Arsen plácl Killiana po ruce, aby se ho nedotékal. "Nepotřebuju... tvou... pomoc..." řekl mezi hlubokými nádechy. Možná zapojit. se do princova tréninku nebyl nejlepší nápad. 

Killian se ušklíbl. "Vážně? Mě přijde, že by se ti i hodila."

Narovnal se. Zhluboka vydechl. "To se říká někomu, kdo trénuje od malička. Můžu se taky na tebe vykašlat a můžeš trénovat sám."

Killian lehce vnitřně zpanikařil. Tohle jeho cílem nebylo. "Uhm, promiň, nechtěl jsem znít-"

"V pohodě, Killiane," uchechtl se. "Dělám si jen srandu. Pojď, pokračujeme."

Rozběhli se stezkou v lese dál, s nimi i Killianova ochranka, dva muži, kteří ho téměř nespustili z očí. Killian se často snažil jich zbavit, něco, co prý dělal i jeho jmenný předchůdce. Jeho strýc, kterého nikdy nepoznal, král, který na trůnu moc dlouho nevydržel, než obětoval život pro Arsenovu mámu. 

To mu o něm bylo vždy vyprávěno. A nedávno, když Killian přišel se slzami v očích domů po tom, co strávil den s Arsenem, se od své mámy Lianny dozvěděl i něco jiného. 

Že měl jeho strýc, Killian, milence. A ten milenec se jmenoval také Arsen. A byl to strýc jeho Arsena, zároveň hradní stráž. 

Killian byl lehce v šoku. Protože ten den brečel právě kvůli nim, kvůli tomu, co k Arsenovi cítil. A najednou zjistil, že jejich strýcové se milovali, že byly spřízněné duše stejně jako oni dva, že byli prakticky jejich kopie. 

Ale Killian był jediný, kdo zatím věděl o tom románku. Věděli o spřízněných duších, nevěděli o tom, že se milovali.

A teď sám nesl tíhu toho zjištění na svých ramenech. 

Tenhle Arsen byl jeho nejlepší kamarád, jeho spřízněná duše. Od jejich třinácti let, kdy se setkali, byli nerozdělitelní. Teď jim bylo šestnáct, přípravy na jeho (teoreticky jejich) sedmnácté narozeniny se blížily, a Killian si uvědomil, že k němu cítí mnohem více než jen kamarádství.

Jenže Arsen? Arsen nevypadal jako někdo, kdo by mu city opětoval. Byl. zdrženlivý, a Killianovi trvalo dlouho, než se mu podařilo prasknout tu jeho skořápku, než se opravdu začali sbližovat nebezpečným tempem. 

Navíc, bylo jim šestnáct, konverzace o láskách byly na místě. A Arsen rád pokukoval po jedné dívce pár domů od toho jejich. 

Proto se taky červenal, když se jejich ruce o sebe otřely, proto začal koktat, když se k němu přidal v tréninku bojových umění a skončili na sobě, takže se rychle odtáhl a dalších deset minut se na něj nepodíval. Bylo mu nejspíše trapně, že si je s Killianem tak blízko místo nějaké dívky ze sousedství.

Doběhli k jeskyni hluboko v lese. Killian strážcům ukázal, že si odpočinou. A v momentě, kdy se stráže usadily na zem, Killian plácl Arsena po paži a oba se se smíchem sprintem rozběhli pryč.

Dělali to často. Stráže se snad už ani neobtěžovaly je dohánět, protože nikdy neutekli daleko. Vždy se vrátili stejnou trasou, aby je nehledali do půl noci. Vždy se Killian omluvil, i když to všem už bylo jedno.

Oběhli skálu z druhé strany, zastavili se u jiného vstupu do jeskyně a práskli s sebou na zem. Jejich hrudníky se zvedaly rychlostí, jako by právě uběhli maraton.

Killian zadržel dech a zaposlouchal se. "Nepronásledují nás," konstatoval. "Už to vážně vzdali."

Arsen se uchechtl. Killian svěsil ruce, kterýma si stínil oči před sluncem, a jeho levá ruka tak neplánovaně dopadla tak, že překrývala malíčkem tu Arsenovu. On se nepohnul. A nemálo ho překvapilo, když Arsen taky ne. Tohle přesně byl ten moment, kdy sebou většinou trhl.

"Na těch oslavách narozenin," vydechl Arsen mezi nádechy. "Kolik že tam budeš mít nápadnic?"

Killian se uchechtl a protočil očima. "Žádný. Jasně, nějaký tam budou je to tradice a ty chce máma dodržovat. Ale nebude mě nutit se k nim nějak družit. To bylo vždy něco, co se jí na monarchii nelíbilo."

"Tak ještě, že je královna a může to zrušit, hm?"

"Oficiálně to zrušený není. Jen na oko. Chce, abych si někoho vzal z lásky, jako ona. Starší brácha? Ten už to má horší," ušklíbl se.

"Je ti to líto někdy? Že se nejspíš na trůn nedostaneš?"

"Oh, panebože, ne," odpověděl rychle. "Nedokážu si ani představit tu zodpovědnost. Nechci to. A doufám, že než brácha někdy umře, bude mít dítě vhodné věku na kralování, protože to by mělo přednost přede mnou."

Arsen se zasmál. Killian se pokusil taky. Mátlo ho ale, proč se Arsen najednou tak vyptával. 

"Myslíš... myslíš, že by se tvůj strýc oženil z lásky, kdyby nezemřel? Přece jen to chtěl, jak říkala tvá máma, ne?" zeptal se pak Arsen nevinně.

A Killian zamrzl. Znělo to, jako by snad věděl o tom, co jejich strýcové mezi sebou měli. Otočil hlavu k němu, snažil se z jeho výrazu vyčíst, jestli něco ví. Arsen se ale dobře hlídal.

"Proč se ptáš?" zeptal se Killian tiše.

A v dalším momentě Arsen pořádně chytil jeho ruku, která překrývala tu jeho, druhou mu položil na tvář a spojil jejich rty.

Oh, on to definitivně věděl.

A Killian byl v šoku. Neopětoval ten polibek, jen tam zaraženě seděl, zatímco Arsen se zmateně odtáhl, odkašlal si a pak se začal omlouvat. To ho zkrátka musel umlčet. 

Přitáhl si ho k sobě zpátky. Arsen byl stále trochu udýchaný z jejich běhu, v ten moment, kdy se ale líbali, to naprosto ustalo. Killian cítil magii ve svém těle jako nikdy předtím. Cítil ji, i když Arsen nebyl nijak nemocný, nikdy jeho magie vůči němu nebyla zatím moc potřebná až na chvíle, kdy Arsen jednou onemocněl a měl vážnou horečku. Tehdy, pár měsíců zpátky, se Killian vyřítil z paláce v jedenáct hodin večer, aby mu pomohl. 

Nevěděl, proč v tu chvíli myslel zrovna na tohle, když ho Arsen líbal. Ten kluk, kvůli kterému dva týdny zpátky brečel mámě do klína, protože si myslel, že by se tohle nikdy stát nemohlo. Proto byl tak v šoku. 

Odtáhl se. "Víš to, že? Naši strýcové."

Arsen se lehce pousmál a přikývl. "Včera mi to máma povyprávěla. Stručnou verzi."

"Takže jsi zkrátka šel, rozhodnutý jejich činy zopakovat?"

Našpulil lehce pusu. "Šel jsem jejich činy zopakovat, protože doteď jsem dusil všechno v sobě a snažil se dělat cokoliv, jen abys to nepoznal. Ale jejich příběh... dal mi naději. Kterou jsem potřeboval."

Killian se uchechtl. "Cokoliv, tím myslíš tu holku ze sousedství?"

"Oh, tak to zas není," uchechtl se Arsen. "On ale vážně milá a hezká a..."

Killian nakrčil obočí. Arsen se kousl do rtu. "...a já bych měl přestat o ní básnit, když líbám tebe, huh? Uhm, chtěl jsem tím říct, že si myslím, že... nezáleží mi na pohlaví. Asi. Nevím, proč by mělo, prostě jen... Líbíš se mi. Ty, tvoje osobnost, všechno."

"Líbím se ti ale víc, než ta holka?" zeptal se škádlivě.

Arsen zoufale vydechl, jeho ruka, která byla doteď na Killianově tváři, se svěsila zpátky do jeho klína. "To jsem asi podělal, co? Ona... ona je jen takový závan zoufalství z toho, že už dva roky dusím city k tobě."

"Počkej, dva roky?!"

Pokrčil rameny. "Od toho, co jsme se potkali, jsem tak nějak věděl, že mi dva budeme navždy. Jen jsem nevěděl jak. A o pár měsíců později jsem pochopil, jak bych chtěl, abychom navždy byli."

Byl v šoku. V naprostém. Ale zároveň to celé naprosto miloval. A tak jako odpověď spojil jejich rty ještě jednou protože sakra, tohle bylo to poslední, co od dnešního dne čekal. Co od Arsena čekal. A chtěl mu i tak nějak ukázat, že on to cítí stejně.

"Můžeme být jako oni," zašeptal pak. "Můžeme být nezastavitelní. A dokončit to, co se jim nepovedlo."

Byl to jen hloupý sen, v tu chvíli to ale brali. Když tam tak seděli, čela opřená o sebe, Arsen se usmál. Bylo jasné, že mu nevěřil, ani Killian sobě nevěřil. Nebylo. v jejich silách něco změnit. To ale neznamenalo, že by se vzdali hned na začátku.

♛

hehehhe bobíšci

(zas mám za hodinu zkoušku. zabte mě)