Psal se rok 2013. Remi stále pracoval v galerii, která se věnovala čistě Elliotovi a jeho pracím, i když už jen jako manažer, který se tam objevil jednou za čas. Stejně jako Elliot se totiž dokázal bez problému uživit jen svým uměním a ještě si tak mohli s Elliotem dopřát i o něco luxusnější život. Zkrátka se jim dařilo.

Byl červenec. Remi se do galerie musel stavit, protože je čekal důležitý obchod a dnes měli jednání s potencionálním kupcem jedné z Elliotových soch. Když tedy ráno odcházel, vysloužil si od Elliota polibek pro štěstí a jeho klasickou hlášku, ať si za tu sochu řekne o nekřesťanské peníze, aby pak mohli někam na pořádnou dovolenou.

Ne, že by na pořádnou dovolenou nemohli jen tak.

Celkové jednání pak trvalo téměř dvě hodiny s výsledkem, že se kupec ještě kvůli ceně, kterou Remi stanovil a nechtěl smlouvat, rozmyslí. Když si pobalil věci a vyšel ze své kanceláře jako poslední, málem do někoho vrazil.

Konkrétně? Do Elliota.

"Co tady děláš?" zeptal se.

Elliot se usmál. Na tom úsměvu šlo jasně poznat, že se něco stalo. Něco dobrého. Vzal Remimu z ruky tašku a odhodil mu ji na křesílko u zdi. Pak si s ním propletl prsty a začal ho někam táhnout.

"Co se děje?" dožadoval se Remi dále odpovědi. Když už byl Remi v galerii tak dvakrát do měsíce, Elliot možná tak dvakrát do roka. Rozhodně to nebylo tady vídané, čemuž taky nasvědčovaly pohledy ostatních zaměstnanců galerie a návštěvníků, když se tam objevili.

"Prý jsi teď teprve skončil tu schůzi," promluvil konečně Elliot.

"Jo. A?"

"Takže jsi neviděl žádné novinky nebo zprávy."

Zavrtěl hlavou. "Ne. Stalo se něco?"

Elliot se k němu otočil, ale nezastavoval. Šel tak pozpátku. Blížili se k místnosti, kde bylo Elliotovo nejslavnější dílo. Pandořina skříňka.

Znovu se usmál. Jeho úsměv se za ty roky vůbec nezměnil a vždy Remiho vrátil do doby, kdy nastoupil na vysokou a poznal ho. Sotva přešli práh do poslední místnosti, Elliot řekl: "Je čas otevřít Pandořinu skříňku."

Samozřejmě právě v této místnosti bylo nejvíce lidí. Všichni si fotili Elliotovu sochu se schovaným trezorem, ve kterém ani Rei nevěděl, co je. A nikdy nad tím ani moc nepřemýšlel. Věděl jen to, co ostatní - že ji Elliot hodlá otevřít až ve chvíli, kdy bude mít stejná práva jako ostatní. Remi nikdy pořádně nepochopil, v čem to spočívalo.

Nikdy nepochopil, že Elliot nemluvil jen o sobě, ale také o něm. O Vanesse a Nině. O každém queer člověku, který neměl stejná práva jako ostatní.

Když návštěvníci uslyšeli Elliotova slova, zvědavě se začali rozhlížet. Když si samotného Elliota všimli, fotoaparáty některých se přemístily na něj. Na ně. Najednou všichni ustoupili, aby se Elliot k soše dostal.

Zvedl pásku, která bránila lidem, aby se dostali až k soše, prošel pod ní a podržel ji nahoře i Remimu. Pak vytáhl z kapsy svazek klíčů od vitrín, který musel dostat u vstupu, a podal ho Remimu.

"Odemkni to."

Remi stále nechápal, co se dělo, ale vzal si od Elliota svazek klíčů a našel ten, který byl právě od této vitríny. Lidé kolem si je začali natáčet i fotit. Někdo je vyfotil s bleskem, což trhlo celým Remiho tělem.

"Bez blesku, prosím," napomenul, ať už to byl kdokoliv. Elliot se zasmál tomu, jak automaticky zareagoval.

Remi pomalu vitrínu otevřel. "Víš, měl bys použít rukavice," zamumlal tak, aby je nikdo jiný neslyšel.

"Tyhle ruce tu sochu stvořily," namítl Elliot.

"Proto tě nenaháním, aby sis je oblékl," odpověděl Remi.

Elliot pak vytáhl z kapsy další klíč, tentokrát ale jen jeden. Musel být právě od trezoru v soše. Remiho tížil zvláštní pocit, že přece jen tak nemůžou skříňku otevřít. Byla to Elliotova nejznámější socha a právě tohle její malé tajemství bylo to, co lidi tak lákalo.

Na druhou stranu - tahle galerie patřila jemu. A otevíral ji sám Elliot. Nic na tom špatně nebylo.

Možná jen to, že očekával velkolepé otevření. Přítomnost médií. Že to bude živě sledovat celý svět. Ne, že ho Elliot vytáhne z kanceláře a řekne mu, ať otevře vitrínu, když o tom ani ráno nevěděl.

Elliot vložil klíček dovnitř, ale ještě ním neotočil. Otočil se plně k Remimu a chytil ho za ruce. "Dneska jsi ještě zprávy neviděl," začal, "ale kdybys otevřel internet, uviděl bys, že parlament právě schválil návrh zákona o stejnopohlavním manželství. Takže příští rok, Remi, hned jak vejde v platnost, bude svatba. Ať se ti to líbí nebo ne. Jsme sice staří, vlastně bychom to ani už nepotřebovali, ale já na tenhle moment čekám už dvacet let. A Pandořina skříňka taky."

Zatímco Remi až příliš pomalu zpracovával jeho slova, Elliot ho pustil a otočil klíčkem. Ozvalo se tiché cvaknutí,. A když zvedl víko onoho malého trezoru, Remiho pohled spadl na dva snubní prsteny, které se tam více jak dvacet let schovávaly. 

Celou tu dobu chodil kolem jejich snubních prstenů. A neměl tušení. 

Nepamatoval si, kdy naposledy brečel. Nejspíš před čtyřmi lety, když mu zemřel otec. Ale v tu chvíli ucítil v očích slzy. Tohle bylo tak krásný. Tohle celé Elliot naplánoval a vytvořil s myšlenkou na Remiho. 

Lidé kolem začali tleskat. Určitě nečekali, že na jejich obyčejné návštěvě galerie bude otevřena nejtajemnější socha současnosti. 

Elliot vzal celý stojánek s prsteny a otočil se k Remimu. Ten těkal pohledem mezi nimi a prstenem na Elliotově prsteníčku, který mu Remi dal už tak dávno ve smyslu zásnub, i když si nebyli jistí, že se někdy v jejich zemi budou moc legálně vzít. 

Ale očividně mohli. Už jo.

Elliot si všiml Remiho pohledu na jeho prsteníček. Přebral prsteny do druhé ruky a prsteníček s tím zásnubním natáhl před sebe. "Doufám, že tohle stále platí. I když je to dvacet let."

"Samozřejmě, že to platí," vyhrkl Remi bez váhání. Pak se jeho rty začaly pomalu rozšiřovat do úsměvu. Protože všechno mu to začalo docházet. "Bude svatba. Ona fakt bude svatba."

Udělal krok dopředu a Elliota objal. Naprosto ho smáčknul v náruči, jako by mu snad tak mohl říct úplně vše, co v tu chvíli cítil, protože slova jen tak nenacházel. 

Naprosto odignoroval lidi kolem nich. Vzal Elliotovu tvář do dlaní a dlouze ho políbil. Svého zatím snoubence, za chvíli manžela. Po dvaceti letech čekání. 

Stále to znělo nereálně. 

Videa a fotky z onoho okamžiku obletěly internet. Lidé kritizovali způsob, jakým Elliot tajemství sochy odhalil, že neřekl nic dopředu, že z toho neudělal veřejnou akci, když už šlo o tak známou sochu.

Vždy se ho ptali i v rozhovorech, kdy už jednou to prostě nevydržel a odpověděl plně upřímně. "Nikdy jsem neřekl, že je ta socha pro lidi. Od začátku byla pro Remiho, protože schovávala něco, co pro nás bylo důležité. Takže ani otevření skříňky jsem nikdy neplánoval, že by bylo velkolepé. I kdyby ta socha nestála v galerii, ale u nás doma, klidně bych ji otevřel bez toho, aby to kdokoliv viděl. Proběhlo přesně tak, jak jsem si přál. Já, Remi a teda pár lidí, co měli to štěstí otevření vidět. Neměnil bych to. Můj vztah s Remim je naše soukromá záležitost."

A soukromě pojali i svatbu. Kromě rodiny a nejbližších přátel nikoho nepozvali. Nikdy nezveřejnili přesné datum, kdy se vzali. Prvního května následujícího roku si zkrátka řekli své ano a navlékli si navzájem prsteny z Pandořiny skříňky. 

Stali se tak rodinou ve všech možných směrem. I když, Remi nepotřeboval snubní prsten pro to, aby si to potvrdil. Musel ale uznat, že ho zahřálo u srdce pokaždé, co se na jejich společné snubní prsteny podíval. 

⁕ ⁕ ⁕

PANDOŘINA SKŘÍŇKA OTEVŘENA MUHAHAAA

anyway, koho byste chtěli jako další bonusovku? mám vymyšlenou opět na yohana a alexe, ale ti už jednou byli, takže přijímám návrhy na jiné :D (ale samozřejmě yohalex budou tak jako tak)