Ono vlastně netrvalo dlouho, než se Alessandro stal ředitelem.

Už měli Hazel, to ano. Leo taky vždy věděl, že na to Alessandro samozřejmě má, nečekal ale, že se tam dostane tak rychle. Hazel byly tři roky, Leo sotva dokončil pediatrické atestace. A najednou byl jeho manžel ředitelem. 

Samozřejmě byli oba rádi, že se to povedlo, že Alessandrovi věřila nemocnice natolik, ay ho odhlasovali proti druhé kandidátce sedmdesát procent ku třiceti. Práce ale byla pro Alessandra vždy práce a když došlo na krájení chleba, osobní život šel ta tam. 

Takže když se poprvé hodně pohádali jakožto ředitel vůči zaměstnanci, bylo to přímo na Alessandrovy narozeniny. Leo z jeho kanceláře odcházel se slzami v očích, přesvědčený, že ho nenávidí, nenávidí a nenávidí, že se chová iracionálně a nefér a zbytek dne se mu vyhýbal obloukem. Když už se potkali, Leo mu nevěnoval jediný pohled.

Tedy, jeho narozeniny byly až další den, chtěli to ale oslavit už teď, protože další den měl Leo noční. A tohle? Tohle zkazilo úplně všechno. 

Končil v práci ve tři, sbalil si veškeré věci, nasedl do auta a vydal se přímo do školky pro Hazel. Hned, jak ji uviděl, jak se k němu rozběhla, jeho nálada se o něco napravila. Hazel mu vběhla do náruče a on ji objal, jako by ji neviděl několik dní a ne naposledy ráno. "Jak se máš, sluníčko moje?" usmál se na ni. Začala mávat papírem v ruce, a tak si ho Leo vzal.

Upřímně? Vypadalo to jako brambory na trávě, čemuž se ale nedalo divit, když byla Hazel ještě tak malá. "Copak to tady máme?" zeptal se. 

Ukázala na první bramboru. "Táta." Ukázala vedle. "Ty." A pak na nejmenší kolečko. "Hazel!"

Píchlo ho u srdce, protože tohle byl první obrázek, který s nimi nakreslila, i když to vůbec nešlo poznat, a hned si pomyslel, že Alessandro měl být u toho s nimi. 

"To je krásný," vydechl, pohled na kresbičce Alessandra. Najednou v tu chvíli zalitoval, jak na něj vyjel. Objal Hazel ještě jednou. "Vystavíme si to doma na lednici, hm?"

Hazel spokojeně přikývla a pak její úsměv lehce povadl. "Kde je táta?" zeptala se.

"Táta ještě hodinku pracuje," řekl popravdě. "Pak ale přijede a oslavíme jeho narozeniny, dobře? Už je starej."

Hazel se zasmála. "Táta není stavej. Ty jsi stavej."

"Pff, proti němu jsem dítě. Očividně," odvětil. Pak vzal Hazel za ruku, postavil se a společně se vydali k autu. 

Když přijeli, jako první šli s Pajdou a Štěnětem na krátkou procházku. Měli kousek od bytu park, kam chodili, když nebylo více času, večer pak ještě s nimi vyšli pro jistotu před barák, aby se přes noc nepočůrali nebo něco horšího. 

Hazel jejich psy milovala. Házela jím míčky, i když její dostřel byl v průměru tři metry, smála se, když jí jeden nebo druhý olízli obličej. Ani trochu se jich nebála, což byl Leo neskutečně rád. 

Pak se vrátili domů. A jelikož měli v podzemní garáži zaplacené jen jedno místo, kde parkoval Leo jedním jejich autem, přímo uviděl Alessandra s jejich druhým, jak podélně zastavuje u krajnice. 

Kývl směrem k autu. "Hele, táta zrovna přijel," řekl Hazel. "Utíkej. Ale jen po chodníku!"

Hazel se rozběhla, psi hned za ní. Když tedy Alessandro vystoupil a přešel ke kufru, byl najednou obklopen nejen dcerou, ale i dvojčlennou smečkou psů. Leo sledoval, zatímco se k nim blížil, jak zvedá Hazel do náruče, jak jí dává pusu na přivítanou a najednou neuvěřitelně zalitoval toho, že dneska mezi sebe nechali natolik vstoupit práci. 

Když Alessandro Hazel položil, otočil se na něj. Leo zvedl jeden koutek úst do lehkého úsměvu. "Ahoj."

"Oh, ty se mnou mluvíš?"

Protočil očima. "Nech toho. Alespoň před Hazel."

Alessandro si dřepl k jejich dceři, která mezi nimi zmateně těkala pohledem. "Tatínek dneska zlobil," řekl jí. Oh, jak on ho zabije. "A co se dělá zlobivým lidem?"

Hazel se nervózně na Lea podívala. "Nedostane kokinko."

Leo se uchechtl a pak se ušklíbl. "Myslím, že to přežiju."

Na procházce přemýšlel. Byla to spíše jeho chyba, že se tolik pohádali, protože Alessandro měl pravdu v té části, že měl přebrat zodpovědnost za dvě ztracené složky pacientů, protože nedal sestrám jasné instrukce, co s nimi. Leo naopak až moc spoléhal na to, že ředitel je přece jen jeho manžel, že nebude z toho žádný postih. A ne, že by byl, ale potřebovali tu situaci vyřešit a on byl tím, kdo to pokazil. Místo toho na Alessandra jen vyjel, že ho neprávem obviňuje a hlavně, že je přece jeho manžel a proč se k němu takhle chová?

Podělal to. A neměl spoléhat na manželskou kartu. Takhle akorát ztratí v nemocnici důvěru oba dva. I když je pravda, že Alessandro své nervy taky úplně neudržel. 

Chvíli se na sebe jen dívali, mezi nimi naprosté ticho. Pak ale Hazel začala poskakovat a tahat Alessandra za paži. "Nakreslila jsem obvázek, pojď se podívat!"

Odtrhli od sebe pohled. Alessandro se na ni usmál. "Jo? Tak to mi musíš ukázat."

Takže se vydali dovnitř, Leo se psy tři kroky za nimi. Ve výtahu Hazel neustále něco povídala Alessandrovi ze školky, vše, co už Leo slyšel na procházce, a tak se tolik do konverzace nezapojoval. Byl stejně ztracen ve svých myšlenkách. 

Proto si všiml až v tu chvíli, kdy vycházeli z výtahu, že Alessandro nepatrně kulhá. Že se nejspíše začíná opět přepracovávat.

Nestihl se ani vyzout a Hazel už ho dotáhla do kuchyně, kde už na lednici visel její nový obrázek. Zatímco odstrojoval psy, slyšel, jak Alessandrovi vysvětluje, co to je. A pak taky slyšel, jak mazaně poslal Hazel k sobě do pokojíčku, aby si našla její oblíbený vílí kostým, protože přece jen budou oslavovat a to si žádalo pořádný outfit. 

Leo za ním přišel do kuchyně. Stál a pořád koukal na její obrázek. "Myslím, že nám přidala pár kilo navíc," řekl, když se Leo vedle něj postavil.

Uchechtl se. "A tobě i jednu končetinu navíc."

Alessandro nakrčil obočí a podíval se na něj. "Co, čekal jsi od tříletého dítěte, že nakreslí protézu? Myslím, že nejprve bude lepší, když nebudeme vypadat jak brambory."

"Brambory! To přesně mě taky napadlo!"

"Jsou to ale... hezký brambory," zkusil to Alessandro.

Leo pobaveně zavrtěl hlavou. "Už nic, co řekneš, nespraví ten fakt, že jsme příšerní rodiče a takhle urážíme dílo naší dcery."

"Upřímnost je důležitá," namítl Alessandro. "Každý ví, že tříletý děti kreslí brambory."

A sotva to dořekl, Leo vyhrkl: "Promiň."

Alessandro k němu trhl překvapeným pohledem. "Hm?"

"Omlouvám se za dnešek," sklopil pohled. "Já... nevím, co to do mě vjelo. Uznávám, že jsi měl pravdu a hlavně, mluvili jsme o tom, jak nemůžu v práci brát naše manželství jako výhodu. A přesto jsem se to pokusil na to uhrát."

"Oh, Leo," zamumlal Alessandro a jako první si ho vtáhnul do objetí. To dělal naprosto pokaždé, když se pohádali a došlo na omluvy. Vždy ho jako první objal a Leo měl pocit, že kdyby se to někdy nestalo, hned by věděl, že je něco opravdu špatně, za hranicemi náprav. "Na jednu stranu tě chápu," řekl. "Jen... Lidi budou mluvit. Musel jsem to s tebou vyřešit jako bych to vyřešil s kýmkoliv jiným. A taky se omlouvám, protože jsem zareagoval naprosto agresivně a přehnal to. Nechci se vymlouvat, ale jsem za poslední dny vyčerpaný a hádám, že to mě v tu chvíli dorazilo. Takže promiň. Nezasloužil sis to."

Leo zavřel oči. Jeho svět se pomalu opět skládal do normálu. "V pohodě," zamumlal. "Budu předstírat, že jsi mě naprosto nevyděsil. Přišel jsem si jak ten první den tenkrát na stáži v New Yorku, když jsem z tebe měl naprostý šoufky."

Alessandro se uchechtl. "Šoufky a teď máme spolu dceru. Jaký to zlepšení, hm?"

Leo k němu zvedl pohled. "Dalo by se to tak říct," utrousil. 

Alessandro pobaveně protočil očima, než ho krátce políbil. "Takže omluva přijata, pokud je i má omluva přijata na tvé straně."

"Samozřejmě," odvětil ihned. "Budeme slavit. Přece nebudeme rozhádání. Každou chvíli přijde dort, naštvalo by mě, kdybych ti ho nemohl dát."

"Dort? To je můj dárek?"

"Možná mám ještě něco v zásobě," zamumlal těsně u jeho rtů, než je opět spojil. Naprosto miloval, jak oba dokázali přiznat chybu, dokázali se omluvit. I když to v zápalu argumentu tak nevypadalo. 

Nejprve je vyrušil Alessandrův mobil, když zapípal. Podíval se na příchozí zprávu a uchechtl se. 

"Co je?"

"Simon píše," odpověděl. "Stejně jako minulý rok netuším, jestli máš narozeniny dnes nebo zítra, tak nenechávám nic náhodě a už dneska ti přeju všechno nejlepší, starouši."

"Hej," zamračil si Leo. "Ani na ty moje si nevzpomněl."

"Vždyť je máte ve stejný den," namítl Alessandro.

"To neznamená, že si vzpomene napsat vlastnímu dvojčeti," odvětil.

A hned na to byli vyrušeni podruhé, tentokrát Hazel , jak vběhla zpátky do místnosti s kostýmem víly úplně na ruby, takže měla křídla na břiše. "Táta má navozeniny!" křikla. "Bude dovt? Bude?"

Alessandro se kousl do rtu, aby nevyprskl smíchy. Leo došel k ní a dřepl si. "Máš to naopak, ty dorte. Ale jo, jeden bude. Jeden velký."

Dort přišel za půl hodiny. A jejich malá oslava mohla začít. 

ǁ

PŘÍSAHÁM, ŽE DALŠÍ BONUSOVKA UŽ BUDE S NĚKÝM JINÝM, DONT KILL ME I LOVE THEM TOO MUCH A MĚLA JSEM CHUŤ.

dáme si určitě jaye a codyho, jak jste psali. a uvidímě, třeba luca byl zajímavý nápad :D nebo celkově kit a evan