D

Nevím, jak dlouho jsem tam stál, i potom, co všichni ze dvora odešli. Pomýšlel jsem jen na to, že jsem se s ní nerozloučil. Ale můžu si za to sám.

Nehodlal jsem jít na jídlo nebo snad na hodinu. Odebral jsem se na vyhlídku Astronomické věže, kde jsem si sedl na zem, opřel bradu o zábradlí a zíral do okolí. Nechal jsem si větrem čechrat vlasy a svědomí, aby mě mučilo.

Jenomže, tentokrát mi to místo nepřineslo klid. Spíš mě naplňovalo vztekem a bezmocí. Uvědomil jsem si, že tu už nemůžu vydržet ani minutu. Sebral jsem se a mířil do svého pokoje. Pro smůlu studenta, který už teď šel pozdě na hodinu, jsem ho vztekle odstrčil a rozkopl mu hromadu učebnic, které mu vypadly na zem.

Velice hlasitě jsem oznámil svůj příchod na kolej. Dveře od ložnice div nevypadly z pantů. Neměl jsem tušení, kde se ve mě všechen ten vztek bere, ale byl jsem si vědom, že to má hodně společného se situací během několika málo dnů, protože před tím jsem byl bezstarostný a zamilovaný.

Teď jsem naštvaný, zničený a... Mám chuť se vožrat!

Vytáhl jsem Ohnivou whisky, kterou jsem včera s nechutí schoval. Mocně jsem se napil a odložil láhev. Chodil jsem po pokoji jako lev v kleci. Dokonce jsem rozházel několik věcí, které se mi připletly do cesty. Udělal jsem tu pěkný nepořádek, ale bylo mi to fakt jedno!

Obsah láhve pomalu mizel. A já se měnil. Už nikdy nebudu takový jako teď. Už nikdy nebudu takovým, jakým mě udělala ona. Ona už tu není, takže všechno ovládání, sebekontrola a zábrany mizí. Navždy. Hodlal jsem rozcupovat své dosavadní city na prach. Vyrvat si srdce a uložit ho k ledu. Už nikdy v životě ho nikomu neukázat a rozhodně ho to něj nepouštět.

Bude ze mě ten Malfoy, kterého poznali na začátku. Žádná mudlovská holka ani láska mi v tom nezabrání. Tyranem jsem se narodil a tyranem budu až do skonání. A dalece horším než na začátku - to přísahám!

-

H

Dorazila jsem do Londýna. Slzy dávno zaschly na tvářích. Snažila jsem se soustředit jenom na domov, rodiče a sebe. Nic víc.

První dny doma probíhali dobře. Byla jsem na několika vyšetřeních. Výsledky však nedopadly dobře. Nebylo mi tak zle, abych byla upoutaná na nemocničním lůžku. Lékaři měli jiný názor. Prosila jsem a přemlouvala - marně.

Hospitalizovali mě. Měla jsem pokoj sama pro sebe. Měla jsem spousty času. Byla jsem naprosto nečinná, proto mi mozek pracoval na plné obrátky.

Krom několika vytržení denně kvůli testům, vizitě, lékům, kontrolám a spoustu dalšího jsem byla myšlenkami u něj. Nemohla jsem si pomoci. Byla jsem jako narkoman a on byl moje droga.     

Kolikrát se mi stalo, že jsem tak přemýšlela, až jsem přestala vnímat. A nemyslím tím spánek. Probralo mě vždy až několik lékařů a adrenalin. Moje srdce začínalo častěji selhávat. To bylo zlé znamení. Z nudy jsem někdy počítala všechny hadičky a kabely napojené na přístroj. U čísla patnáct jsem přestala. Ten pocit mě ničil.

Dárci nebyli a já se zhoršovala. Chtělo se mi brečet jen z toho pomyšlení, ale věděla jsem, že je to zbytečné a akorát mi to bere sílu. Fyzicky jsem byla unavená a o psychice ani nemluvím. Každým dnem to bylo jenom horší.

Trpím.

V tomto stádiu a při ohledu na věc... smrt vítám!

Nemám na výběr.

Ani žádnou šanci.

Vím to.