To se mu zas něco povedlo. 

Byla to hromadná nehoda těsně před koncem jeho směny. Vlastně, už si oblékal kabát, když ho pager v kapse upozornil na pohotovost. A hned na tu mu začal volat Leo. "Co se děje?"

Pověsil kabát zpátky na věšák a vydal se pryč z šaten. "Nemám ještě tušení, byl jsem skoro na odchodu," odpověděl, zatímco se vydal... vlastně kamkoliv, kde mu řeknou víc. 

"Mám přijet?"

Alessandro se uchechtl. "Ty určitě. A holky pohlídá Pajda se Štěnětem, co?"

"Mohl bych je hodit k Auře nebo k našim," namítl. 

"Počkej chvilku."

Došel k recepci. Zeptal se, co se děje. A vykulil oči, když mu bylo řečeno, že došlo k havárii autobusu, do kterého pak vlítlo i pár osobních aut. Všechny jejich sanitky byly v pohotovosti, včetně vrtulníku. Nasucho polkl a přiložil si telefon zpátky k uchu.

"Já to slyšel," řekl hned Leo. "Fakt, můžu holky někam-"

"Ne, Leo," zastavil ho Alessandro na cestě zpátky do šaten. Téměř běžel, každopádně musel se obléct zpátky do pracovního. "Tohle bude krutý. Takže budeme potřebovat lékaře i na náhradu těch vyčerpaných. To budeš ty."

"To stejně bude znamenat, že budu muset holky někam zavést, protože tě z tama nedostanu," namítl. Alessandro se uchechtl, znal ho až moc dobře.

"Mám za sebou dvanáctku, myslím, že půjdu domů dobrovolně hned, jak budu moct. Vystřídáme se."

"Okay," špitl Leo. "Zkusím ti věřit. Tak jdi zachraňovat životy a kdyby přece jen něco, jsem tady."

"Díky," pousmál se a pak hovor tipl. Tentokrát se už opravdu rozběhl. 

Opravdu se někdo rozhodl vyzkoušet jeho postavení nového ředitele nemocnice, huh? První doběhl na pohotovost, ujistil se, že jsou všichni připravení, poslal pár zdravotníků na střechu k heliportu. Pak doběhl na traumatologii, protože podle prvotních informací jim pohotovost stačit nebude. 

Když doběhl, tam už tak trochu zmatek byl. "Přesouvám všechny pacienty do pokojů, aby se nám uvolnila tady lůžka," ozvalo se za ním. "Nějaký nový info?"

Otočil se na Simona. "Nemáš být doma?" nakrčil obočí.

"Šéf traumatologie, aby byl doma, když tu máme nehodu s desítkami zraněnými? Ty jsi mi vtipálek." Natáhl si rukavice. "Měl jsem končit hodinu zpátky, trochu jsem protáhl. A pak se stalo tohle."

Alessandro se podíval na hodinky, které měl propojeny se systémem. "Dvě minuty do příletu helikoptéry. Sedm do první sanitky. Máš to tady pod kontrolou?"

"Ano, šéfe. Pokud mi věříš."

"Tobě? Nikdy ne stoprocentně," ušklíbl se.

"To na tebe vytáhnu, až zase budeš chtít pohlídat holky," ukázal na něj prstem Simon. Alessandro se uchechtl a dal se na odchod - zpátky na příjem, protože tady měl někoho, komu plně věřil. Někdo to musel korigovat ale i tam. 

Sotva ale udělal krok, zavrávoral. "Alessandro-"

"Jsem v pohodě," přerušil ho. Otočil se. "Stejně teď nemůžu domů snad, ne?"

"Mohl by ses vyměnit s Aurou. Nebo s Leem," namítl Simon. 

"Na to není čas," utrousil a odešel. To Simonovo povzdechnutí slyšel až u výtahu. 

Přesně proto se mu zase něco povedlo. Protože ano, sice dalších několik hodin korigoval ten chaos, který nastal, zachraňoval životy, uklidňoval zraněné děti, zkrátka dělal svou práci, taky měl ale za sebou dvanáct hodin regulérní směny po neprospané noci, protože Viv prozvracela její půlku. Takže v kombinaci s touto pohotovostí se už ani nedivil, jak mimo byl. Nedivil se, že jeho noha už taky volala po odpočinku. 

Takže se ani nedivil ve chvíli, když sbíhal schody mezi odděleními a zkrátka se na nich rozsekal. Bolestně dopadl do mezi patra, italsky si zanadával a chvíli zůstal ležet na zádech se zavřenýma očima. Zase jsi neodhadl své limity, pokáral se v hlavě. Zase jsi to podělal-

"Hej, Alessandro!"

Doslova zakňučel a začal se zvedat, protože už tak věděl, že tohle mu Simon dá sežrat. Simon, který vběhl ke schodišti, nevědomky, že tam Alessandro stále je a vůbec ho nemusí dohánět s čímkoliv, co měl ještě na srdci. Taky, že ho v polovině schodiště zaznamenal, jak tam sedí. 

"Čas na dýchánek?" zeptal se zmateně. Pak lehce vytřeštil oči. "Sakra, vždyť krvácíš."

Alessandro zvedl ruku k hlavě, když se podíval na prsty, byly od krve. "Cazzo," zamumlal si. Simon seběhl až k němu.

"Hodil jsi sebou o zem, co?" zeptal se škádlivě.

"Ne, opravdu mám v plánu dýchánek," zamumlal sarkasticky.

Simon mu nabídl ruku. "Tak pojď, asi si dáme dýchánek společně."

S jeho pomocí se vyhoupl na nohy. Jeho noha ho zabolela způsobem, jakým dlouho ne a uvědomil si, že se mu protéza při pádu uvolnila. Potřeboval si ji upravit.

Simon to hned poznal. A tak si přehodil Alessandrovu ruku přes rameno, přičemž začal hned protestovat: "Myslím, že jsou tady akutnější případy jak já, Simone."

"Jo a Leo to pak zjistí a zabije mě za to, že jsem nepomohl jeho životní lásce, to určitě," utrousil. "Já mám na traumatologii všechno rozdělený, nový sanitky už nejednou. Nejsme potřeba na žádné z operací. Už je dá se říct klid, takže vítejte, pane Letteri, teď je řada na vás i s odvozem domů, očividně."

Alessandro protočil očima. "Dokážu-"

"Nedokážeš. Teda, nevím, co jsi chtěl říct, protože dokážeš hodně věcí, které já ne, ale nech si proboha pomoct. Doslova krvácíš a sotva chodíš."

Uraženě zmlknul. Sešli tedy spolu druhou půlku schodů do patra, tam ho hned na chodbě posadil na jedno z lůžek u zdi. Lehce se zamračil, když Alessandrovi oddělal vlasy a podíval se na jeho ránu na hlavě. "Oh wow," zamumlal. "Tohle bude chtít asi i pár stehů."

"Není to proboha tak-"

Simon nakrčil obočí. "Máš snad nějaký tajný oko na vrchu hlavy, o kterým nevím, nebo mi tady vážně budeš odporovat mému lékařskému názoru, když tam ani nevidíš? Ty? Pediatr? Traumatologovi?"

"Okay, okay, chápu," protočil očima Alessandro. Byla pravda, že hlava se mu trochu motala. 

"Takže potřebuju šití. A více světla. Posuň se dozadu."

"Proč?" zeptal se zmateně.

"Protože nechodíš a odmítám se s tebou plazit po celý nemocnici, když tě můžu odvézt."

Alessandro po něm vrhl pohledem. "Jsem ředitel. Nebudeš mě tady vozit na lůžku po chodbách."

"Vážně mi dochází s tebou trpělivost a opravdu zvažuju, že ti píchnu něco na uspání," odpověděl nenuceně Simon. A dle jeho pohledu to myslel smrtelně vážně. 

"Mluvíš s ředitelem," zkusil to.

"A taky se švagrem a teď podělaným pacientem. Jsi mimo službu."

"Ty taky."

"Mně další začíná za čtyři hodiny, tobě až zítra, což mi dává malé bezvýznamné plus."

"Já tě nesnáším," zamumlal.

"To víme. Tak naskoč, princezno, je čas tě odvézt."

Simon byl očividně ten s větší energií, a tak už ani neodporoval. Posunul se na posteli, zvedl nohy ze země. A Simon ho začal tlačit chodbou dál. Alessandro vydechl: "Tohle je tak trapný."

"Můžu tu přehodit prostěradlo přes hlavu,jestli chceš," navrhl Simon.

"Ty už raději nemluv."

Uslyšel jeho smích, i když se na něj nedíval. "O můj bože, za tohle chci přidat, fakt."

Naštěstí nenarazili na moc lidí, než přijeli do prázdné ordinace. Alessandro si s dalším povzdechnutím lehl. Simon si připravil vše, co bude potřebovat na ošetření krvácení. "Kolik je?" zeptal se.

Simon koukl po hodinách. "Čtyři. Proč?"

"Nejpozději v sedm musím být doma. Leo má na osm směnu."

"Oh, to si piš, že doma budeš. Budeš doma za půl hodiny, to se postarám."

"Musím ještě na pohotovost-"

"Víš, co musíš?" přerušil ho Simon. "Zklapnout a přestat se hýbat, abych ti to mohl zašít. Jinak přísahám že tě uspím klidně i násilným způsobem, když už rány zašívám."

Povzdechl si, ale poslechl. Tohle stejně už nemělo cenu. Očividně byl už unavený za hranice, nebylo by k dobru, aby se ještě nějak angažoval. 

Simon se dal do práce. "Od kolika mají holky školu? Školku?"

"Od osmi. Proč?"

"Napíšu Leovi, ať je tam hodí cestou do práce. Ještě abys s něma jel ty po probdělý noci a úrazu hlavy."

Na to nemohl nic říct. Pro jednou měl Simon validní argument. A tak vydechl: "Díky, Simone."

"No konečně," zamumlal soustředěně. "Dostat z tebe díky je těžší než ukončit světovou chudobu."

"O tom bych úplně nevtipkoval."

"Já o tvých díky taky ne," odvětil. Alessandro se musel uchechtnout. 

Udělal poslední steh, pyšně se na svoji práci usmál, a pak nakázal Alessandrovi, ať si vyhrne nohavici. A ten... ho poslechl. Protože i když tohle bylo pro něj to nejcitlivější, zkrátka byl ve fázi, kdy pomoc potřeboval. A tohle byl Leův bratr. Přece mu mohl věřit i s tímto. 

Simon mu nohu ošetřil, obvázal, správně mu protézu zpátky nasadil. A pak ho doslova nahnal k sobě do auta, aby ho i odvezl domů. 

Alessandro si teda sedl na místo spolujezdce a čekal. Simon mu šel ještě do šaten pro věci a taky se ujistit, že o všechno je postaráno a nic urgentně už potřeba není. Situace se ale uklidnila - vše bylo pod kontrolou. 

Takže přijel konečně před pátou domů, dokulhal až do ložnice, rozsvítil tlumené světlo nad postelí, co měli propojené s aplikací, aby se nezabil ještě při chystání se do postele. A tak ho pohled překvapil, protože v posteli nebyl jen Leo. Spal v objetí s Hazel, zatímco Viv vedle nich byla rozvalená přes celý zbytek postele a měl co dělat, aby se hlasitě nezasmál. Viv se vždy neuvěřitelně roztahovala. 

Takže se převlékl do čístého oblečení, sprchu nechal na ráno. Přešel k posteli a co nejopatrněji se začal pokoušet namáčknout Viv více doprostřed.

"Všechnov pohodě?" ozval se tichý hlas. Leo se probudil.

"Jo," špitl. "Stačí, když půjdeš normálně na osm."

"Okay," přikývl potichu. Zamžoural a pak vytřeštil oči. "To máš stehy na hlavě?!"

"Pšt," sykl. "Ať neprobudíme holky."

"Co se sakra stalo?"

"To je na dýl," odpověděl a opatrně si lehl na nově uvolněné místečko. "Jsem v pohodě. Už." Opatrně se natáhl přes jejich dcery a krátce Lea políbil. "Jen asi budu raději, když zítra hodiš holky do školy a školky ty."

"J-jasně," zakoktal zmateně. "Zkusím, aby tě nechaly spát."

"S tím hodně štěstí," uchechtl se tlumeně. Pak dal i pusu do vlásků Hazel, Viv, sundal si konečně protézu, kterou nechal ležet vedle postele. Pak mu stačilo doslova pět minut na to, aby upadl do spánku. 

ǁ

*nenápadně to pojmenuje jinak, ale teoreticky stále píše o alessandrovi a leovi. feat simon.*

today, i felt like them. thats it. zítra mám zkoušku. haha.