Alessandro měl jeden ze svých horších dnů. Což bylo to nejhorší načasování na světě. 

Jenže poslední dny mu to nedovolovaly jinak - musel chodit do práce, běhat po úřadech, obchodech, zařizovat, zařizovat, zařizovat. A i když mu Leo neustále říkal, ať to nepřehání, že ty věci, které může zařídit sám, zařídí, Alessandro odmítl. Tohle bylo něco, co museli udělat spolu každým krokem. 

Ještě by Leo jejich holčičce vybral nějaké nevkusné doplňky do pokojíku. To nemohl dopustit. 

Takže v den, kdy si pro malou konečně jeli, se sotva udržel na nohách a tak musel použít berle. 

Byl z toho samozřejmě nesvůj už od rána, především, když se přece jen pokusil o chůzi s protézou, pár sekund na to si ji ale naštvaně sundal, hodil ji přes půlku místnosti a zakryl si tvář dlaněmi. Neviděl tak Lea, jak ji zvedl, opřel ji o postel, sedl si vedle něj. Leo mu oddělal ruce z tváře, vtiskl mu polibek na klouby na ruce a podíval se mu do očí. "Nechci říkat, že jsem ti to říkal... Ale vlastně říkal. Každopádně čas nevrátíš, takže se nesoustřeď na to negativní. Dneska se nám rozroste rodina. Na to mysli."

Alessandro se lehce pousmál a hlava mu padla na Leovo rameno. On vždy věděl, co udělat, co říct, ve chvílích, jako byla tato. "Promiň. Dneska jen pozitivně, já vím.  Doneseš mi berle? Měli bychom si pospíšit."

Za patnáct minut už seděli v autě a jeli směrem k jejich novému štěstí. 

Hazel byla holčička, kterou vlastně potkali jen několik týdnů zpátky. Leo byl ten, kdo ji našel odloženou v babyboxu v jejich nemocnici, sotva pár dnů starou. Nestávalo se často, aby jejich babybox byl nějak využit, a tak hned s ní přišel za Alessandrem, který v ten den byl hlavním doktorem.

Měla tmavší pleť, nejspíše měla jednoho rodiče černocha a druhého bělocha, jak později usoudili. Už tehdy měla tolik vlasů, že jim bylo jasné, jaké v budoucnosti bude mít afro.

A hlavně, když ji vybalili ze všech těch deček, ve kterých byla zabalena, uviděli nejspíše i důvod, proč se jí někdo vzdal. Její pravá ručka nebyla zcela vyvinutá, přesně jako tenkrát Denise na oslavě, kde se Alessandro seznámil s Leovou celou rodinou. 

Tenkrát se kousnul do rtu, aby udržel slzy. 

"Myslíš..." začal Leo nejistě. "Myslíš, že to kvůli tomu?" zeptal se tiše. 

Alessandro nasucho polkl. Samozřejmě to kvůli tomu být nemuselo, ale každý si mohl udělat závěr svůj. A on si ho takový udělal. Několikrát zamrkal a odkašlal si. "Dej vědět sestrám, zařiď ji prosím veškerá vyšetření, co jsou potřeba. Dám vědět policii a úřadu pro ochranu dětí."

Leo neváhal. Vzal malou do náruče a zatímco jí něco šeptal, odešel s ní pryč. 

Trvalo jim pouze pár dní, než se rozhodli si dívku adoptovat. 

Nemocnice jí dala jméno Hazel kvůli jejím velkým oříškovým očím. První týden strávila v nemocnici, dokud ji neodvezli do dočasné péče. A Alessandro s Leem o ni okamžitě projevili zájem.

Protože o dítěti se aktivně bavili snad už půl roku. Zvažovali možnosti, přemýšleli. A tohle bylo přesně to pošťouchnutí, co hledali. 

Věděli, že pro Hazel budou ti praví. Bude vyrůstat s handicapem stejně jako Alessandro, který jí na její cestě mohl být oporou. A Leo... dle Alessandra Leo někoho rodičem byl výhra tak jako tak. Naprosto objektivně, samozřejmě. 

Takže dnes, o několik týdnů později, si pro ni jeli. Měli štěstí (a také známosti v podobě Auřiných rodičů), že vše proběhlo rychle. Že jí byly pouhé čtyři měsíce. Přibližně. Samozřejmě nevěděli její přesné datum narození, její rodina nenechala v babyboxu žádné indicie. Nemocnice ale její narození odhadla na první listopadový týden, ustanovili ho na šestého listopadu pro její nový rodný list. 

Který ponese jména jich obou. 

Když přijeli k pěstounům, všimli si už i auta lidí z úřadu. Už chyběli jen oni. I když stále měli deset minut k dobru. 

Alessandro natáhl ruku k Leovi, stiskl ji a pousmál se. "Tak jo. Jdeme si pro ni."

Leo vzal ze zadní sedačky vajíčko pro Hazel a všechny potřebné papíry. Alessandro byl rád, že posbíral s berlemi sám sebe. 

Pěstouny už znali, to lidé z úřadu se neustále měnili. Proto se na Lea s Alessandrem nejprve tázavě podívali a zamžourali do jejich papírů. "Alessandro a Leonard Letteri?" zeptal se muž. Žena se podezíravě podívala na Alessandrovy berle. 

Bylo na místě ještě několik otázek, papírování. Ale pak, pak se konečně paní domácí zvedla a donesla rozespalou Hazel k nim. A jelikož jí seděl Alessandro blíž, dala ji do náruče jemu. "Ahoj, malinká," zašeptal. V tu chvíli toho cítil tolik, že téměř zapomínal, jak se tvoří slova. "Ahoj, Hazel. Hazel Letteri. Za to jméno se omlouvám, mohl jsem se pokusit v nemocnici prosadit něco, co by se k tomu příjemní hodilo více, když už tenkrát jsem tušil, že budeš naše."

Leo se vedle něj uchechtl. A když se na něj Alessandro podíval, uviděl, že brečí. "Však je to jen o zvyku," zašeptal Leo. Pak od úředníků přebral její nový rodný list s jejich jmény jako rodiči.

Takže o hodinu později si ji odvezli do svého nového domova, menšího domčeku dál od centra, kde bydleli předtím. Nebydleli v něm dlouho, našli ho vlastně už před Hazel, ona byla ale právě popud k tomu, aby do toho šli. 

Tady měli pro ni i vlastní pokojíček. Zahradu, kde si mohla hrát, až bude větší. A spoustu dalších mladých rodin v okolí, což znamenalo i kamarády. 

Leo vjel na příjezdovou cestu. Alessandro mu moc pozornosti nevěnoval, seděl vzadu s Hazel, která mu mačkala prst levou rukou a celou cestu na něj zvědavě koukala, takže vzhlédl až v moment, co se ozvalo: "No to si děláš srandu."

Na příjezdové cestě před jejich domem byli lidi. V čele samozřejmě Simon , který držel jeden konec obřího nápisu Vítej mezi námi, Hazel!, druhý konec držel Chris, vedle něj Mateo. Jejich syn, Nicky, naháněl čtyřletou Caroline a Aura téměř hystericky křičela, když se Leo s autem objevil, aby hlavně neskončili pod autem! V tu chvíli Nickyho zastavil Rain, hned si všiml i Judeho. Bez těchto dvou, kteří měli kontakty snad všude, co se pěstounské péče a adopce týkalo, by Hazel tak rychle neměli. 

Byli tam samozřejmě i Leovi rodiče, jeho máma už brečela, i když Hazel ještě neviděla. Alessandro vždy říkal, že je Leo ubrečený po něm. 

I on byl v šoku. Myslel si , že už si na celou Leovu rodinu zvykl, ještě, když se sám s nimi samozřejmě za poslední roky sblížil. Simon a Aura byli samozřejmost, s Chrisem a Mateem se taky sblížili a Alessandro je měl vlastně taky rád, protože nikdo z nich mu nedávali pocit, že mezi ně nepatří kvůli trochu rozdílnému věku. Takže byla z nich nakonec taková parta tří párů, které často podnikaly něco spolu. 

Leo vypnul motor a otočil se dozadu. "Nebude to na malou moc? Můžu je vyhnat," ušklíbl se.

"Ptáš se na profesionální názor?" nakrčil obočí Alessandro.

"Možná."

"Myslím, že bude jen úžasné, že pozná celou tvou rodinu hned," odpověděl upřímně.

"Naši," opravil ho Leo. "Tohle je dávno už i tvá rodina."

Alessandrovo srdce zaplesalo. O tu svou přišel - o tátu a sestru při autonehodě, o babičku čtyři roky zpátky, o mámu minulý rok. Ale Leo měl pravdu - měl novou rodinu, která zalepila tu obří ránu po té jeho obří náplastí. 

Naklonil se dopředu, spojil jejich rty. A ztratil by se v tom okamžiku, kdyby jim někdo nezaťukal na okno hned u Alessandra. Od ucha k uchu se na něj přes sklo usmíval Simon. 

Alessandro sjel oknem dolů. "Přejete si něco?"

Simon, stále s tím pitomým úsměvem, krátce ukázal na Hazel vedle něj. "Jedno dítě, prosím."

Alessandro mlaskl. "Já ti nevím. Říkal jsem ji, že ji budu seznamovat podle oblíbenosti. První vaši rodiče. Ty jsi, pokud se nemýlím, na konci seznamu."

To už ale Leo otevřel dveře z druhé strany a Hazel odpoutával. "Ty jsi strašnej," zasmál se a lehce se uchechtl.

"Rád bych podotkl, že jen díky mým konexím na Auru a její rodinu máte malou tak rychle, takže-"

"Sarkasmus, Simone. Myslel jsem, že mmi většinou spíš notuješ."

"Jsem za vás tak šťastný, že mi to dneska nejde, no," pokrčil rameny. "Ta radost mi zamlžuje mysl."

"To vidím."

Otočil se. Leo už předával malou své mámě a Alessandro tak naznačil Simonovi, ať se posune, aby mohl vystoupit. Sotva si stoupl, chtěl se otočit zpátky pro berle, ale Simon ho zničehonic objal a poplácal po zádech. "Výjimečná chvilka serióznosti mezi námi, ale vážně gratuluji, Ale."

"Ještě jednou mi tak řekneš a kopnu tě," odvětil Alessandro.

"Momentálně nemáš jak. Myslím, že jsem v bezpečí," vypálil Simon zpátky a ALessandro si do té chvíle uvědomil, že má sakra pravdu. A musel se rozesmát. 

"Já tě nesnáším."

"Nápodobně."

Vzal si berle. Došel k tomu hloučku lidí kolem Lea a malé Hazel. Když si ho Mateo všiml postávat za nimi, o krok ustoupil a ukázal mu, že může projít. "Jen pojď, táto."

Alessandro se vděčně usmál, byl tak totiž hned za Leem s perfektním výhledem na Hazel, kterou tentokrát držel Leův táta. Položil Leovi pradu na rameno, Leo si opřel hlavu o tu jeho. "Jen bych chtěl podotknout, jak moc šťastný jsem," zašeptal tak, aby ho slyšel jen Leo. 

"Já taky," špitl Leo. "Tohle je všechno, co jsem si kdy přál a ještě víc."

Leo se otočil. Objal ho. Alessandro se ho snažil nemotorně s berlami obejmout zpátky tak, aby neztratil rovnováhu. A Leo se opět rozbrečel štěstím. 

Alessandro ho nemohl vinit. V tu chvíli už mu tekly slzy štěstí taky. 

ǁ

AAAAAAA BOBÍŠCI

fakt, bonusovky s těmito dvěma se mi píšou nejlépe