Kit snad nezažil těžší týden, jako ten, který právě skončil.

Evan byl na služební cestě. Sedm nocí a osm dní bez něj, jen on, jeho malý bratr a ještě menší dcera, Emma. Někdy bylo zvláštní, když si uvědomil, že Luca vlastně není jeho syn, jen o hodně mladší bratr, kterého vychovával téměř od narození. 

Emmě byl skoro rok a půl, ráda si hrála na honěnou (čemuž jí naučil Luca), a Kit tak musel najednou nahánět dítě, okřikovat bratra, uklízet, vařit, pomáhat s úkoly a kdo ví co ještě. Byla to zkouška ohněm, opravdu. 

Ani Evanova máma mu nemohla pomoct. Už dva týdny byla v lázních. 

"Jestli se z toho zblázním, vrátíš se domů, kde budu jen já, protože obě děcka dám nejspíše k adopci," zamumlal Evanovi do ucha, když se loučili. Takhle... takhle on vyjadřoval lásku. A Evan zkrátka už věděl, že ho nemusí vůbec brát vážně.

"Už raději mysli na tu dovolenou, co z těch peněz naplánujme," odvětil. To bylo vlastně to dobré - Evanova služební cesta přinášela i tučné bonusy k výplatě. 

Vařil oběd. Najednou se vedle něj objevil Luca, vzal mu s prkýnka kousek nakrájené. papriky a hodil si ji do pusy. Kit lehce zpanikařil. "Kde je-"

Trhl pohledem k obýváku. Emma ležela schoulená na sedačce a spala. Oddechl si. "Klídek," zamumlal Luca s plnou pusou. "Zas tak nezodpovědný nejsem."

"Máš mou krev," utrousil Kit. "Nikdy ti nebudu věřit dostatečně." Lehce se ale při tom usmál.

"Dobrý vědět," odvětil Luca. "Už můžu na počítač?"

Lucovi bylo skoro deset let a někdy měl Kit pocit, že mu začala předběžná puberta. Na druhou stranu, byla stále v hranicích. Přece jen byli bratři, ne otec a syn, jejich vztah byl zkrátka trochu jiný.

"Můžeš. Díky za pomoc."

Luca lehce vyjekl radostí a rozběhl se do chodby a po schodech nahoru do Evanovy pracovny, kde mu občas dovolili hrát na počítači hry. 

Nějak ale nepředpokládal, že by Emma usnula před obědem, i když teda lehce nestíhal, a tak už bylo půl druhé a on teprve vařil. Došel k sedačce a snažil se ji tiše zvednout, i když mu bylo jasné, že ji tak jako tak probudí. Než ji tedy přesunul k postýlce, zamžourala na něj těma Evanovýma očima. 

"Prosím, nedělej mi to těžší a spinkej dál," zašeptal, když ji ukládal do postýlky. Chvíli u ní zůstával skrčený a držel ji za ručku, zatímco pomalu zavřela oči a spala dál. Úlevou vydechl, pustil ji, narovnal se a-

Setkal se s pobaveným úšklebkem na Evanově tváři. Přes vaření v kuchyni ani neslyšel hlavní dveře, že by se vrátil.

"Jsem rád, že jedno dítě vidím a nebylo dáno k adopci," utrousil. "Kde je druhé?"

"U počítače," odpověděl Kit spořádaně. Pak ale už nemohl dále skrývat tu radost z toho, že je Evan konečně zpátky a vtáhl ho do uvítacího objetí. "Ještě, že jsi už tady. Přebíráš veškerou zodpovědnost, zatímco já se tak na dva dny minimálně zavřu v ložnici."

Evan se uchechtl a odtáhl se, aby Kita mohl krátce políbit na přivítanou. "Všichni jste v pořádku? Žádná zranění, žádné problémy?"

Kit protočil očima. Jeho starý přístup k dětem byl neustále součástí jejich humoru. "Moje psychika je zraněná."

"To ale není novinka," namítl Evan.

Kit ho bouchl pěstí do hrudi, ale zasmál se. A Evan si ho omluvně přitáhl pro další a další polibek.

"Ew," ozvalo se z chodby. V další sekundě už k nim ale přiběhl Luca a taky Evana objal. "Konečně jsi zpátky! Kit mě má už plný zuby."

"To je pravda," přitakal.

Evan mu věnoval varovný pohled. Kit se podíval na Lucu, oba vyprskli smíchy a plácli si. Takový byl momentálně jejich vztah.

"No, každopádně," změnil Evan téma, "něco pro vás vám."

Odložil svůj batoh na kuchyňský ostrůvek a začal tahat sladkosti, z čehož se mohl Luca zbláznit. Vyjekl radostí tak hlasitě, že jako reakci na to se do pěti sekund ozvala Emma z postýlky z brekem.

"Kolikrát ti mám říkat-" začal Kit, ale Evan ho umlčel.

"V pohodě. Stejně se chci přivítat i s ní, ne?"

Popadl plyšáka, kterého jí přivezl a vydal se k postýlce. Luca byl naprosto zaujatý tím, jaké bonbóny mu Evan přivezl, takže Kit se mohl plně soustředit na to sledovat Evana, jak se usmívá na jejich dceru, jemně k ní mluví, zvedá ji do náruče. Jakmile jí dal i plyšáka, přestala jako na povel brečet a najednou jen zaujatě koukala onoho medvídka. "Myslím, že se jí líbí."

A Kit si zase myslel, že se mu sakra tenhle jejich život líbil. Bylo to sice často náročné, ale Evan zkrátka dělal všechno lepší, celý jeho život lepší. A nechápal v tu chvíli, jak dříve mohl tohle všechno s ním odmítat.

Pak Emma začala opakovat "Dada, dada, dada," což jak věděli, znamenalo táta a bylo to snad její nejoblíbenější slovo. Ještě aby ne, když měla táty dva a slyšela to neustále, když na ni mluvili.

"Hele, i jí jsi chyběl," podotkl Kit s lehkým úsměvem na tváři a vrátil se k rozvařenému jídlu. 

Evan posadil Emmu na zem a za chvíli Kit ucítil jeho ruku na dolní části zad. "Já to dodělám. Běž si konečně odpočinout."

To, že potřeboval odpočinek, bylo nedostatečné vyjádření. Emma totiž byl přesně ten typ dítěte, který se probouzel přes noc hned několikrát. Ve finále měl tenhle týden tak tři hodiny přerušovaného spánku, když se vydařilo.

"Nevíš, co chci uvařit," namítl Kit. 

"Umíš dohromady tak deset jídel a to ti ještě přidávám. Je mi jasný, co vaříš," odvětil Evan. A měl samozřejmě pravdu. 

Takže neztrácel čas. Jelikož byl dotek-deprivovaný, dal ještě Evanovi krátkou pusu na tvář, než se opravdu vydal si lehnout do ložnice. Doslova sebou praštil o postel a chvíli zůstal jen tak ležet na břiše, než se převalil pod deku a zachumlal se na bok pod deku. Přišlo mu, že usnul téměř hned. 

Částečně ho probudily pak dveře. Uslyšel nějaký pohyb. Pak se postel vedle něj prohloubila a ucítil, jak se Evan k němu zezadu přitiskl a objal ho. 

"Děti?" zamumlal.

"Luca u počítače. Emma tady v postýlce, opět vytuhla. Jsme po jídle, tak si pak vem," zašeptal Evan v odpověď. 

Kit pootevřel oči. Z jeho pozice viděl na postýlku, kde najednou leželo malé tělíčko a pousmál se. Pak se otočil a přitulil se k Evanovi. "Jsem rád, že jsi zpátky. Nejen kvůli dětem."

Uslyšel, jak se Evan pousmál. "Děkuju."

Byla to lehce neobvyklá odpověď, ale Kit ji chápal. Opravdu nebyl zas tak dobrý ve vyjadřování lásky, ale pro Evana se poslední dobou chtěl více snažit, protože přece jen si to zasloužil taky všechno slyšel. A ten mu za to vždy upřímně poděkoval. 

Navíc, upřímně to tak cítil. Upřímně byl šťastný, i když po uběhlém týdnu vyčerpaný. A stále tomu tak nedokázal úplně uvěřit, protože ten Kit, co se kdysi pokusil si vzít život, tento moment ve své budoucnosti zkrátka vůbec neviděl.

Ͽ Ͼ

zdomácnělí kit a ivan >>>>>

na vaše přání tihle pudíce!