"Děláš si srandu?"

Leo zmateně vzhlédl od věšáku s klíči. "Co?"

"Proč bereš klíče od auta?"

"Tak jedeme na nákup, ne?"

"A obchod je doslova deset minut chůze."

"Ale budeme brát nákup!"

Alessandro se uchechtl a nevěřícně zavrtěl hlavou. "Tohle je snad ta nejvíce americká věc, co můžeš udělat. A to já jsem tady ten bez nohy."

Leo se zamračil. "Jak to myslíš?"

"Vy jezdíte všude," prohodil a vzal mu klíče od auta z ruky. "Osm minut, Leo. To ujdeme."

"Pf, nedělej ze mě tipického Američana," zamumlal Leo. "Jsem nadprůměrně vzdělaný a vím, že Evropa není jeden stát. Jen jsem ti chtěl ulehčit."

A přesně takhle začalo jejich první pořádně soužití. Ty malé kulturní rozdíly se objevovaly denodenně - Alessandro preferoval chladnější ložnici pro spánek, Leo mel raději teplo. Alessandro preferoval nejraději chodit do obchodu co druhý den pro čerstvé suroviny, Leo byl více zvyklý na nákupy jednou týdně, plnou ledničku více trvanlivých potravin a taky nadměrné objednávání jídla, zatímco Alessandro si raději uvařil. Leo taky s šokem zjistil, že Alessandro nikdy pořádně nepoužil sušičku - v New Yorku ani v Barceloně ji neměl a když ji chtěl Leo koupit do jejich bytu, protože mu to přišlo jako nezbytnost, Alessandro opravdu nechápal, proč by měli nadbytečně tak velkou mašinu.

Za jejich čas v New Yorku nebo Barceloně se tyto malé rozdíly tolik neprojevovaly, nebo minimálně byli oba nastavení spíše v dovolenkovém módu. Ta místa nebyla jejich domov. Tenhle byt ale už ano. 

Takže ze začárku trochu bojovali. Leo občas naštvaně zavolal Simonovi a postěžoval si na to, že ho Alessandro zase napomenul za to, jak neustále cpe sýr do každého jídla a dával mu přednášku, jaký typ sýra patří na jaký druh jídla. Pak se ale tomu musel vždy zasmát. 

Protože tohle přesně bylo to, co od života chtěl. Hádat se se svým přítelem, jetli rajčata patří do ledničky nebo ne. 

Leo dokončil ročník, hned pak nastoupil na atestace na pediatrii, kam ho přijali, a opět tak byli skoro jako v New Yorku. Alessandrovi stačilo pět měsíců, aby se stal zástupcem primáře pediatrie, Leův přimý nadřízený ale nebyl. I tak ale s ředitelkou nemocnice otevřeně mluvili o jejich pravdě - o jejich vztahu. A tak tady se skrývat nemuseli. 

"Mám v plánu se dneska z práce stavit na Indii, protože mám neuvěřitelnou chuť na mango chicken. Můžu nebo objednat jídlo po druhé za tento týden je až moc americký?" zeptal se Leo jednoho dne, kdy potkal Alessandra u stolku na chodbě před jedním pokojem, jak zapisuje něco do složky pacientky.

Alessandro nevzhlédl, psal dál, ale uchechtl se. "Ptáš se už na povolení?"

"Nechci, aby sis myslel, že ses doopravdy zamiloval do někoho jinýho a a teď zjišťuješ, že jsem jen podrůměrnej Američan."

"Jsi Američan," odpověděl Alessandro. "Podprůměrnej už s tím jde automaticky."

Leo si odfrkl, hravě ho praštil, Alessandro se zasmál. 

"Dělej si, co cheš, prosím tě," řekl pak. "A mně vezmi chicken korma."

Leo protočil očima. "To jsem si mohl myslet."

Alessandro se pousmál. "Teď, zkus najít všechny stážisty, kteří jsou tady a nemají zrovna co dělat. Jdu na operaci, tak můžete svou nečinnost strávit produktivně a aspoň se podívat."

"Dneska jsem tu jen já a Alice, ta ale pokud vím momentálně pracuje s naším nadřízeným," namítl Leo.

"Tak hádám, že se půjdeš dívat jen ty."

"Bože, on nás stoprocentně někdo za chvíli nakrkne, že mi nadržuješ," uchechtl se.

"Hele, snaha přizvat ostatní byla. Teď se připrav, možná tě nechám i dát ruku k dílu," řekl a strčil mu složku do ruky. "Tohle je ta pacientka. Pročti si to a pak to zanes do evidence. Za třicet minut u sálu jedna a budeš mít malý bezvýznamný plus, když mi stihneš přinést i kafe z bistra."

Leo mlaskl. "Od New Yorku se nic nezměnilo, fakt."

"Něco jo," prohodil Alessandro a nečekaně mu vtiskl krátký polibek. "Děkovná pusa za kafe." A s těmito slovy se vydal pryč.

Leo našpulil rty a otočil se za odcházejícím Alessandrem. Měl na sobě samozřejmě doktorské oblečení, už mu tolik ale nezáleželo na tom, aby jeho kalhoty byly dlouhé akorát na to, aby schovávaly jeho protézu. Ta šla vidět. A Leo se pousmál, že už opravdu neměl nutkání se tolik skrývat. 

Udělal ale poslušně to, co mu bylo řečeno. Pročetl si v rychlosti složku, pak se stavil v bistru na kávu a cestou složku odevzdal. Když se dostavil do předsálí, Alessandro tam už byl, i když do operace ještě chvíli zbývalo. Sestry na sále chystaly prostředí. 

Leo k němu došel a kafe mu podal. "Proč vypadáš nervózní? Jde o rutinní operaci, ne?"

"Protože vždy je u operace určitý riziko a pak bych měl na krku další lidský život," odpověděl a kafe si vzal. "Děkuju."

Leo neměl moc možností Alessandra vidět takhle minuty před operací v přípravách. Nevěděl, že bývá nervózní i při jednoduchých operacích. Bylo zvláštní ho takhle vidět. 

Pak ale vešla další sestra a Alessandro jako by přepnul. Najednou vypadal naprosto sebevědomě a sebraně a klidným hlasem odpověděl sestře na dotazy.

Dovolil si být zranitelný jen před Leem. Píchlo ho u srdce. 

Alessandro si povzdechl a postavil se. "Nachystej se a dojdi. Začnu mezitím."

Leo přikývl. A než Alessandra navlečou i do rukavic a roušky, ještě mu dal krátký polibek. "Hodně štěstí."

"Nápodobně," odpověděl Alessandro škádlivě. "Mám pro tebe něco připravenýho."

Leo lehce znervózněl, takže nestihl ani odpovědět, než ALessandro odešel. Zároveň ho ale znal a věděl, že Alessandto umí skvěle odhadnout schopnosti jednotlivců. Nedával by nikomu nic za úkol, kdyby nevěděl na devadesát devět procent, že to zvládne.

Leo se tedy nachystal taky a za chvíli se objevil tiše vedle Alessandra. Spíše sledoval, tu a tam pomáhal. Občas ho Alessandro klidným hlasem naváděl krok po kroku, co má dělat, a Leo musel přiznat, že být s ním jiný doktor, byl by mnohem nervóznější. Měl by děkovat bohu, že měl možnost se učit přímo od Alessandra, protože si byl jistý důvěrou mezi nimi. A to ho uklidňovalo. 

"Dobrá práce, pane Riley," řekl Alessandro na konci. Od té doby to říkal pokaždé, skoro takový jejich vtípek. A málem vyjekl překvapením, když mu o skoro dva roky později řekl najendou: "Dobrá práce, pane Letteri."

Každopádně ale končil o hodinu dřív jak Alessandro, a tak se tedy stavil na Indii, jak slíbil. Šel pěšky, aby Alessandrovi nedával další důvod ke kulturním poznámkách, ve kterých se doslova vyžíval. Když pak Alessandro přišel domů, jídlo jim ohřál, prostřel stůl. Místo coly jim nachystal vodu. Hlavně Alessandrovi nenahrávat.

Ten si stejně ale našel jiné způsoby, jak ho škádlit. Jako vždy. Bez toho by to toiž nebyli oni.

"Zítra mám noční," oznámil mu Alessandro, když se chystali ke spánku. Zhasnul velké světlo ložnice.

Leo se ušklíbl. On, na atestacích, moc nočních zatím ještě nemíval. "Oh, víš co bych nechtěl?"

"Co?"

"Mít noční."

Uslyšel uchechnutí. "Běž někam, fakt."

Leo se zasmál a počkal, až si Alessandro sundá protézu a lehne si. Pak tak trochu přepadl jeho rty a namáčkl se k němu. Alessandro hned pochopila do polibku se usmál. "Ty jdeš na kolik?"

"Na devět."

"Okay," zamumlal a sundal mu triko od pyžama. "Tak to máš ještě času na spánek dost."

"Moje slova."

Že ho miloval bylo opravdu slabé slovo. 

ǁ

terapetučtí tihle dva, very much needed:Dd 

omg fakt už triliontátá kapitola s nimi