V pondělí jsem si přivstala, vzala si platíčko s léky a snažila se z ložnice zmizet, abych nevzbudila Dee. Zamířila jsem hned do koupelny a tam se opřela o umyvadlo. Nedokázala jsem se z toho vzpamatovat. V noci jsem moc nespala a jakýkoliv dotek mi byl teď nepříjemný. Dívala jsem se na sebe a po chvíli sklonila hlavu. Nenáviděla jsem se. Nenáviděla jsem svoje tělo se, kterým si každý dělal, co chce. Znovu jsem nechala stékat slzy po tvářích a seděla v podřepu.

,, Sam, copak se děje?" zeptala se Dee a klekla si vedle mě. Objala mě a držela ve svém objetí.

,, Já tohle nezvládnu. Stalo se to už po druhé. Proč já?" zeptala jsem se a držela jí.,, Všichni mi podkopávají nohy a sráží mě k zemi."

,, Zvládneš to a já ti s tím pomohu."

,, Věřila jsem jí. Věděla všechno a přesto  to udělala. Proč?"

,, Na tohle asi nikdo nezná odpověď," šeptla a pomohla mi vstát. Z ruky mi vzala léky a podívala se na mě.

,, Jen jsem si chtěla zapít prášek. Já to prostě nezvládám. Znovu se potápím ke dnu. To, co jsem překonala, se děje znovu."

,, Zavoláš k tomu lékaři a až se vrátíme ze Španělska, stavíš se u něj. Léky ti vyjdou akorát," řekla a já přikývla. Krátce jsem si opláchla obličej a vydala se do obýváku. Dee mi dala prášek a vodu a já si ho hned zapila.

,, Já to prostě nezvládám. Myslela jsem, že už to mám za sebou. Že budu žít normální život."

,, To taky budeš. Budeš žít normální život stejně jako všichni ostatní," odpověděla a chytila mě za ruku.,, Jen to bude chtít zase trochu času."

,, Dee, pochopím, když se semnou rozejdeš. Vezmu si věci a půjdu k sobě. Nikdo nechce žít s tak labilním člověkem."

,, Co to říkáš. Ty nejsi labilní. Jsi normální člověk, kterému se jen stalo něco špatného," řekla a objala mě.,, Pořád tě miluju a budu tě milovat a stát při tobě, ať se děje cokoliv."

,, Vždyť můžeš mít mnohem lepší holku,  než jsem já. Jsem jen nula a nic víc. Jinak by se to nestalo."

,, Já, ale žádnou jinou nechci," šeptala mi do vlasů a přitom hladila po zádech.,, Já už tu nejlepší holku mám. Mám tu nejdokonalejší a nejkrásnější holku, co jsem si mohla přát."

,, To říkáš, proč? Aby jsi mě uklidnila? A   pro sebe si říkáš něco jiného?"

,, Sam, uklidni se. Nic jiného si nemyslím a ani si nic jiného neříkám, ano? Zvládly jsme to minule, zvládneme to i teď."

,, A, co když ne? Co když mě budou muset někam zavřít? Protože mě se vážně nechce žít. Mě tenhle život nebaví!"

,, Zase tě začne bavit. Bude to zase dobrý a budeme si ten život užívat."

,, Chci tenhle život skončit. Co má na tomhle životě smysl? Vůbec nic," říkala jsem přes slzy a snažila se je rychle setřít. Dee si mě k sobě přitáhla a donutila mě, podívat se jí do očí.

,, Tohle nikdy neříkej. Vím, že je to těžké. Ale spolu to zvládneme," říkala a držela mě v objetí.,, Zvládly jsme to jednou, zvládneme to i po druhé," říkala a já pouze poslouchala.,, Zvládneme to, protože jedna druhou milujeme."

,, Jak můžeš milovat člověka, kterému jen všichni úmyslně ubližují? Bojím se, že to uděláš taky."

,, Samantho, proč bych to dělala?"

,, Protože už jsem použitá. Jsme zneužitá a musím se ti tím hnusit. možná by vážně bylo lepší, aby jsi si našla někoho, s kým budeš mít krásný život," řekla jsem a sedla si. Slyšela jsem jak si povzdechla. Zřejmě jí docházely slova a já jí rozuměla. Byla jsem na dně a nechtěla jsem, aby se semnou nějak trápila. Vzala jsem do ruky telefon a začala vyhledávat číslo na onoho lékaře. Fakt byl, že po lécích jsem se cítila lépe, ale potřebovala jsem předepsat další.,, Vysvětlíš mu to?"

,, Já? Já přeci nevím, jak se cítíš, nevím vůbec nic. Tak proč já?"

,, Protože mu to nedokážu říct. Ne teď," odpověděla jsem klidně a podala jí ho. Nakonec číslo vytočila a celou situaci mu popsala. Hovor trval skoro deset minut, když se rozloučili a telefon mi vrátila.

,, Do telefonu ti přijde recept na léky. On je teď nemocný, ale hned jak se uzdraví, zavolá ti," poté se zvedla a odešla do kuchyně. Byla naštvaná. Možná zklamaná. Zklamaná tím, co jsem řekla. Zvedla jsem se a odešla do kuchyně za ní. Opírala se o bar a podle zvuků poznala, že pláče.

,, Omlouvám se," řekla jsem a objala jí.,, Nechtěla jsem ti tím ublížit. Ale semnou máš jen starosti," řekla jsem a vzdálila se. Chtěla jsem odejít z kuchyně, ale přitáhla si mě zpátky. Spojila naše rty a dlouze mě políbila. Polibek byl díky slzám slaný a poměrně vlhký. Klepala se a nechala své čelo opřené o mé.

,, Tohle nemůžeš. Já tě miluju. Strašně moc tě miluju," řekla a nepouštěla mě.,, Jsem si jistá, že to spolu zvládneme. Zvládneme vše, co bude potřeba. Nemůžeš to přece zahodit."

,, Já jen nechci, abys díky mě byla nešťastná."

,, Sakra, stalo se toho dost od chvíle, co se známe. Vše jsme zvládly. Zvládneme to znovu a už se nikdy nic nestane," říkala a nechala slzy stékat po tvářích.

,, Já tě taky miluju. Strašně moc tě miluju, ale jen se trápíš."

,, Bez tebe se budu trápit víc. Prosím, zůstaň a uvidíš, že to zvládneme. Budeme zase šťastný. Tak jako dřív," říkala a já jí k sobě přitáhla a pevné objala. Když jsem viděla její slzy, nedokázala jsem to. Potřebovala jsem jí mnohem víc, než jsem si dokázala představit.

,, Jen budu potřebovat čas."

,, Dám ti ho. Vždyť na tebe s ničím nespěchám. Vím, že je to těžké. Sama jsem si tím prošla. Miluju tě a vím, že to společně zvládneme," odpověděla a já přikývla. Věřila jsem jí. Věřila jsem jí každé slovo, co řekla. Nikdy jsem tak moc nikomu nevěřila. Ale v tomhle měla pravdu. Pokud jsme něco překonaly jednou, překonáme to znovu. Alespoň jsem se tomu věřit snažila. Na telefonu mi zazvonila zpráva a já si pro telefon bezeslova došla.

,, To je ten recept," řekla jsem tiše a posadila se.

,, Tak dojdeme do lékárny?" ozvala se Dee a já jí nevěnovala jediný pohled.

,, Nepůjdu ven. Nechci."

,, Musíš si proto dojít," podotkla a sedla si ke mě.

,, Já ven prostě nepůjdu, jasný? Chci být doma."

,, Dobrá, tak mi pošli recept, sbal nám věci a pak pojedeme do práce, ano?"

,, Jo, to bude dobrý nápad," sms jsem jí přeposlala a Dee odešla. Věděla jsem, že to bude pro nás velká zkouška. Neuměla jsem si představit, že vedle ní budu spát a stavíme vedle sebe tolik času. I přes to, že jsem jí milovala, tak tahle situace mnohé změnila. Dala jsem se do balení tašek a za několik minut měla vše zabalené. Dokonce jsem ignorovala fakt, že mám dnes narozeniny. Byl to pro mě nejhorší den, co jsem mohla mít. Nejhorší narozeniny, které jsem prožívala. Nedávala jsem Dee za vinu, že o tom neví. Nemohla, protože jsem jí to neřekla a o žádnou oslavu jsem nestála.

,, Jsem tady, zlato," ozvalo se od dveří a já pozvedla hlavu. Mnula jsem si prsty v klepajících rukou držela skleničku s vodou.,, Je všechno v pořádku?"

,, Nic není v pořádku. A nikdy už nic v pořádku nebude! Proč se tak blbě ptáš?"

,, Promiň," řekla a na stůl mi položila dvě krabičky s léky. Poté vytáhla menší krabičku. Zabalenou krabičku. Nechápala jsem a nevěřícně jí sledovala.,, Vím, že máš narozeniny, všechno nejlepší," odpověděla a já se znovu rozplakala. Tentokrát kvůli tomu jak jsem se k ní chovala. Málem jsem jí poslala do háje a přitom měla pro mě dárek. Chtěla mi ten den zlepšit a já ho celý pokazila.

,, Já se tu s tebou skoro rozejdu a ty mi dáš dárek. Nezasloužím si to. Jak vůbec víš, kdy mám narozeniny?"

,, Stačí se zeptat na těch správných místech," řekla a vložila mi to do ruky.,, Někdo by možná souhlasil, že si to nezasloužíš, já s tím ovšem nesouhlasím. Tak si to otevři," řekla a já musela dárek odložit. Klepaly se mi ruce a nevěděla jsem, co v tom je. Vlastně jsem ani netušila, zda mám mít radost. Tu jsem totiž v tuhle chvíli nedokázala nijak projevit. Dee mezitím došla pro tašky a vzala je ke dveřím. Já z krabičky sundala papír a krabičku otevřela.

,, Tohle si nezasloužím," řekla jsem a dívala se na zlatý náramek. Nedokázala jsem si představit, co pro ní znamenám, když tolik utrácela.

,, Zasloužíš si to víc, než kdokoliv jiný. O tom jsem přesvědčená," odpověděl, vzala jej do ruky a připnula jej na tu mou.,, Sbalím nějaké jídlo a zbytek potřebných věcí."

,, Promiň, ani tohle nejsem schopná udělat. Jsem k ničemu."

,, To není pravda. Nemůžeš vědět, co máme sebou vzít. Takhle dlouhou cestu jsi nikdy nejela."

,, Jsem k ničemu. Vždyť jsem plno věcí nesbalila. Ani tohle nedokážu udělat. Tak k čemu jsem dobrá?!"

,, Jsi skvělá řidička a skvělá přítelkyně. Co víc bys chtěla být?"

,, Normální člověk s normálním životem. Člověk, který si dělá, co chce a nebere léky. Člověk, kterého nebudou všichni jen zneužívat," začala jsem a podívala se na Dee.,, A skvělá přítelkyně? To skutečně nejsem. Kdyby to tak bylo, nechci tě opustit."

,, Já bych to hlavně nedovolila,"  došla ke mě a snažila se mě políbit na tvář. Uhnula jsem. Snad to byl instinkt, nebo strach. Snad to byli jen špatně vzpomínky. Trochu zesmutněla, pohladila mě po hlavě a odešla k tašce, kam začala postupně vše skládat.,, To ti nesmím dát ani pusu?"

,, Zkus mě pochopit, prosím. Potřebuju čas."

,, A tím, že ti chci dát pusu na tvář, tím na tebe nějak spěchám?"

,, Ne...Teda já nevím," odpověděla jsem a rukama si zajela do vlasů.,, Já nevím nic. Tenhle život je k ničemu," pokračovala jsem a ucítila objetí.,, Dřív mě bavilo i jezdit. Ty cesty byli pro mě zajímavé. A teď? Teď ani nevím, zda tu cestu zvládnu!"

,, Samozřejmě, že jí zvládneš. A pokud si nejsi jistá řízením, odjedu to."

,, A ty si tím jseš jistá? Že se někde po cestě psychicky nesložím? Co když se něco stane?"

,, Už jsme se o tom bavily, ne?" zeptala se, ruce měla na mých rukou a donutila mě, abych se jí dívala do očí. Přikývla jsem. Věděla jsem o čem mluví.,, Tak mi věř. Kdyby se cokoliv dělo, zasáhnu," řekla a já sklopila pohled k náramku na ruce.,, Tohle je důkaz toho, jak moc vážně to s tebou myslím."

,, Promiň, ale já už nevěřím vůbec ničemu."

,, Aha, rozumím," odpověděla a zvedla se. Cítila jsem z jejího hlasu opět zklamání.,, Udělám nám na cestu řízky s bramborem a nakrájím chleba ke zbytku."

,, Dobře," souhlasila jsem.,, Jsi naštvaná, že?"

,, Ne, nejsem. Proč bych měla být? Protože ti vadí, když se tě dotýkám?" zeptala se a já zaslechla jak popotahuje.,, Nejsem naštvaná. Možná jen trochu zklamaná, že mi nevěříš. Že nevěříš svojí holce, která by ti nikdy neublížila."

,, Vidíš to? Zase ti jen ubližuju!" křikla jsem a odešla do ložnice. Do odjezdu do práce, jsme měly dvě hodiny a já potřebovala klid. Když se to stalo poprvé, cítila jsem se hrozně. Ale teď to bylo ještě horší. Popravdě jsem se na tu cestu necítila, ale nemohla jsem o práci přijít. Potřebovala jsem jí, abych si časem mohla najít své bydlení. Případně, abychom si mohly něco najít společného s Dee. Byl tu jen jeden problém. Měla jsem strach, že tohle nezvládneme a ona to semnou vzdá. Snad bych to i chápala. Má nárok mít přítelkyni, která jí dá víc a nebude s ní mít žádné starosti. Která je víc, než já a dokáže se o obě postarat.

,, Sam? Spíš?"

,, Ne. Nemohu spát, když za chvíli odjíždíme. Nebo už snad jedeme?" zeptala jsem se a promnula si oči. Dee měla oči zarudlé. Zřejmě stejně jako já. Byla smutná a vypadala nervózně.,, Pořád jen všem ubližuju. třeba se tohle děje úmyslně a zasloužím si to."

,, Co to říkáš? Tohle si nezaslouží vůbec nikdo. Nikdo nemá právo někomu ubližovat. A už vůbec někomu, koho miluju," říkala a seděla u mých nohou. Držela mě za ruce a krátce mě na jednu z nich políbila.,, Vše jsem zabalila. I tvoje léky jsou v tašce."

,, Jo, děkuji," odpověděla jsem a zvedla se. Dee udělala to samé a společně jsme se vydaly pro tašky.,, Kde se tu vzalo tohle?" ukázala jsem na krabičku, kde jsem měla uložené peníze.

,, To jsem přinesla minule. Našla jsem to v šuplíku a myslela jsem, že bys je měla ráda někde poblíž," odpověděla a já si to začínala přepočítávat.,, Nic jsem ti nevzala."

,, Já si tohle ani nemyslím. Nedělám to kvůli tobě," odpověděla jsem a po chvíli z ní vzala několik bankovek. Zbytek jsem tam vložila a dala na stejné místo.

,, Aha, rozumím," odpověděla a poté jí dala do šuplíku.,, Sam, nad něčím jsem přemýšlela a myslím, že by to nebylo úplně špatné. Nechci na tebe spěchat, ale hodně by to ušetřilo."

,, Zkus to."

,, Koukala jsem, že nemá ještě pořád něco vybalené a většinu oblečení máš tady," začala a já jí poslouchala.,, Co kdybychom sem vzaly i zbytek a byla bys tady? Za byt bys neplatila nájem a tady bychom si to vzaly napůl."

,, Já nevím. Nevím zda je to dobrý nápad. Musím ti odpovídat hned?"

,, Stejně jsi pořád u mě. Tak mi to jen přijde zbytečné."

,, Mě to třeba teď zbytečné nepřijde. Kdybychom nikam nejely, byla bych tam."

,, Tohle vážně nemá smysl. Tahle debata nikam nepovede. Moc dobře víš, že tě samotnou nikde nenechám. Ale to je fuk, jedeme at vyrazíme včas."

,, Konečně něco rozumného," odpověděla jsem, vzala svou tašku a tašku s jídlem a vydala se k jejímu autu.  Když otevřela kufr, vše jsme tam nakládaly a vydaly se do firmy. Bylo mezi námi ticho. Snad jen dech a hudba z rádia to ticho narušovala. Ve firmě jsme vyzvedly vše, co bylo potřeba a po půl hodině vyrazily na cestu.

Děkuji za přečtení kapitoly. Měla by být Dee chápavější nebo Sam milejší? Jak To s nimi vidíte dál?