Bylo to chvíli po jejich svatbě, co se Mateo setkal se svým biologickým otcem. 

Omylem, samozřejmě. Jeho otec stále měl zákaz přiblížení, stále vykonával veřejně prospěšné práce, i když na druhé straně města. Tam se přímo Mateo nachomýtl, když tam jel vyzvednout objednanou lampu do jejich obýváku. 

Jeho otec nějakým způsobem věděl, že svatba proběhla, a jakmile Matea uviděl, vypadal, že byl připraven si s ním vyříkat, kde se ztratila jeho pozvánka na obřad. 

Pak si to ale rozmyslel a Matea ignoroval. Pokračoval v uklízení. 

A pak se přece jen za ním vydal. A začal slovy, jak nevděčným synem byl. 

Syn. Mateo to slovo z jeho úst přímo nesnášel. Tenhle člověk neměl syna a rozhodně ním nebyl Mateo. Takže neež stihl říct něco víc, než stíhl dát do hlavy jakéhokoliv brouka, přerušil ho. Postavil se za sebe. Udělal krok dozadu. "Pokud vím, zákaz přiblížení stále platí," řekl tím nejjistějším hlasem, co mohl, i když cítil, že se třese. Jeho otec ho zkrátka bude děsit navždy a setkání s ním bude pro něj vždy traumatické. "Takže ty uděláš tři kroky dozadu, jinak nahlásím policii, že ses přiblížil, že jsi se mnou promluvil a je mi jedno, jaké to pro tebe bude mít následky."

Otec si ho přeměřoval přímo vražedným pohledem. A pak opravdu tři kroky dozadu udělal. Mateo si oddechl, lépe chytil krabici s lampou a obloukem ho obešel. Pokračoval k autu. 

Nevěděl, jak se udržel až domů, s jakým klidem odřídil na druhou stranu města. Nevěděl, jak to, že ho psychika nedostala dříve. 

Ale v momentě, kdy přijel, kdy uviděl Chrise v kuchyni (nejspíše jak jim dělal večeři), kdy se na něj otočil a usmál se, to byla teprve ta chvíle, kdy měl pocit, že může dát svým emocím volný průchod. Protože byl v bezpečí. Byl doma. A jeho domov hned poznal, že se něco dělo.

"Mateo?" zeptal se Chris, jeho úsměv nahrazen starostlivým pohledem. Mateo ho slyšel jakoby z dálky. "Co se děje?"

Najednou se cítil strašně. Najednou v jejich bytě nebylo dostatek vzduchu, najednou se mu špatně dýchalo.

"Mateo." Chris už byl u něj. Chris už ho držel za ruce, už ho vedl k sedačce v obýváku. "Mateo,"  opakoval, aby udržel jeho pozornost. "Mateo, Mateo. Myslím, že na tebe jde panický záchvat. Dýchej se mnou."

Nebylo to poprvé a pravděpodobně ani naposled. Mateo byl poznamenaný svou minulostí, která ho doháněla, i když byl ve fázi života, kdy byl snad nejšťastnější a byl na tom nejlépe. Někdy zkrátka svému tělu, své hlavě, poručit nemohl. 

Chris to věděl. A hlavně, věděl, jak mu pomoct.

"Nádech," řekl a Mateo se pokusil ho poslechnout, přesto se za jeden Chrisův udělal nádechy hned tři, krátké, vyděšené. Díval se mu do očí, do těch krásných očí, které ho vždy dokázaly uklidnit.

"Výdech." Chris vydechl. Mateo taky. Třikrát. Rychle. Bylo mu špatně. Chris ho ale nijak nenutil, ať hlavně dýchá podle něj. Dával mu čas.

"Nádech." Mateo ucítil slzy. Snažil se donutit, aby nedýchal desetkrát rychleji, než dýchal Chris. Snažil se ho poslechnout. Přesto se jeho hruď zvedala rychleji.

Chris to nevzdával. "Výdech. A ještě, nádech." 

Už to bylo lepší. Jeho nádechy byly delší, i když se stihl opět nadechnout dvakrát. Chris se lehce povzbudivě usmál. "A výdech."

Seděli tam snad dobrých pět minut, kdy jen Chris opakoval nádech, výdech, nádech, stále dokola, dokud se jejich nádechy nesjednotily, dokud Mateo nedýchal opět jak normální člověk. Svobodně. 

"Dobrý?"

Přikývl. Nedokázal by v tu chvíli ani popsat, jak vděčný mu byl, že zamezil dalšímu panickému záchvatu. Jako i tomu poslednímu. Předposlednímu. Vlastně, od toho, co byli spolu, by spočítal na jedné ruce, kolikrát ho doopravdy měl. 

"Pojď sem." 

Chris se natlačil vedle něj, dokud mezi nimi nebyl ani milimetr místa. Objal ho, dal mu pusu do vlasů a Mateo jen zavřel oči a poklidně vydechl. Chris byl přesně ten člověk, kterého v životě potřeboval. 

"Co se stalo? Snad tě ta lampa tak nepohoršila."

Lehce se uchechtl. Chris ji vybíral, Mateo se nabídl, že ji vyzvedne na cestě z práce bez toho, aby ji viděl. "Už vím, v jaký části města otec teď uklízí," odpověděl. 

"Oh, ne." Chris si zvedl jeho pohled k sobě. "Mluvil s tebou?" Přikývl. "Jak sakra mohl, vždyť-"

"Zvládl jsem to," přerušil ho Mateo. "Tedy, tam jsem to vzládl. Tady už tolik ne. Nevím, pohled na tebe pro moje tělo asi znamená, že si bezpečně může cítit, co chce, a nemusí být jen v módu přežití."

"Takže chceš říct, že jsem spouštěč tvých panických záchvatů? Oh, paráda."

Zasmál se a dloubl ho prstem. "Nejsi. Jen vím, že s tebou můžu cítit naprosto cokoliv a pochopíš mě. Neodsoudíš mě. A hlavně, pomůžeš mi."

"Pomáhá to?" zeptal se bez špetky vtipkování. "Když s tebou takhle dýchám? Nebo spíš něco jiného?"

Zavrtěl hlavou. "Zareagoval jsi akorát. Já...děkuju."

Chris protočil očima. "Za tohle mi nemusíš děkovat, prosím tě."

Otevřel pusu, aby protestoval. Nemohl ho brát jako jistotu, to by si nikdy nedovolil. Jeho vnitřní pravidlo po tom, co se s ním na chvíli rozešel, bylo, že jejich vztah bude zkrátka něco za něco. Ne aby Chris jen dával a on bral. 

A v tu chvíli si uvědomil, že mu něco koupil a nechal to v autě. "Oh, neuvěříš, na co jsem dneska narazil."

"To byla rychlá změna tématu," prohodil Chris, když už se Mateo zvedal. "Jen musím do auta. Nechal jsem tam i tu lampu."

"Půjdu s tebou."

Mateo se zastavil. "Tohle ještě zvládnu."

"Mám ti připomenout, že to je pár minut, co jsi měl málem panický záchvat? Máš ještě rudý oči."

A tak šel Chris k autu s ním. Sotva otevřel kufr, Chris vyjekl radostí. "No to si děláš prdel!"

Když byl totiž Mateo nakoupit, narazil na velké čokolády s příchutí slaného karamele. Chris tuhle příchuť přímo miloval a tyhle byly čtyřikrát větší jak ty normální. 

Mateo jich koupil pět. Právě kvůli tomu momentu, kdy se Chrisovi vyloženě rozzářily oči a s radostí je poobral. "Panebože, já tě miluju. Já věděl, proč si tě vzít."

Takže i když Chris nabídl svou pomoct, nakonec jen odcházel s pěti obřími čokoládami v náruči, zatímco Mateo za ním bral lampu a zbytek nákupu. Chrisova radost ho ale jako zázrakem zachránila od jakýchkoliv temnějších myšlenek o otci. Alespoň na chvíli. 

Tahle malá gesta Chris miloval a Mateo se v nich začal vyžívat. Jasně, nebylo to nic v porovnání, co dělal Chris pro něj, ale byli spolu dostatečně dlouho na to, aby věděli, co pto toho druhého mohou udělat. 

Chris jednu čokoládu hned otevřel a první proužek podal hned Mateovi. "Cukr na stimulaci nervů," okomentoval to a Mateo se uchechtl. Odkousl si kousek a zbytek nechal Chrisovi v ruce. Ten si hodil do pusy celý zbytek. 

"Chceš... chceš si o otci promluvit víc?" zeptal se pak.

Mateo ale zavrtěl hlavou. "Není co. Přiblížil se, já mu řekl, že jestli se hned nevzdálí, nahlásím ho. A odešel jsem."

"Oh wow. Máš můj neuvěřitelný obdiv," přiznal Chris a šlo vidět, že to opravdu neříká jen tak. Nikdy takové věci neříkal jen tak.

"Víš co ale chci?" ozval se Mateo.

"Hm?"

"Sedačka, popcorn, deka, film, ty a nekonečný objetí."

"Ah, tak to ti s radostí splním."

Mateo šel udělat popcorn, Chris mezitím rozložil jejich sedačku v obýváku. Udělal jim taky něco na pití a když vše donesl ke stolu, Chris už ležel po přinesenou dekou a brouzdal Netflixem. Každý film nějak okomentoval a přejel na další. 

Mateo si lehl vedle něj. Měli v tom už takovou menší dohodu - Mateo se na filmy moc nedívala. bylo mu tak nějak jedno, na co se budou dívat, proto nechal vybírat čistě Chrise. Ten, když našel něco, co by mohlo uspokojit jeho diváckou náročnost, se optal Matea a když proti tomu vyloženě nic neměl, pustili to. 

Tak to udělali i v tu chvíli. Mateo sice kvůli jeho setkání s otcem nevnímal většinu času, v tu chvíli mu to ale nevadilo. Tohle celé chtěl především kvůli mazlení se s Chrisem, protože to bylo přece jen to, co ho po takových událosteh regenerovalo nejvíce. 

Uprostřed filmu ho Chris najednou políbil. Mateo se vzpamatoval ze svých myšlenek a zmateně se na něj podíval. "Co je? Ve filmu řekli, že mám políbit svého manžela. Tak jsem to udělal."

Rozesmál se. A tak ho políbil ještě jednou a pořádně.

Manžel. Už celý jeden měsíc. 

"Takže," špitl Mateo, "Pane manželi, už je na řadě konverzace o rodině?"

Chris odtrhl pohled od filmu apřekvapeně se podíval. Nahmatal ovladač a televizi stopl. "O rodině?" zopakoval. 

"Jen..." lehce znervózněl. "Jen jsem si říkal, že bychom mohli co nejdříve probrat, jak si to představujeme. Že oba rodinu chceme, to víme. Ale já... já bych rád dal přednost adopci. A zajímalo by mě, co si o tom myslíš."

Chrisův překvapený pohled přetrvával, pravděpodobně ale z celkového toho tématu. Tak si to alespoň Mateo zdůvodňoval, jinak by se zbláznil. 

"Jakou adopci myslíš?" zeptal se Chris první.

"Rain a Jude adopci," vysvětlil. Protože oba moc dobře věděli, co to znamená. Rain aJude byli pěstouni, a novorozeně mívali jen málo kdy. Ale i tak pro jistotu dodal. "Já adopci. Mohli bychom někomu pomoct."

Chris se lehce usmál, pohladil ho po zádech. "Asi mě to ani nepřekvapuje."

"Vypadáš překvapeně."

"Protože jsi to vytáhl zničehonic!"

"Není to až tak zničehonic. Chtěl jsem to s tebou probrat. A otec mi to dneska připomněl. Jestli je tady někde nějaký dítě, co si prošlo něčím podobným, chci mu pomoct. Ovšem by to mohlo znamenat, že si adoptujeme starší dítě a že nebude mít naše geny. Takže proto to chví s tebou probrat. Jestli... jestli bys do toho šel."

Nedivil se, že Chris byl chvíli potichu. Nebyla to lehká věc, nečekal, že by to dořešili v tu chvíli. A třeba si Chris vždy představoval, že se budou starat o novorozeně od prvního dne, na což by samozřejmě Mateo přistoupil, první chtěl ovšem probrat i tuto možnost. 

"Chápu, kam míříš," odpověděl Chris pomalu po chvíli. "A souhlasím, že se můžeme optat Judeho a Raina na možnosti. Můžeme někomu pomoct. Ale taky to může trvat strašně dlouho, než se k nim dostane někdo, kdo nepotřebuje jen pomoct dočasnou. O to mi jde, víš? Abychom nečekali roky. Vždyť kolik měli případů, kdy se dítě nakonec nevrátilo do své rodiny? Spočítal bys to na rukách."

"Chápu," sklopil pohled Mateo. Chris měl pravdu. Tolik vážných případů zase nebylo a rozhodně ne všechny šly k Judemu a Rainovi. Od Matea snad měli v pěstounství jen pět dětí, které se už ke svým původním rodinám nevrátily.

Chris mu za bradu zvedl pohled a krátce ho políbil. "Jen říkám, ať máme stále otevřená zadní vrátka. Toť vše. Ale jestli chceš někomu pomoct, jsem v tom s tebou."

A tak jim byl o pár měsíců později jako seslán z nebe Nicky. A oba ihned věděli, že to bylo to nejlepší rozhodnutí v jejich životě. 

⸙

...měla jsem chuť napsat dokonalého-nápomocného-milujícího chrise a teď sama překvapeně čumím, že už je to šestá bonusovka s nimi:DD 

oops, jde jasně asi vidět, jaké dva páry jsou mé fav, haha. 

anywaaay, napiště mi, s kým byste chtěli bonusovky. ať máme trochu rozmanitosti:D