deset minut. Deset minut, za které se dá stihnout tolik věcí…

Udělám všechno, co řekneš. Vážně…

Bez zdržování mu napíšu adresu, včetně popisu našeho domu, aby ho fakt našel. Jednou rukou. Druhá je až moc zaneprázdněná.

Přijdu :)

Nevím, jestli mě tím něžně se usmívajícím smajlíkem chce oblbnout, ale každopádně se mu to daří. Nikdy jsem se na někoho netěšil tak, jako na něj. I přesto, že podlehl už mým slovům a ničemu se nebrání.

Další den ráno si trochu přispím, i když je škola. No co, rodiče jsou už pár hodin pryč, nikdo mě tu nehlídá, tak si to dovolit můžu. Mohl bych zůstat doma celý den, když o tom tak přemýšlím, ale je pátek, den, kdy s Louisem pravidelně trávíme velkou přestávku na jedné chodbě, a já si tu možnost ho dvacet minut sledovat nehodlám nechat ujít.

Nasoukám se do slušného oblečení, k snídani si dám toust jen rychle potřený máslem a jsem připraven vypadnout. Vezmu batoh, otevřu dveře… a rázem zamrznu v pohybu, na tváři mi zmrzne úsměv. Na schodech sedí Louis, a jakmile slyší otevírající se dveře, koukne na mě.

"Konečně," promluví. "Sedím tu už dvě hodiny. Ty máš snad školu později?"

"Uhm, ne, schválně jsem zaspal. Ty snad?" skloním hlavu ke straně zaujatě.

"Ne. Ale čekal jsem na tebe."

"Nepotřebuju doprovod do školy, děkuju," přivřu zamyšleně jedno oko, a když se postaví a dojde ke dveřím, sjedu ho pohledem od hlavy až k patě a nazpátek.

"Nechci jít do školy," špitne tichounce.

"Oh… um… Pojď dál," pozvu ho tedy. Uhnu ze dveří, aby mohl projít. I když má dost místa, stejně projde těsně kolem mě. Pousměju se, když zavírám, ale když odhazuju batoh zase na zem a zouvám se, nahodím svoji kamennou tvář.

Louis stojí zamyšleně stále v chodbě, tak ho mírným dotykem na zádech popovedu do obýváku. Pokynu mu usadit se na gauč. "Chovej se jako doma. Něco k pití, jídlu?"

"Ne, díky," zakroutí pokorně skloněnou hlavou.

"Dobře," brouknu. Usadím se těsně vedle něj a položím mu ruku na stehno. "Tak, co budeme dělat?"

Zvedne pohled od mé ruky k mým očím, cestou se na zlomek sekundy zastaví na mých rtech. Tiše vydechne, skloní hlavu na stranu a přikloní se blíž, čekaje, jestli něco udělám. Neudělám. Chci, aby to udělal on. Chci zjistit, jestli mě fakt tak chce. Pozoruju jeho nevinnou tvář, chvějící se řasy na sevřených víčkách. Je tak krásný, pomyslím si, tak nevinný a roztomilý.

Otevře oči, jen aby zkontroloval vzdálenost mezi námi, aby se ujistil, že já se ani nehnul. Pak je zase zavře a nakloní se ještě blíž. Cítím jeho neklidný dech na rtech. Ale stále držím a nepolíbím ho, dál čekám. Po pár sekundách, které se zdají jako hodiny, konečně po hlubokém výdechu narazí rty mezi moje a nejistě slíbne můj horní ret. Když to opakuje, něžně jeho dolní ret chytnu mezi zuby a udržím si ho tak u sebe i bez rukou; jednu mám stále na jeho stehně, druhou volně vedle těla. Pousměje se mi do rtů a sám si můj obličej chytne dlaní, aby mě mohl líbat dál a důrazněji. Já ho nedržím, jen občas ho pohladím po stehně nebo ho slabě stisknu, ale situaci vládne plně on, aspoň prozatím.

Nečeká to, když proti němu vyrazím a prudkým pohybem ho dostanu pod sebe na gauč, a vyplašeně vypískne. To mě však nezastaví v tom, abych ho dál líbal a nárokoval si čím dál tím víc. Až přeochotně si nechá svléknout tričko a hladit se po těle a ochotně mi vychází vstříc i jazykem ve francouzských polibcích.

"Strašně rychle jsi podlehl," zamrmlám, když si svlékám i své triko. Obdivně se dotkne prsty mého těla a tiše se usmívá.

"Ty víš, jak si zařídit, aby ti nešlo odolat," kníkne plaše se skloněným pohledem. Za bradu mu hlavu nadzvednu a zadívám se mu do očí.

"Ano, to vím," odvětím, než se skloním a začnu ho líbat na bradě a pak na krku a klíční kosti. Aniž bych to rozmazlování přerušil, srovnám si ho pod sebou, abych si mohl kleknout obkročmo nad něj. Rukama sjedu po jeho těle k zapínání džínů – mezitím už jsem se rty přesunul zpět k těm jeho růžovým polštářkům – a přitlačím klínem proti jeho. Vzdychne mi do úst a já se jen pousměju.

Když se ho po chvíli vzájemných doteků pokusím dostat z kalhot a málem při tom spadnu z gauče, usoudím, že to není nejlepší místo a několika malými pusinkami vše zakončuju, abych se zvedl a vzal ho s sebou.

"Půjdeme ke mně do pokoje," vysvětlím tomu zmatenému kotěti. Neprotestuje, což je dobře, protože já bych mu to stejně nedovolil, teď už se bude hrát podle mě.

Chytí se mě za ruku a poslušně cupitá za mnou. Před postelí ho zastavím a párkrát políbím, pak se pomalu svezu na kolena, dlaně mám položené na jeho zadečku, a líbám ho v podbřišku, až kam se dostanu k lemu boxerek, sem tak i slabě kousnu, aby měl památku ve formě malých flíčků. Mezitím mu stáhnu džíny ke kotníkům a po krátkém pohledu nahoru do jeho vzrušené tváře i boxerky. Nepotřebuju si ho moc prohlížet, viděl jsem na záchodě, podívám se zpět nahoru. Celý rudý na mě nervózně hledí. Aniž bych narušil oční kontakt, uchopím jeho penis do ruky a slíbnu jako zmrzlinu. To on oční kontakt neudrží a se zalapáním po dechu zvrátí hlavu.

"Proč prostě nepřiznáš, že jsi to nikdy nezažil?" zeptám se, a když vidím, jak se chystá protestovat, dodám naprosto vážným tónem: "A nelži, nebo tě nebudu moc šetřit."

To ho trochu zarazí, tak zmlkne.

"Bože, já to přece moc dobře vím, tak to prostě jen řekni."

"Když to víš, proč to chceš slyšet?"

"Proto," odseknu a postavím se proti němu.  "Řekni to," pobízím ho a s úsměvem ho provokuju tak, že se přikláním, jako bych ho chtěl políbit, ale nikdy to neudělám. Aniž by to věděl, dokazuje mi, že mě chce, tak strašně moc, vidím, jak se tváří a jak se na polibek připravuje. Jenže má smůlu, neudělám to, tak se vždy zas stáhne.

"Fajn, fajn… nikdy jsem s nikým… nikdy jsem to… nikdy jsem…" poraženě vydechne.

"… neměl sex," dokončím za něj.

Loui mlčí.

"Nestyď se," brouknu, "jen dělej, co ti řeknu. Koneckonců jsi to i slíbil. Že uděláš cokoliv, vše, co řeknu, right?" zavrním s nadrženým podtónem.

Pokývá hlavou.

"Na kolena," přikážu mírně a on to splní, "a svlékni mě."

Vzrušením rozklepanými prstíky rozepne knoflíček i zip a za poutka džíny stáhne k mým kolenům. Posléze neklidně stáhne i moje černé boxerky, načež zrudne a odvrátí pohled někam na stranu na zem. S povzdechem se tedy dovysvléknu sám a pak se skloním, abych Louimu pozvedl hlavu a mohl mu dát malou víceméně povzbudivou pusu.

„Vykuř mi,“ vyzvu ho bez náznaku jediné emoce. Vyplašeně vzhlédne, zděšení v jeho očích je naprosto nefalšované, proto se mírně ušklíbnu. Z požadavku ale nehodlám ustoupit, tohle je jeho cokoliv, co slíbil. „Udělej to, nebo to udělám po svém.“

„Co znamená „po svém“?“ zkouší se z toho nějak vykecat.

„To znamená, že ti ošukám tu tvoji malou pusinku tak, že další týden nebudeš moct mluvit,“ odpovím pevně. „Radím ti dobře, udělej to sám.“

Louis hlasitě polkne. Rozhodne se během chvíle, sám se přikloní k mému klínu. Už během prvních pohybů jeho jazyka musím přehodnotit svůj všeobecný názor na začátečníky, není tak marný. Jde mu to docela dobře, podle mě to musel někde vidět (ale žádná vlastní zkušenost).

„Hlouběji,“ zamručím křečovitě, snažím se ovládnout a neukázat mu, že se mi to líbí, aby byl dál tak nejistý, jak je, protože i to má na jeho výkon vliv. Kdyby zjistil, jak to prožívám, dělal by to úplně jinak, nebyl by tak vyplašený. Vidím ten vítězný úškleb před očima, ale nehodlám ho vidět na jeho tváři.

Snaží se plnit mé povely a já imaginárně tleskám jeho dávivému reflexu. Ten boreček na minulé škole se skoro pozvracel, chudák, ale Louis drží.

„Ještě hlouběji,“ poručím. Vzhlédne ke mně skoro vyplašeně, asi si myslí, že víc už nemůže. Ale já vím, že může, všechno jde, když se chce. „Hlouběji,“ opakuji nekompromisně. Sevře oči, srovná svůj dech a hluboce se nosem nadechne. Dostane se hodně daleko, ani bych to nečekal. Hned potom se ale odtáhne a rozkašle se, až mu tečou slzy.

„V pořádku,“ pohladím ho po hlavě a sám pro sebe si řeknu, že už ho nebudu víc nutit. „Dokonči to, jakkoli můžeš.“

Po krátkém pohledu do očí uklidní podráždění a skloní se zpět. Do úst už bere jen málo, ale dělá to dobře a dopomáhá si rukou, tak se tomu konečně oddám a mé tiché vzdechy ho zřejmě pobízí. Odměnou za dobrou práci je mu moje vyvrcholení. I přes odpor ve tváři se snaží polykat, zjevně mě nechce naštvat, ale ve stavu, v jakém jsem, by mi to nejspíš bylo stejně jedno a pochopil bych, kdyby polknout odmítl.

Rychle se však uklidním a pomůžu Louisovi na nohy k sobě. Instinktivně skloní hlavu, abych ho mohl políbit, ale já uhnu. Se smíchem ho drcnu na postel. Vezmu si papírový kapesníček a až pak se svalím na něj. Jednou rukou se zapřu vedle jeho hlavy a druhou kapesníčkem očistím jeho rty a bradu od zbytku mého spermatu. Až poté ho mělce políbím.

„Jsi tak tvrdý,“ zamručí, zkouší svoje štěněcí očka, i když tohle na mě nefunguje. Uchechtnu se dvojsmyslu, který vypustil, a pak pokrčím rameny.

„A to byl teprve začátek,“ pousměju se, „… a nekoukej na mě takhle. Nechám se sice trochu podplatit, ale ne smutnýma očima. Pokud chceš, abych já byl hodnej, musíš být ty.“

„Řekni, co mám udělat, a já to udělám,“ usměje se jako neviňátko.

„Prostě… jenom… buď… hodný,“ zašeptám mezi polibky. Začnu se s ním líbat a mazlit, převalujeme se přes sebe po celé posteli, jednou se praštím o zeď, podruhé Louis kopne do nočního stolku, pak zase málem spadneme z postele na druhé straně. Když jsem pod ním, hladím ho po těle a ze zad sjíždím na zadek, za který si ho proti sobě přirážím. Když jsem nad ním, hladí zase on mě. Zdá se super-poddajný, ve všem mi vychází vstříc.

„Chci tě, vezmi si mě,“ zašeptá jak nejnadrženěji je to jen možné, když ho mám zrovna pod sebou a lehce se o něj třu. Stejný jako všichni před ním. Škemrá, přesně jak jsem čekal. Snad nikdy se nedočkám někoho, kdo by si svoji dominantnost dokázal udržet i v mojí posteli.

Nemusí mě však vybízet dvakrát, i já ho chci. Posunu nás v posteli hlavou na polštář, který však Louimu vzápětí zpod hlavy vytrhnu. Mokře ho políbím na v otázce pootevřené rty, na linii dolní čelisti, krk a klíční kost, jazykem vytvořím vlhkou stopu po jeho hrudní kosti, líbám ho po vypracovaném bříšku a pak se usadím na kolenou mezi jeho nohama a prohlédnu si ho.

„Potřebuju tvoji spolupráci,“ promluvím zamyšleně. Ani nevím, proč ho o to žádám, však já chci, aby kňučel bolestí.

„S tím počítám,“ pousměje se nervózně a pohladí mě po paži.

S pokýváním jen němě vyslovím: „Okay,“ a když mu pokynu, aby se trochu nadzvedl v bocích, podsunu pod něj polštář, aby mi byl víc vystaven, než kdyby normálně ležel. Pak se přes něj natáhnu k nočnímu stolku a vytáhnu ze šuplíku jak kondom, tak lubrikant.

„A co všechno s tebou můžu dělat?“ zeptám se s jiskřičkami v očích, zatímco si na prsty patlám gel, což Louis pozorně sleduje. Submisivně zakňučí, je opravdu nedočkavý. A tak mu dám, co beze slov žádá. Bez nějakého zdržování a opatrnosti do něj vrazím rovnou celý ukazovák.

Prudce vydechne a zvrátí hlavu, ale nevypadá, že by mu to nějak vadilo, tak prstem pohnu, přičemž na něj opatrně nalehnu, abych se dostal blíž a mohl ho líbat alespoň na krku. Prudkými a přece jen opatrnými pohyby prstu si ho připravuji, přidám i druhý a užívám si pohledu do Louisovy tváře, bolestné výrazy střídají ty úlevné, když ho prsty opouštím. Po chvíli chci vidět ještě víc bolesti odrážející se v jeho tváři, vměstnat do něj i třetí prst, ale dostanu se jen po první články.

„N-ne, prosím,“ vydechne. Poslechnu, stejně bych nerad přišel o prstýnek. Bolesti bude ještě dost, bude prosit, abych se vrátil ke třem prstům, a to řeknu i nahlas. Louis se neklidně ošije. Neřekne však nic, aby mě zastavil, tak si nasadím kondom a nalehnu na něj, ale zatím do něj nevniknu. Čekám. Hladím ho, aby se trochu uklidnil a psychicky připravil, líbám ho a provokuji lehkým tlakem proti němu. Pokrčím mu nohy k tělu, vystavuju si ho ještě víc.

„Není cesty zpět, až to udělám.“ Nevím, proč ho varuji, když teď mě ještě furt může zastavit. Vůbec nevím, proč se tak starám, proč jsem ho prostě neohnul někde o stůl a nepřetáhl ho, je jeden z mála, kterým jsem kdy dopřál komfort mojí postele, a vůbec první, koho varuji a připravuji.

„Udělej,“ zašeptá vzrušeně. Nepatrně přirazí proti mně, zdá se mi to až směšné, když pomyslím na to, co s ním chci dělat. Nicméně poslechnu a udělám to.

Bez něhy, bez opatrnosti. Vniknu do něj prudce a celou délkou. Vydechnu a ihned přirazím znovu.

On se pode mnou vyrovnává s bolestí, kterou mu působím. Po spáncích mu do vlasů tečou slzy, zuby má zaťaté, aby nevykřikl, tvář v křeči.

„Neřvi,“ pronesu dost chladně na to, aby poslechl, ale zas ne tak, aby se mě lekl a přestal chtít.

„Bolí to,“ vydechne.

Skloním se k jeho uchu a jednoduše, bez nějakého soucitu, odvětím: „Já vím.“

„U-u… Harry,“ vydechne bolestně s dalším přírazem.

Tu bolest, kterou mi ukazuje, si užívám, nikdo by nechápal, jak moc. Nejsem sadista, nechci ublížit. Jen mě baví, jak ti na první pohled nezranitelní, ti uctívaní velikánové škol, ukazují svojí pravou zranitelnou tvář.

„Nebyl jsem snad hodný?“ vydá ze sebe v hlubokých výdeších. Přestanu se v něm pohybovat, před očima svoji vlastní větu, že když bude hodný on, budu i já.

Skloním se k jeho oušku a zašeptám: „Byl, to víš, že byl. Tak buď i dál.“ Po dalším, o něco opatrnějším, příraze, který v něm vyvolá další vlnu bolesti, mírným šeptem dodám: „Uvolni se.“

Poslechne, hned se mi v něm pohybuje lépe a i jeho to nebolí tolik. Jakýmsi signálem pro mě, že je v pohodě, má asi být zasténání mého jména, a pokud ne, já si to tak stejně vyložím a vrátím se ke svému tempu a tvrdosti přírazů. Pevně svírá víčka, jeho tvář s pootevřenými rty vypadá zmučeně, nikoli velkou bolestí, ale zmučeně vášní.

„Harry, ooh,“ vzdychá a já si nemůžu pomoct, vzdychám taky. Ukazuju mu, že se mi to líbí. Líbí, snad nejvíc ze všech styků, co jsem měl. On se mi líbí, nejvíc ze všech kluků, se kterými jsem byl. Je první, o kterém při sexu takhle přemýšlím, a to se mi moc nezamlouvá, nehodlám se zamilovat. Budu muset vyvést zase něco hrozného, aby mě odsud vyhodili, abych vypadl a zapomněl.

Celý ten náš malý maraton zakončuju o něco dřív, než bych mohl. Vydržel bych déle, ale musel bych přemýšlet, přemýšlet o něm, a to prostě nejde, nesmím o něm přemýšlet! Použiju nedovolenou taktiku, Zac Efron. S utlumeným výkřikem vyvrcholím. Opustím ho a svalím se z něj vedle.

A zatímco se snažím rozdýchat a uklidnit, Louis si ty své poslední vteřiny odpracuje sám. Udýchaný zpod sebe vytrhne polštář a někam ho zahodí, a pak se přivalí blíž a oddaně ke mně vzhlíží. Po chvíli se pak přitulí úplně, hlavu si položí na moji paži a obejme mě.

„Hádám, že už je potom, tak mi můžeš říct, proč jsi to udělal,“ zamručí spokojeně, čímž prolomí ticho.

„Vážně to chceš vědět?“ optám se. Nechci mu to říkat, podle toho, jak se ke mně chová, jak se tulí a spokojeně usmívá, mu to ublíží. A já ho nechci už víc zranit, stačí to, že ho odsud vyhodím a pak prostě zmizím.

„Chci vědět, čím jsem si něco tak hezkého zasloužil,“ pousměje se, bříšky prstů krouží po mé hrudi. Hluboce se nadechnu a pak ho shodím z objetí, abych si mohl sednout. Nechápavě se posadí taky. „Co?“

Vyhýbám se pohledu na něj, radši vstanu a začnu se oblékat.

„Řekl jsem něco špatně? Co se stalo?“ ptá se skoro vyděšeně. A já mu mám říct, že to samé jsem udělal už pěti klukům a to je všechno, že teď ho prostě nechám, protože svého už jsem dosáhl? Doopravdy mu tohle udělat nechci, z nějakého důvodu si nechci dovolit být k němu takový. Ale pokud se ho mám zbavit, asi budu muset

„Aby bylo jasno,“ otočím se prudce k němu, avšak stále se vyhýbám jeho modrým očím, „nezasloužil sis nic hezkého.“

„C-co? To… to nechápu,“ kníká zmateně.

„Jsem prostě zmrd, chápeš? Jediné, co jsem chtěl, bylo ošukat tě, vidět tvoji zranitelnost. A to je všechno. Všechno, teď prostě vypadnu, zmizím na jinou školu a to samé udělám i tamějšímu borečkovi, stejně jako jsem to udělal všem těm na předchozích školách,“ říkám mu všechno nemilosrdně. „Tak to nedělej zbytečně komplikovaný, obleč se a vypadni.“

Zaraženě se zvedne a beze slova se oblékne. Pak přistoupí těsně naproti mně. Něco ve mně by ho nejradši chytlo do náruče a začalo líbat, možná by se to chtělo i omluvit. Ale ne, jsem to já, shlížím k němu chladně.

„Já jsem od začátku věděl, že jsi svině,“ pronese stejně chladně, jako se snažím být chladný já. A jeho slova se mi vrývají hluboko do paměti a z nějakého důvodu to bolí slyšet. Doteď se mi tohle nestalo.

Louis pak prostě uteče a já se svalím zpátky do postele, drže se za hlavu. Přemýšlím, jestli zmizet jako vždy, anebo tentokrát zůstat. To si ještě rozmyslím. Jisté je jen jedno – ze dne na den odejít nemůžu, takže s Louisem se ještě uvidíme.