Chào các bạn! Vì nhiều lý do từ nay Truyen2U chính thức đổi tên là Truyen247.Pro. Mong các bạn tiếp tục ủng hộ truy cập tên miền mới này nhé! Mãi yêu... ♥

4| Noah

Noah si propletl s Runem prsty. "Jdeme na to," pousmál se.

Rune se na něj usmál zpátky. Byl to ten dokonalý úsměv, který vždy Noahovi jako zázrakem pomohl, aby se před koncertem cítil nervózní. Teď ani nervózní nebyl, to býval jen při sólo koncertech, s orchestrem mu publikum nevadilo, přesto Runeho úsměv uvítal. 

Vyšli na pódium. Rune mu naposledy stisknul ruku, než ji pustil, aby šel ke svému klavíru. A sotva se Noah otočil k němu zády. Zaslechl křik. 

Když se otočil, Rune byl na zemi. Oči otevřené, tep neexistující. Noah padl na kolena, oči se mu zaplnily slzami-

A probudil se. Prudce se posadil do sedu a začal popadat dech, čímž probudila Masona vedle sebe. Nepromluvili mezi sebou jediné slovo, Noah se jen bezvládně rozbrečel a Mason ho objal. 

"Bude to lepší," zašeptal po pár minutách, když se Noah uklidnil. Přikývl.

Věděl ale, že nebude. Už tomu byly tři měsíce a bolelo ho to úplně stejně jako na začátku. Ne-li více, protože čím déle bez Runeho žil, tím více si uvědomoval, že už se opravdu nevrátí. Nemohl si dokonce života namlouvat, že je třeba jen na nějakém koncertu na druhé straně světa. 

Proklínal úplně všechno. Proklínal, že do sebe tenkrát na první Runeho zkoušce do sebe narazili, že mu Noah pomohl, aby na něj dirigent nebyl naštvaný, že se ho později zeptal o doprovod na všechny ty pitomé soutěže. 

Když to řekl Masonovi, smutně se pousmál. "Nemyslíš to vážně. Rune byl to nejlepší, co tě mohlo potkat. Sám jsi mi to řekl."

"Tak proč je pryč?" křikl Noah hlasitěji, než zamýšlel. "Proč to muselo dopadnout takhle?"

Do očí se mu nahrnuly nové slzy a Mason ho znovu objal. A takhle to bylo celé ty tři měsíce. Mason u něj přespával alespoň jednou týdně. To samé Aurora. Ona u něj nebo on u ní. Všem jim trvalo až nezdravě dlouho, aby si na život bez Runeho zvykli.  

Pět měsíců od Runeho smrti Noah na Auroru poprvé vyjel. A to proto, že se ho zeptala tu otázku, o které raději nechtěl nikdy ani přemýšlet. "Noahu? Nechceš si zkusit najít někoho jiného? Třeba ti to pomůže se s tím vyrovnat, mně Willem hodně pomáhá-"

Willem byl její přítel, se kterým začala chodit asi dva měsíce po Runeho smrti. Teda to alespoň Noah tipoval, v tu dobu totiž nebyl moc schopný se orientovat v čase. 

"A ty? Nechceš si najít nového bratra?" odpálil zpátky a hned toho zalitoval. "Panebože," zamumlal. "Promiň mi to. Strašně se omlouvám, já to tak nemyslel." Nedokázal se jí ani podívat do očí. 

"Noahu," vydechla po chvíli. Nepokračovala. Když k ní Noah zvedl pohled, uviděl, že ji opravdu ranil. 

"Promiň," zopakoval. "Chovám se jako kretén. Vlastně už posledních několik měsíců. Omlouvám se."

"Kreténsky ses zachoval až teď," odpověděla tlumeně Aurora. "Já jen... snažím se, víš? Nemusím ti ani říkat, jak moc mi chybí, protože vím, že to chápeš, ale takhle nemůžeme fungovat napořád. Rune by nechtěl, abychom takhle pokračovali. A je mi jasný, že tohle se říká jen tak, ale v případě Runeho mi tohle přijde naprosto reálný. Nesnášel by nás vidět takhle."

Jenže to nejde, chtěl říct. Nejde na něj prostě zapomenout. Nejde si místo něj najít někoho jiného. Nejde na něj nemyslet každý den, když  jsem s ním trávil každý den a najednou je pryč. 

Tohle nemohl říct ale přímo Auroře. Jeho sestře, která s Runem strávila desetkrát více času. Jeho sestře, rodině. "Já vím, že ne," špitl proto. "Jen... přijde mi naprosto nereálné si teď někoho hledat."

"Já vím, je to jen pár měsíců. Chápu, že nejspíše budeš potřebovat ještě alespoň jednou tak. Jen by mě uklidnilo, kdybych věděla, že nebudeš vztahy kvůli tomuto zavrhovat navždy," odpověděla.

"Nebudu," ujistil ji Noah. "Jako, nejspíše nebudu nic aktivně vyhledávat, ale nebudu se tomu bránit, když se něco naskytne, fakt jo."

Aurora se na něj povzbudivě usmála a Noah se nesnášel za to, že ji právě teď lhal.

Protože o dva měsíce později, sedm měsíců od Runeho smrti, se poznal s jedním klukem z jiného orchestru. Když ho ten kluk pozval na kávu, odmítl. Rok a tři měsíce po Runeho smrti se nabídla další možnost, kterou Noah ale také ani nezvážil. Stále mu přišlo neuvěřitelně brzo na cokoliv, co měli s Runem.

A do třetice všeho dobrého odmítl i dalšího nápadníka rok a půl od Runeho smrti. Aurora z něj byla téměř na prášky. 

Jenže pak přišlo výročí dvou let ode dne, kdy Runeho odpojili od přístrojů. Noah měl jít na hřbitov s Runeho rodinou, se kterou se stále udržoval v kontaktu, hlavně díky teda Auroře. On si ale přivstal, protože chtěl mít s Runem i chvíli o samotě, a tak v šest hodin a dvacet dva minut ráno mu už pokládal velkou kytici na pomník a zapaloval svíčku. 

Noah na hřbitov nechodil tak často, jak by si všichni mohli myslet. Nesnášel se dívat na Runeho úsměv na tom chladném kameni a na data, která mu jen připomínala fakt, že Rune zkrátka opustil tenhle svět až moc brzy. Když už tu ale byl, povídal si s ním. Prostě mluvil a mluvil a mluvil.

"Dva roky," vydechl nahlas. Oči měl plné slz. "Dva roky a chybíš mi furt úplně stejně. Proč všichni říkají, že to bude lepší? To, že nebrečím každý den, jako pokrok vyloženě neberu," uchechtl se. Věděl, že Rune by se uchechtl taky. 

"Už pár měsíců jsem neměl tu noční můru," řekl mu pyšně. "Už se ani tolik nebojím otáčet k lidem zády. Bylo to docela trauma."

Runeho výraz na kameni se nezměnil. Noah to nevydržel. Dřepl si, schoval hlavu do dlaní a začal nekontrolovatelně vzlykat. 

Ani nevěděl, jak dlouho mu trvalo se alespoň trochu vzpamatovat. Připadalo mu to jako věčnost, než vedle sebe uslyšel cizí hlas. "Bratr? Nebo?"

Noah se tak lekl, že spadl na zadek. "Proboha, promiň! Nechtěl jsem tě vylekat. Omlouvám se."

Zvedl pohled a uviděl před sebou kluka, který mohl být v jeho věku. Jako první ho napadlo, že je podobný Runemu, ale když se vzpamatoval, uviděl, že se mýlil. Tenhle kluk měl světlejší vlasy jak Rune a mírně zvlněné. Oči také neměl tak tmavé a na nose měl kulaté brýle. Pomohl Noahovi vstát.

"Díky," zamumlal Noah. Pak se podíval na Runeho fotku. "Ne, bratr ne," odpověděl. "Přítel."

Ten lehký úsměv na klukově tváři povadl. "Oh," vydal ze sebe. "To je mi líto. Já jen, chodím tady kolem často a vždycky jsem si asi říkal, co se mohlo stát. Nikdy jsem tady nikoho nepotkal."

"Hřbitovy nejsou zrovna mé oblíbené. A jeho rodina bydlí docela daleko," vysvětlil krátce. 

"A jsi v pořádku?" zeptal se v návaznosti na to, v jakém stavu Noaha našel. Když v dřepu hlasitě vzlykal. 

Noah váhal s odpovědí. Tenhle kluk byl naprostý cizinec, na druhou stranu Noah hned poznal, že se cítil jinak. Že mu nevadilo s někým mluvit místo toho, aby se sám utápěl v slzách. "Snažím se," řekl upřímně. "Měl slabé srdce, to se stalo," odpověděl mu pak. 

"To je tak nefér," zašeptal kluk po chvíli ticha. Když se na něj Noah podíval, uviděl, že mu po tváři stekla slza. On brečel. Brečel nad Runem, kterého ani neznal. 

"Oh, já nechtěl-"

"Ne, to nic, jsem jen trochu citlivější poslední dobou," přerušil ho kluk a slzu si otřel.

Bylo třičtvrtě na sedm ráno, uvědomil si Noah. Ten kluk tu taky musel být z nějakého důvodu. A tak se opatrně zeptal. "Taky jsi někoho ztratil?"

Kluk ukázal někam za Noaha. "Tam ten hrob. Máma zemřela před třemi týdny," odpověděl. Když se Noah otočil, uviděl že hrob nebyl ještě ani pořádně urovnaný. 

Pomalu se otočil zpátky. "To je mi taky moc líto." 

Kluk pokrčil rameny. "Jo. Alespoň to chápeš."

Chvíli stáli v tichu. Vypadalo to, jako by kluk k hrobu ani jít nechtěl, a tak se Noah překonal a nabídl mu, že půjde s ním. Když pak došli k hrobu jeho mámy, Noah si všiml, že měla dnes narozeniny. "Oh..."

"Jo," vydechl kluk. "Proto jsem si všiml vůbec tvého přítele. Že zemřel na narozeniny mé mámy."

Noah tiše sledoval, jak zapaluje svíčky a pokládá na hrob květiny stejně, jako před chvíli on sám. Vlastně spolu už nepromluvili až do chvíle, kdy se ocitli před hřbitovem. Tam se s ním Noah rozloučil a nasedl do auta. Když si uvědomil, že se ho mohl alespoň zeptat ze slušnosti na jméno, kluk už nasedl na kolo a zmizel jako pára nad hrncem. 

Nedával tomu setkání nijak velkou váhu. Když pak ale toho kluka potkal podruhé, mimo hřbitov, zeptal se na jméno. Na potřetí se dokonce potkali na koncertě Noahova orchestru, kde byl jako divák.

A když se ho zeptal, jestli by s ním někdy nešel na koncert nějakého jazzového tria, Noah poprvé od Runeho smrti neodmítl. 

Nebral to jako rande, to vůbec ne, ale v nadcházejících měsících cítil, že se sbližují. A když ten kluk s ním zůstával, i když Noah se k ničemu neměl, každý dotek, i ten omylem, ho vystrašil, věděl, že by možná už mohl poslechnout Auroru. Že by mohl zkusit se posunout.

A tak po více než třech letech po Runeho smrti se s někým políbil. Nebylo to ono, nebylo to jako s Runem, ale věděl, že to pro něj už nikdy nebude. Tento kluk ho chápal, dával mu všechen čas, který potřeboval a když se Noah přece jen rozbrečel kvůli tomu, jak mu Rune chyběl, nesoudil ho a byl tam pro něj. 

Nikdy se do něj nezamiloval tak, jak do Runeho. Ale přiblížil se tomu, jak nejlépe dokázal. Každý rok chodili spolu na hřbitov, Noah za Runem a ten kluk za svou mámou. Fungovalo to. Šlo to. 

"Neznal jsem ho," řekl jednou Noahovi. "Ale z tvého vyprávění toho sakra lituju."

Noah se musel usmát. Rune. Jeho milovaný Rune. 


... za tohle může a little life. nezabíjejte mě, brečím s vámi.

ale neříkejte, že jste nebyli zvědaví, jak noah runeho smrt (ne)zvládl!!! tohle jsem vždycky chtěla nějak napsat.

a pro vysvětlení - jméno toho kluka jsem nezmínila záměrně. noahovo srdce totiž vždy bude patřit runemu a tak si je chci pamatovat. noah a rune, i když už rune není. takže ano, noah se s toho nějak nakonec dostal, měl u sebe podporu jeho nového přítele, ale nikdy to nebylo to, co měl s runem :)) jen pro vaše info :))

já jdu asi dál brečet.

pardon :')

Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro