Ráno jsem se kupodivu vzbudila na první zazvonění budíku. Hlava ovšem dávala dost najevo, že jsem den předtím požila nějaký alkohol. Chytla jsem se za hlavu a došla do obýváku, kde jsem měla již i léky na bolest hlavy. Hned jsem si jej zapila a snažila se trochu vzpamatovat. Bylo mi jasné, že den pro mě nebude vůbec jednoduchý. Z myšlenek mě vyrušilo zaklepání . Ovšem nebylo to zaklepání, které se vždy ozvalo. Tentokrát to bylo to nejisté zaklepání, kdy člověk přemýšlí, zda je to dobrý nápad.

,, Pojď dál," řekla jsem, jakmile jsem otevřela a vydala se zpátky.,, Obléknu se a můžeme vyrazit."

,, V pořádku, jak ti je?" zeptala se, než jsem vešla do pokoje a začala se svlékat z pyžama a následně hledat čisté oblečení.

,, Trochu mě bolí hlava, ale vzala sem si už prášek. Jak jsi se vyspala?" ptala jsem se a převlékala se.

,, Celkem to šlo. Přemýšlela jsem a rozhodla se, že ti musím něco říct," začala a já se na chvíli zastavila a přestala si zapínat svou červenou košili.

,, Co bys mi chtěla říct? Je to důležité?" zeptala jsem se a zapnula několik posledních knoflíků. Přes ruku jsem si hodila koženou bundu a do kapes dala vše, co potřebuji a vzala tašku s věcmi.

,, Vlastně ne," řekla, když jsem vyšla z pokoje a ona mě zpozorovala.,, Rozhodně to počká."

,, Dobře," odpověděla jsem a natáhla k ní ruku s bundou.,, Podržíš mi jí? Skočím si ještě do koupelny."

,, Jistě. Jak jsi se vůbec vyspala?" zeptala se a postavila se před koupelnu. Měla na sobě tmavé kalhoty, bílé delší tričko rozepnutou šedou mikinu. Vlasy měla sepnuté v culíku a na tváři úsměv. Já si vlasy nechala volně a jen je projela kartáčem. Když jsem byla spokojená, vyšla jsem a vzala si od ní bundu a ze země tašku.

,, Já se vyspala skvěle. Za poslední dobu snad nejlépe. Pořád jsi si to rozmyslela? Ještě si můžeme přemluvit."

,, Ne. Už na to není čas, musíme vyrazit. Víš, že se pozdní příchody neodpouští," řekla a vydala se ven. Když jsem zamkla, vydala jsem se za ní a nasedla opět k ní do auta.

,, Stejně si myslím, že bych měla začít jezdit svým autem. Nemůže jen tak stát."

,, Však s ním jezdíš po městě, to stačí ne? A je zbytečné, abychom jely ve dvou autech, když bydlíme v jednom baráku a jezdíme na trasy spolu."

,, To máš sice pravdu, ale stejně si to myslím. Každá máme své auto a není důvod, abych tě tak moc otravovala. Už jsi pro udělala až moc. Tohle ti nikdy nevrátím, proto že toho nebudu schopná," řekla jsem a opřela si hlavu o sklo.

,, A on někdo řekl, že mi to máš nějak vracet?" zeptala se a na chvíli se podívala mým směrem.,, Byla to především moje chyba. Tak jsem se o tebe musela postarat. Hlavně jsem chtěla," řekla a já si povzdechla.

,, Ne, tvoje chyba to nebyla. Měla jsem se bránit, ale nedokázala jsem to. Jsem slabá a nechala sem ho ať si dělá, co chce," odpověděla jsem a ucítila slzy, které mě pálily v očích.,, To já mu vše dovolila."

,, Ne, nesmíš se za to obviňovat. S tím okamžitě přestaň, rozumíš?"

,, Nebudeme se k tomu vracet. Už o tom nechci mluvit. Potřebuju na to zapomenout, vytěsnit to z hlavy a začít znovu!"

,, Souhlasím. Ještě to bude chvíli trvat, ale časem zapomeneš a vše bude jako dřív," odpověděla a já si otřela oči. Slzám jsem tak zabránila v dalším postupu a já nevypadala jako největší slaboch.

,, Jo, časem. Nebo taky ne a nikdy se to nezlepší," odpověděla jsem necítila dotek na noze. Chvíli jsem vydržela, ale nakonec její ruku sundala.

,, Ten psycholog je skvělý. Podívej, kam jste se posunuly. Bude to dobré, jen to chce čas. Ještě nějakou dobu budeš brát léky, několikrát si popovídáš s doktorem a srovná se to."

,, To nemůžeš vědět! Nic o tom nevíš! Neprošla sis tím!" křikla a sklonila hlavu do dlaní.,, Nemůžeš vůbec vědět, jak se cítím, co se děje uvnitř mě," říkala jsem a ucítila, jak se auto zastavilo. Když jsem se rozhlédla, pochopila jsem. Byli jsme v práci. Ve vteřině jsem ucítila její teplé objetí a její prsty v mých vlasech.

,, Ano, máš pravdu. Nic o tom nevím a nemohu vědět. Máš pravdu naprosto ve všem," šeptala mi do ucha a držela mě v objetí.,, Ale jedno se nikdy nezmění. Budu tu pro tebe. Budu tu pro tebe, kdykoliv si budu myslet, že mě potřebuješ."

,, Já vím a moc si toho vážím," odpověděla jsem a vzdálila se.,, Musíme jít," během několika minut jsme měli vyzvednuté papíry a s autem jsme už měli nacouváno ke skladu. Ostatní se staraly o to, aby bylo auto naložené a my seděly v autě.,, Šéfová jde."

,, Co chce? Teď jsem s tebou chtěla něco řešit."

,, Nevím. Řekla bych, že jde kvůli mě," odpověděla jsem klidně a vystoupila.,, Dobré ráno, paní Marks. Děje se něco?"

,, Ne, nic vážného. Jen jsem se chtěla zeptat, jak se cítíte," zeptala se a pohlédla na Daisy, která se postavila kousek odemne.

,, Nechci se o tom bavit. Ne v tuto chvíli."

,, Rozumím. Daisy mi říkala, že docházíte k lékaři a berete nějaké léky. Cítíte se na řízení?"

,, Ty jsi to vážně musela říct dalšímu člověku? Tohle mělo zůstat mezi námi!" křikla jsem na Daisy a otevřela dveře.,, Tady vidím, jak moc ti mohu věřit," řekla jsem a zalezla do auta. Viděla jsem, že tam ještě něco rozebírají a Daisy seobcas dívala mým směrem. Pokaždé jsem pohledem uhnula a dělala, že tam nejsem. Když bylo naloženo, poodjela jsem a dveře zavřela.

,, To teď semnou nebudeš mluvit?" zeptala se a sledovala jak nsazuji plombu s číslem a beru si k tomu papíry.,, Fajn, tak asi ne," pokračovala a společně jsme se vydaly do auta. Hned jsem nstartovala a vyrazila na cestu. Čekala nás dlouhá cesta. Dnes jsme vyrazili až do Vídně. Podle papírů jsme měli pouze prázdné palety, které byli na výměnu a tak jsem odhadovala, že tam budeme nakládat.,, Vážně mě hodláš ignorovat? Čeká nás skoro jedenácthodin cesty."

,, O něco jsem tě žádala a ty jsi to stejně udělala jinak. Požádala jsem tě, abys to Marks neříkala. Věděla jsi, že mě může z pozice řidiče stáhnout do doby, než se dám dohromady," začala jsem a přitom se věnovala řízení.,, Slíbila jsi, že to neuděláš. Takže, divíš se?"

,, Bereš nějaký prášky a tak jsem jí to řekla. Musí to vědět!"

,, Byla bych ráda, kdybys na mě nezvyšovala hlas a zadala do navigace přesnou adresu," řekla jsem a sledovala jak to skutečně dělá.,, A druhá věc. Ty prášky mě v řízení nijak neomezují, kdybych měla pocit, že to nezvládnu, za volant si nesednu. Tak přestaň jednat za mě, jasný? Nejsem žádný děcko, které potřebuje dohled."

,, Nemyslela jsem to špatně. Jde mi jen o tvé zdraví. Nechci, abychom se vybouraly."

,, Prosím?! To nemůžeš myslet vážně, že ne?" zeptala jsem se a na chvíli pohlédla jejím směrem.,, Ty prášky mě nijak neomezují v tom, abych řídila. Mám stále stejné reflexy a udržím pozornost. Kdybys tu semnou nemusela být, zastavím a vystoupíš si."

,, Jen proto, že mám obavy o tvé zdraví? Jen proto, že chci, abychom se dopravili tam i zpátky v pořádku?" zeptala se a já si povzdechla. V jejích očích jsem zahlédla slzy a to jsem opravdu nechtěla.

,, Omlouvám se," řekla jsem a natáhla k ní ruku.,, Nechci, abys kvůli mě plakala.  Ale musíš mi přeci trochu věřit. Mám v rukou naše životy a s tím bych nikdy nehazardovala, rozumíš?"

,, Samozřejmě, že ti rozumím. Nejsem hluchá a ani pitomá," řekla a dívala se přitom z okna. Bylo mi líto, co jsem řekla, ale cítila jsem to tak. Bylo potřeba, aby si to uvědomila a neřešila vše za mě. Bylo potřeba, aby mi věřila a nepodceňovala mě.

,, Vyndáš mi prosím prášky? Musím si je vzít," řekla jsem a ona přikývla. Jeden mi vložila do dlaně a podala mi k tomu láhev s pitím. Když jsem si ho zapila, usmála jsem se. Ona se však dívala z okénka a sledovala ubíhající krajinu.,, O čem jsi semnou chtěla mluvit?"

,, Na tom už nezáleží. Není to důležité a ani nebude. Až ti to budu chtít říct, řeknu ti to."

,, Nutit tě nemohu, ale chci se tě zeptat i na tu esemesku, kterou jsi mi večer poslala. Jak jsi to myslela?"

,, Jak jsem myslela, co?"

,, Tu zprávu na dobrou noc. Mám si to nějak vyložit? Něco mi tím naznačuješ?"

,, Co bych ti tím měla jako naznačovat? Prostě jsem ti popřála dobrou noc. Nic víc."

,, A proto mi to nedokážeš říct do očí? Podívej se na mě a řekni mi to do očí, abych ti to mohla věřit."

,, Pokud mi to nevěříš, je to jen tvůj problém. Věnuj se řízení a na mě se vykašli."

,, To je skvělé. Tohle bude skutečně přátelská jízda. Já ti aspoň vše říkám upřímně. Ale to ty zřejmě neumíš," řekla jsem a zakroutila nad tím hlavou. V NY byly v tuto hodinu tři ráno a tak jsem myšlenku na pokus vzbudit Chris, rychle zapomněla. Musela jsem alespoň do dvou vydržet. Což souhlasilo s naší pauzou, kterou jsem plánovala kolem druhé. Vyjížděli jsme před devátou a chvilka navíc tomu rozhodně nevadila.,, Proč jen to nedokážeš přiznat a říct mi, nad čím přemýšlíš? Vždyť upřímnost je důležitá."

,, Proč? V čem je to důležité? Ty mi taky neřekneš pravdu o tom, jak se cítíš po těch lécích. Taky semnou nemluvíš na rovinu."

,, To je něco jiného. To je moje zdraví a nás tím nijak neohrožuji. Ale tebe to trápí a stejně mi to jednou budeš muset říct, protože to nevydržíš," začala jsem a sledovala navigaci.,, Já se po těch lécích cítím mnohem lépe. Ale když si je nevezmu, jsem v háji. Nejsem po nich unavená a ani se necítím slabá. Stačí?"

,, Problém je, že teď mi lžeš. Včera jsi po nich byla unavená a k tomu jsi na to pila alkohol."

,, Já si je nevzala, proto jsem pila," odpověděla jsem hned a ucítila její pohled.

,, Proč? Víš, že bez nich nemůžeš být. Že se v tom pak utápíš a celé noci brečíš."

,, Proč ty semnou nemluvíš na rovinu? Taky tě to musí trápit."

,, Protože to není nijak důležité. Tvoje zdraví je mnohem důležitější. Tohle počká. Tvoje zdraví ne. Budeš ty prášky brát pravidelně, rozumíš?"

,, A teď si budeš hrát na moji matku? To snad ne," řekla jsem a musela se zasmát.,, Mojí matku totiž nelze napodobit a ani nahradit."

,, O to se nesnažím."

,, Tak mi neříkej, co mám dělat, ano? Pouze já vím, co je pro mě nejlepší a podle toho se budu chovat."

,, Vždyť v pořádku. Jsi dospělá, tak ti nikdo nemůže říkat, co máš dělat," odpověděla trochu posmutněle a stále se opírala o sklo od dveří. Dalších pár hodin, jsme jely v naprostém tichu. Jediné, co se v kabině ozývalo, bylo rádio, kde byli zprávy. Ve světě se nedělo nic důležitého. Vlastně pořád to stejné a jakoby se to vůbec neměnilo. Po téměř pěti hodinách jsem zajela na blízkou benzinku, abych natankovala a udělala potřebnou přestávku. Když jsme měli naftu natankovanou a zaparkováno před restaurací, vystoupila jsem a po zavření obou dveří zamkla.

,, Dáme si hodinovou přestávku a pak budeme pokračovat," řekla jsem a vydala se k restauraci. Šla zamnou, nikoliv vedle mě a byla zcela potichu.,, Máš velký hlad?"

,, Ani nevím, jestli vůbec hlad mám."

,, Začínám mít plný zuby toho tvého trucování, nebo jak to nazvat. Můžeš mi  konečně říci, co se děje?" zeptala jsem se a zastavila na chodníku. Skoro do mě vrazila, ale stačila zastavit včas.

,, Řekla jsem ti, že vše je v pořádku. Nic se neděje. A pojď, nemůžeme ztrácet čas."

,, Takže ty semnou ztrácíš čas? Já nám beru snad čas na jídlo?"

,, V tuhle chvíli ano. Máme přestávku a musíme stihnout se najíst. A zbytečnými kecy, ten čas ztratíme," odpověděla a vlezla dveřmi do restaurace. Nechápala jsem to. Byla jako vyměněná a nedalo se s ní mluvit. Musela jsem to z ní nějak dostat, ale netušila jsem jak. K obědu jsem si dala menu. Z výběru jsem si vzala kuřecí vývar a k tomu hovězí guláš. Chuťově to bylo výborné a skutečně jsem si na tom pochutnala. Daisy měla kuřecí plátky s broskví, sýrem a brambory. Vypadala také spokojeně a chvílemi jsem se shledala s jejím pohledem. Snad už to vypadalo, že mi to poví, ale spletla jsem se.

,, Vážně mi to nechceš říct? Ulevilo by se ti a atmosféra by byla lepší. Možná by jsme spolu začaly normálně mluvit."

,, Třeba později, ale teď ne."

,, Kdy? Teď máme ještě čas si o tom promluvit. Pak ho moc nebude. Maximálně večer, až si půjdeme lehnout. Ale to budeš mít zase jinou výmluvu."

,, Teď prostě nechci! Až budu chtít, dozvíš se to až budu chtít já," odpověděla a vstala. rychlým krokem se vydala ven. Na stůl jsem položila ještě pár euro a poté se vydala za ní. Na parkovišti zrovna nikdo nebyl a tak jsem jí doběhla. Když jsem k ní došla, opřela jsem jí o dveře a jednu ruku jsem opřela vedle její hlavy.

,, Takhle to prostě nejde a ty to víš moc dobře. Koukej mi říct, co se děje. Až moc jsi se změnila a mě se to nelíbí."

,, Mě se třeba nelíbí to, co děláš teď. Není mi to příjemné a cítím se v ohrožení."

,, Semnou se cítíš v ohrožení? Máš snad strach, že ti mohu něco udělat? Proč?"

,, Protože mi teď neumožňuješ odchod. Neumožňuješ mi nastoupit do auta, abychom mohly pokračovat v cestě."

,, Protože chci vědět, co se děje. Proč mi to prostě nemůžeš říct?"

,, Protože nechci a mám právo ti to neříct," řekla a lehce mě odstrčila. Odstoupila jsem a sledovala jak nastupuje. Pod chvíli jsem nastoupila také a pohlédla na ní. Usmála se a dala mi najevo, že mám vyrazit na cestu. Za pět minut jsme už pokračovaly směrem do Vídně, kde nás čekal náklad. Tušila jsem oč jde, ale doufala jsem, že mi to řekne sama. Že to z ní nebudu muset dolovat. Rozhodla jsem se, že jí dám čas a třeba se to dozvím, než dorazíme do Vídně. Moc jsem v to nevěřila, ale nemohla to vydržet dlouho.

Moc děkuji za přečtení kapitoly. Snad se kapitola líbila a těšíte se na pokračování. Co jí chtěla Daisy říci a teď to tají? Je to něco vážného? Nebo jde o nějakou drobnost?