Chris do školy doslova doběhl. 

Když už byl ve správné chodbě, uviděl na jejím konci první Matea sedícího na jedné ze židlí u zdi. Oddechl si. A pak mu spadl pohled na Nickyho vedle něj. 

Píchlo ho u srdce. Když mu Mateo zavolal, co se stalo, přál si v tu chvíli se teleportovat, aby u jejich syna mohl být co nejdříve a obejmout ho. Bohužel byl ale v tu chvíli na schůzi na druhé straně města.

Tu ovšem ihned opustil, protože Mateo i Nick pro něj byli prioritou číslo jedna v každém případě. I kdyby ho to mělo stát práci.

Došel k nim. Nicky už nebrečel, ale jeho oči byly zarudlé. Mateo ho objímal a hladil po zádech. 

Chris si před ně dřepl a už chtěl chytit Nicka za ruku, ten ale seskočil ze židle y vyloženě mu padl do náruče. Chris zvedl pohled k Mateovi a smutně se na sebe usmáli.

Nebylo to tak od začátku. Bylo samozřejmě pro Nicka těžké pochopit, že přišel o rodiče, i když ho jako syna naprosto zanedbávali. A ještě těžší bylo pro něj pochopit, že by mu Chris s Mateem rádi nabídli nový začátek. Takže když vše vyšlo, Nicky přece jen byl trochu stydlivý, ale všechny ty hradby, co si kolem sebe postavil, se už postupně bouraly. 

"Už jsi s nimi mluvil?" zeptal se Chris Matea.

Přikývl. "Krátce."

Byla to přibližně hodina, co mu Mateo zavolal, že mu volali ze školy. Nick měl ve třídě dva spolužáky, kteří si ho dovolili dobírat za to, že měl mrtvé rodiče. A jeho noví jsou teplouši. 

Stiskl ho v náruči silněji. Byl jejich jen pár měsíců a už kvůli nim trpěl. To bylo to poslední, co pro něj chtěl. 

"Je tady ale jedna věc, co jsem se dozvěděl až po příjezdu," pokračoval Mateo a jeden jeho koutek se zvedl do lehkého úsměvu. "Tady pán se totiž rozhodl bránit. A bude kvůli tomu týden po škole."

Chris překvapeně zvedl obočí a odtáhl si Nicka od sebe, aby mu viděl do tváře. "Bránil ses?"

Promnul si oči a přikývl, nic ale neřekl. A on ho nechtěl nutit mluvit, a tak se podíval na Matea s prosbou o vysvětlení. 

"Dal jednomu z nich pěstí."

Chris se uchechtl. To byla opravdu jeho prvotní reakce, protože si hned pomyslel díky bohu. Bylo mu jedno, že teď bude Nick týden po škole, že teoreticky porušil pravidla. Nenechal si to líbit. Nenechal si nalhávat, že je něco míň, protože jeho rodiče jsou mrtví nebo protože má teď dva táty. Což nejspíš znamenalo i to-

"Nelíbilo se mi, jak o vás mluví," zamumlal Nicky.

Bingo, pomyslel si Chris. Znamenalo to i to, že Nicky nebránil jen sebe, ale i své táty.

Musel si ho přitáhnout zpátky do obětí. Lehce se zasmál. "Je to v pořádku, Nicky," řekl mu. "Tedy, nechci podporovat násilí, ale na jednu stranu jsem strašně pyšný, že ses bránil."

"Jsem týden po škole," pokračoval.

"Říkal jsem ti, že to je to nejmenší," ozval se Mateo. "A nezapomínej. Ti dva jsou po škole déle než ty."

"Fakt?" podivil se Chris.

Mateo přikývl. "Prý... prý se to z jejich strany nestalo poprvý."

Píchlo ho u srdce poprvé. Byl sám až překvapený, jak rychle se mu vytvořilo pouto s Nickem, jakoby byl jejich vlastní, jako by ho vychovávali od malička. Jako by nebyl oficiálně jejich jen sto dvacet jedna dní přesně. Počítal to. Počítal to, protože tím dnem, kdy si konečně mohli vzít Nicka domů, byl jeden z těch nejkrásnějších. 

Nechal tam ještě na chvíli Nicka s Mateem a vydal se do ředitelny. Chtěl to taky vše slyšet. A chtěl vidět, kdo se odvážil na jejich syna otevřít pusu.

Oba kluci seděli u knihovny na sedačce a čekali na své rodiče. Chris paní ředitelku vnímal jen tak napůl - pak přešel k nim a posadil se na židli naproti. Trochu ho pobavilo, jak vystrašeni z něj vypadali. 

"Nebudu na vás zlý," uklidnil je hned pro začátek. "Já se chci jen ujistit, že si odteď budete pamatovat, že vysmívat se někomu za to, že mu umřeli rodiče, je naprosto nepřípustné. Nicky se z hodiny na hodinu ocitl sám. Dokážete si to představit? Že byste na všechno najednou byli úplně sami?"

Jeden z nich zavrtěl nepatrně hlavou.

"No vidíte. Možná jste si ho vybrali jako terč, protože jste si mysleli, že je slabý. Ale pravý opak je pravdou, což jste asi sami dneska zjistili. Samozřejmě se ujistím, aby se to už neopakovalo, ale jen za podmínky, že mi slíbíte, že než se někomu budete příště vysmívat, dobře si to rozmyslíte. A raději to neuděláte."

Nebyl natolik naivní, aby si myslel, že jeho krátké promlouvání do duše změní to, jak se tihle dva kluci budou chovat. Měl ale ze sebe lepší pocit. 

Když vyšel ven, Nicky ho chytil za ruku, za druhou držel Matea. "I tak tě ale čeká přednáška, kamaráde, že násilí není řešení. Kdyby se to nedej bože opakovalo, půjdeš to oznámit paní učitelce, jasný?"

Nick přikývl. "Třeba se mu ale rozsvítilo v hlavě," řekl pak. "Třeba jeho malý mozeček teď pochopí, že mít dva táty je vlastně cool."

Musel se zasmát. Jak on tuhle jejich rodinku miloval, jak vděčný byl, že je dal osud dohromady. 

Když už pak šel večer Nicky spát a Mateo mu dočetl pohádku, které si stále žádal téměř každou noc, přišel za ním do kuchyně a vyhoupl se na linku vedle dřezu, kde Chris umýval nádobí, které se nevlezlo do myčky. "Chápeš to? Že někoho praštil, aby nás bránil? Já si nemůžu pomoct, ale jsem na něj prostě pyšný. I když samozřejmě není dobře, že někoho udeřil."

"Naprosto chápu, mám to stejně," přitakal. "Jen... jen doufám, že nebude terčem šikany. Je ten poslední, kdo si to zaslouží."

"Trochu jsem s ním teď o tom mluvil. Doufám, že se s námi bude cítit tak bezpečně, aby nám to kdyžtak okamžitě řekl. Chci... chci pro něj prostředí, kde se nebude muset bát s námi mluvit. Jak jsem to měl já s rodiči po tom všem, co se stalo."

Chris odhodil hadru a téměř zasalutoval. "Rozkaz. To je přesně ten gól." Pousmál se. "Myslím ale, že přesně tam míříme."

Přešel tak, že stál Mateovi mezi nohami, a krátce ho políbil. Tolik let a stále miloval jeho rty jak napoprvé. "Ale wow. Dneska mě fakt praštilo do obličeje, že jsme vlastně tátové. Že to nám škola zavolala, že se něco stalo. Protože je náš."

Mateo se lehce uchechtl a dal mu ruce na ramena. "Že? Když mi zavolali a představili se, že jsou ze školy, málem jsem je opravil, že mají špatné číslo. Ale neměli, samozřejmě. A když mi ve zkratce řekli, co se stalo, vyběhl jsem z práce bez toho, abych řekl cokoliv šéfovi. Protože najednou mi bylo všechno ostatní jedno."

"Moje slova," pousmál se Chris a znovu jejich rty spojil. A uvědomil si, že už teď se nemůže dočkat na ráno, až si všichni tři sednou zase k jednomu stolu, aby se nasnídali. Aby začal jejich sto dvacátý druhý den s Nickem.

Pak uslyšeli vrznutí a ve stejnou chvíli se otočili. Nick vykukoval z pokoje škvírou ve dveřích a vypadalo to, že nejprve zaváhal, když se veškerá pozornost přemístila na něj. Pak ale otevřel dveře ještě víc a promnul si oči. "T-tati?" zakoktal. 

Oba se na sebe překvapeně podívali. Nenutili ho, aby jim tak říkal, přece jen ještě rok zpátky měl svého biologického tátu. Když po nich něco potřeboval, zatím je oslovoval normálně jmény. 

Chris se vzpamatoval první. "Který?" zeptal se s úsměvem. 

"Oba. Já jen... asi se bojím."

Chris si mentálně zapsal, že musí namazat dveře, protože nejspíše Nicka probudily hned, jak Mateo odcházel po dočtení pohádky. Nejspíš se probudil do úplné tmy a sám a po dnešku se mu Chris ani nedivil, že se bál. 

Chris už Mateovi nestál v cestě, a tak seskočil z linky, aby se k němu otočil celým tělem. "Tak chceš si lehnout s námi?" zeptal se.

"Můžu?" špitl Nicky.

"Samozřejmě," odpověděl Mateo.

Chrisovi v tu chvíli mohlo vybuchnout srdce láskou k nim oběma.

⸙

bonusovka s těmito dvěma číslo trilion je tady :DDD

ale damn, dostala jsem takovou chuť něco napsat, že tomu obětuju bakalářku dneska. a prostě jsem chtěla tyhlety dva. i miss them so muchhhhh