Otevřít oči bylo namáhavé. Slyšela kolem sebe mnoho hlasů. Nebyla si jistá, že je poznává. Všechno, co se událo, bylo jako noční můra.

„Ja... jak?" Byl to šok vidět Okoye zestárnout. Nechtěla tomu věřit. Její mozek nechtěl tu odpověď slyšet, děsil se jí.

„Byli jste pět let po smrti. Po Thanosově lusknutí se polovina lidstva změnila v prach."

„Pět... let?" hlesla. Bylo neuvěřitelné to přijmout jako vysvětlení. Nic jiného jí nezbývalo. Musela to vzít jako fakt, holou skutečnost. „A... co budeme dělat teď?"

„Teď?" Na tváři generálky se objevil krutý výraz. „Pomstíme se."

***

Díval se v tichosti. Všichni se loučili, oživení se vraceli do svých domovů, zjišťovat, co se za oněch pět let změnilo. Jenom on ne. Neměl se kam vrátit. Neměl ani možnost se rozloučit se Shuri. Nehledě na to, že měl pracovat s chlapem, se kterým si dvakrát nesedl.

Povzdechl si. Musel vymyslet, kam se nastěhuje. To byla pro teď priorita. Co bude dál, mohl řešit pak.

*

Scházel jí, chyběl. Nejradši by veškerou svoji práci nechala ležet ladem a odjela. To ale nemohla. Na spoustu jejích vynálezů padal prach. Musela je uvést do chodu. Oprášit je a zprovoznit. Sama, ale byla bez života. Připadala si jako princezna na klíček. Natáhnutá jen, když bylo něco potřeba.

Moct za ním odjet. Říct mu... co vlastně? Jak moc mi chybí a že bych s ním zůstala? Je to nemyslitelný.

Zaposlouchala se do rádia. Tu písničku přeci znala. Z úst jí vyklouzla slova. Za chvilku už si při práci zpívala.

„Love, you're not alone, cause I'm gonna stand by you," nezadrhla se, ačkoliv předtím slyšela skladbu jen jedenkrát. Právě na ni prvně tancovala s Buckym.

Zarazila se. Věděla, s naprostou jistotou a snad i prvně v životě, co musí udělat. Zasloužila si být taky šťastná. Za jakoukoliv cenu.

*

„Chtěla bych odjet," neptala se na svolení. Viděla, že takovým prohlášením T'Challu zaskočila.

„Kam?"

„Do Kalifornie. Naše centrum mezinárodní pomoci může udělat mnohem víc než předtím. Nemusíme posílat jen humanitární pomoc, ale i technologickou. Dát k dispozici nějaké starší vynálezy.

„Zadrž, Shuri. Moment," zvedl ruce, aby zastavil příval slov, který se z ní vyhrnul jako lavina. „Nemůžeme jen tak nabídnout naše vynálezy cizím zemím. Potřebujeme záruky, dohody. Dala bys jim třeba zbraň z Vibrania jen tak do rukou? Copak chceš, aby po světě běhal další Ulysses Klaue nebo Erik Stevens? S tímhle jsme si zažili dost."

„Nemyslela jsem hned zbraně."

„Ani tak to nepřichází v úvahu. Jakmile jim jednou poskytneme Vibranium přijdou si pro další. V tom měl tehdy Killmonger pravdu."

„Dobře," povzdechla si. „Můžu alespoň odjet?" Upínala k bratrovu souhlasu všechny své naděje. Byl to první krok v jejím plánu.

„Můžeš pracovat i odsud," nebyl hlupák, aby nevěděl, proč Shuri přišla zrovna s Kalifornií. Nedokázal si odpustit, že jí oplatí její kolikrát nevinné narážky.

„Máme tam centrum mezinárodní pomoci. Jmenoval jsi mě šéfkou technologického oddělení a není důvod, abych tu pozici vykonávala odsud. Budu mít přehled a..." odmlčela se. Potřebovala se nadechnout.

„A není ten hlavní důvod náhodou bývalý voják a tvůj pacient?" přerušil ji. Viděl, jak se sbližovali ve Wakandě. Byl by přísahal, že zrudla, ale jistý si nebyl.

„No... on je... teda... není. Je vedlejší důvod. Chci vědět, jak se mu daří, ale prioritní je práce pro centrum." Vzpamatovala se. Takovou otázku nečekala.

„Jeď, ale jestli ti nějak ublíží, roztrhám ho pěkně pomalu na kousky." Nemohl jí bránit. Byla dospělá a lítala v tom, až po uši.

„Děkuju, bráško," celá se, i přes jeho varování, rozzářila.

„Běž si sbalit," zasmál se.

***

Natáhnout zbraň, vystřelit. Znovu, znovu. Musel uznat, že to má něco do sebe. S každou střelou, která zasáhla střed terče, měl radost. Nakonec byl i rád, že se na střelnici, nechal vytáhnout. Po delší době to byl dobrý nápad.

Oceňoval, že nemusí nad ničím přemýšlet, hlavně ne nad poslední akcí, kterou zbabrali. Nebylo to snadný mít jiného parťáka, oba si těžko zvykali. Ke všemu ta akce v Německu... katastrofa.

Vytáhl prázdný zásobník. Stiskl tlačítko, přivolal si k sobě terč. Věděl, že se trefil, ale neškodilo mít jistotu. Usmál se.

Pět ze šesti ve středu. Dobrej výsledek, měl z toho dobrý pocit. Příště neminu. Nebude se to opakovat, odložil zbraň. Chystal se, že vyrazí domů. Měl pronajatý opravdu malý byt.

Zastavil se v hale. Recepční měl zapnutou televizi. To, co se z ní ozývalo, ho přimělo zadržet dech.

„Wakandské centrum mezinárodní pomoci začíná navazovat spolupráci s některými světovými organizacemi. Zda se připojí i OSN není zatím jisté. Povedou se však další jednání, kterých se ujala princezna Shuri."

Naprosto přestal vnímat okolí. Shuri byla v Americe. Zamyslel se, počítal. Tři hodiny cesta do Kalifornie, tři zpátky. Čert vem Sama, musel jet.

*

Padala únavou, každý večer. Věděla, že tahle práce bude namáhavá, i když styk s veřejností zařizovala Nakia, ale nelitovala toho. Mrzelo ji jen, že nemá čas kontaktovat Buckyho. Chtěla i trochu počkat, až se všechno uklidní. Teď měla plno starostí.

Zazívala. Přicházela k budově. „Měli to tady vážně zbourat," nikdo ji neslyšel, jak se domnívala.

„Myslíš?" Opíral se o zeď vedle vchodových dveří. Na hlavě měl kapuci, staženou do obličeje. „Kdyby to tady zbourali, musel bych za tebou do Wakandy, princezno. To je trochu z ruky, co říkáš?"

Rozbušilo se jí srdce, rychleji. Poznala hlas. „Co... jak jsi...?" Upřímně ji zaskočil. To ona přeci chtěla překvapit jeho.

„Viděl jsem reportáž. Říkali, že jsi tady. Tak jsem sedl do auta a jel," přešel k ní blíž.

Zachvěla se. Do očí se jí nahrnuly slzy, aniž by věděla proč. Přitiskla se k němu pevně, když ji objal. Máčela mu košili.

Nevadilo mu to. Byl rád, že ji překvapil, ale větší radost měl z toho, že ji drží v náruči. To, co cítil se nedalo popsat pouhými slovy. Jen malinko se odtáhl, aby Shuri viděl do obličeje.

Cítila se jistější, když ji držel. Trochu i doufala, že spí a tohle je sen, ze kterého se ještě nějakou chvilku nevzbudí. Přemohlo ji hlavně dojetí, celou ji zaplavilo.

„Jsem rád, že ti nic není," sám měl sevřený krk. Bylo toho tolik, co chtěl vyslovit. „Teď alespoň můžu plnit ten slib, který jsem ti dal."

Upřela na něj drobet zmatený pohled. Hlavou se jí rozlehl vlastní hlas. „Vrať se mi," zopakoval úzkostně.

„Znovu a znovu," pohladil ji po tváři. „Po každém úkolu se budu vracet k tobě, jak jsem ti slíbil, Shuri," usmál se. „Tedy... jestli to tak chceš. Nerad bych..."

Zasmála se, úlevně. Ze srdce jí, s jeho slovy, spadlo závaží. „Zmlkni," hlesla jemně.

„To udělám s radostí," políbil ji.

Znamenala pro něj mnohem víc, než tušila, ale docházel k tomu postupně. Zlomilo se to, když Killmonger zažehl převrat. V tu dobu si uvědomil, co pro něj Shuri znamená. Jednu věc věděl s jistotou, ačkoliv jejich budoucnost byla nejistá. Nedovolí nikomu, aby je rozdělil. Se Shuri si užíval každou minutu svého života.

„Pojďme dovnitř," otevřela dveře.

Podržel je. „Až po tobě."

„Jak galantní," zasmála se. Neměnila by. Nikdy.

Stálo to za to. Pro ně oba, až do konce jejich života. Důležitá byla přítomnost, kterou půjdou bok po boku. Princezna a voják.