D

Uběhl víc jak měsíc, co jsem Pansy přiškrtil. Neměl jsem z toho žádné opletačky, protože se bála. Tak raději držela jazyk za zuby a konečně ten její slepičí mozek pochopil, že mi má dát definitivní pokoj.

Na svém kontě jsem si za tu dobu připsal několik úspěchů. Nejen ve Famfrpále, ale především v živých terčích - cílech - lidech. Ani nevím jak, ale mrzačil jsem je na potkání. Hrozně mě to bavilo. Byl jsem největším postrachem týhle blbý školy.

Právě skončila hodina lektvarů. Byl jsem tam, aby Snape neměl řeči. Je rád za moji přítomnost, proto mi toleruje nebo přehlíží, že tam dělám kraviny anebo spím. Zrovna dnes jsem vypustil několik rarachů, kteří způsobili fakt povyk. Holky pištěly a kluci nadávali. Byla to sranda, dokud je Snape jedním mávnutím hůlky nezlikvidoval. Díky pohledu, který mi věnoval, mu bylo jasné, koho to je práce. Neovládl jsem se a prostě se na něj zazubil.

Vlastně nechápu, proč nade mnou drží ochranou ruku. Proč mi nic neřekne a nevynadá. Proč mě nepotrestá. Udělat to někdo jiný, okamžitě - body dolů, úkoly navíc, několik hodin po škole anebo letí ze školy rovnou. Já? Nic.

Těžko říci, čím to. Zda jenom mým jménem, rodinným vlivem nebo tím, že jsem jeho oblíbenec. Nebo v tom je ještě něco... Co je mi vlastně po tom, dokud mi to všechno prochází?!

Po hodině jsme měli oběd. Po dlouhé době jsem se opravdu s chutí pustil do jídla. Bavili mě ty prasata vedle mě - Goyle a Crab. To jak se cpali. Měl jsem výbornou náladu, až do chvíle, kdy do Velké síně vletěly sovy s balíčky a obálkami od rodin. Nečekal jsem žádnou poštu, proto jsem se zarazil, když mi ta opeřená potvora spustila na stůl obálku klasického rozměru, ale za to pořádně tlustou.

Vhrl jsem se potom, aniž bych věděl, kdo je odesílatel. Písmo jsem nepoznal. Znak chyběl. Zajímalo mě to čím dál víc, jenomže ve mě rostl pocit, který mi kazil všechno okolo. Zvážněl jsem. Napadlo mě totiž něco, čemu jsem nechtěl věřit.

Vstal jsem od stolu, aniž bych dojedl. Hlad i chuť mě rázem přešli. Svíral jsem obálku až křečovitě. Potřeboval jsem být sám. Měl jsem tušení, že tohle psaní je - z mudlovského světa. Což nevěstilo nic dobrého. Vyvolávalo to jenom vzpomínky na minulost, kterou jsem už zamkl a schoval do nejtemnějšího kouta své mysli.

Přistihl jsem se, i přes zvědavost, aby to byl omyl. Toužil jsem zjistit, co to je a od koho, ale bál jsem se. Toužil jsem, ale nechtěl.

Aniž bych tomu věnoval větší pozornost, došel jsem až na Astronomickou věž. To místo, jako by bylo magnetem a já mu nemohl odolat.

Dalším lákadlem bylo to proklaté zábradlí, které jsem tolikrát svíral prsty. Opřel jsem se o něj bokem a znovu si detailně prohlédl obálku. Nic mi nenapovědělo. Dychtivě jsem jí roztrhl, až kousek papíru odpadl na zem, kde ho vzápětí odnesl vítr neznámo kam. Netrápilo mě, že ho pak bude školník nebo ten blb Hagrid sbírat po pozemcích školy. Nyní jsem měl jiné starosti.

Vyndal jsem obsah, který se skládal hnedle z několika listů. Obálku jsem zastrčil ledabyle do kapsy od hábitu. Nevěděl jsem honem, který papír číst dřív. Vždyť to bylo jedno. Na vrchu byl jen malý přeložený lístek.

Milý Draco,

posíláme ti několik dopisů, které napsala Hermiona. Chtěla, abychom ti to poslali až po její smrti.

Ano, je to už několik dní, co podlehla nemoci a zemřela. Zemřela v době, kdy jí nehlídal přístroj, na který jí napojovali a srdce jí zradilo. Vypadla elektřina a náhradní generátor nenaskočil. Naštěstí jí to potkalo ve spánku, takže snad nic necítila.

Kdyby jsi něco potřeboval, neváhej se na nás obrátit. Byli bychom rádi, kdybychom zůstali v kontaktu.

Přejeme ti mnoho štěstí do života a úspěšné dokončení studií. Drž se.

S pozdravem

Grangerovi  

...

...

...

Dopis mi vypadl z rukou, kde se ho hnedle chopil vítr a odfoukl ho do rohu na druhé straně. Líně se tam třepotal a já nebyl schopný ničeho. Jen jsem na něj tupě zíral.

Četl jsem ho, ale přesto - byla to prázdná slova. Mudlovská slova. Uměl jsem je přečíst, ale nechápal jsem je.

Jistě muselo uběhnout několik minut, když jsem se přistihl, že pořád pozoruji list od jejích rodičů, kde se mi svěřují, že... NE!

Kolena mě zradila a já tvrdě dopadl na zem. Nevnímal jsem počasí, ani to, jak náhle nastalo bezvětří. Až děsivě tiché a nečinné. Doplazil jsem se k tomu bílému listu, kde stála černým inkoustem ta vražedná slova. Chňapl jsem po něm a znovu si ho přečetl. Třeba mě šálil zrak?!

Nešálil.

V nitru se mi všechno pralo. Bolelo to. Hrozivě moc to bolelo. Vykřikl jsem. Z plných plic jsem křičel, ve snaze ze sebe dostat tu bezmoc, bolest, zradu, vztek i slzy, které se mi draly do očí!

Ozvěna hlasitě plula do dalekého okolí. Bylo mi to jedno. Byl jsem toho plný a nemohl jsem se toho zbavit.

Věděl jsem, že se toho nezbavím!

Už nikdy.