Otevřít oči bylo vysilující. Stěží se k tomu přinutil. Byla to síla vůle, která ho donutila. Chvilku si připadal dezorientovaný. Ležel na lékařském lehátku.

Jak? Kdy? Proletělo mu hlavou. Kolik času uběhlo od doby, kdy ho zavřeli do stáze?

„Vida, jste vzhůru," konstatování, nic jiného.

Chtěl se posadit.

„Ne, ležte. Musím vás prohlédnout," vešla do jeho zorného pole.

Byl si jistý tím, že ji nikdy dřív neviděl, zato ona se chovala jako by ho znala. Bezstarostně, na rtech měla sotva nepatrný úsměv. Na doktorku byla ovšem mladá, až moc.

„Vy jste doktorka?"

Úsměv na její snědé tváři se rozšířil. Zasmála se. „Ne, hůř. Jsem vynálezkyně." Postřehla jeho zmatený pohled, zvážněla. „Musíme toho spolu hodně probrat, pane Barnesi."

„Stačí jen Bucky," odvětil.

***

Nevěřil, že by ještě někdy ve svém životě dokázal najít klid, ale tady se mu to dařilo. Byl na venkově, ale přitom nijak daleko od města. Chvílemi si dokázal představit, že ve Wakandě stráví zbytek života.

Bylo to jen zbožné přání. Sny, ve kterých slyšel křik svých obětí, prosby o milost a viděl mrtvá těla, mu to neumožňovaly. Z každého takového snu se budil zalitý potem. Kolikrát i na čistých rukou cítil zaschlou krev. Hlavu měl mít v pořádku, proč tomu tak nebylo? Nepřipadal si v pořádku ani trochu.

*

„Jak se vám vede?"

Musel se usmát. Slyšel ji, i když se snažila přijít potichu. „Ptáte se na fyzickou nebo psychickou stránku?"

„Na obojí, hlavně na vaši hlavu. Žádné... přebliky? Stavy, že se rozhodnete zničehonic pozabíjet třeba stádo koz?"

Rozesmálo ho to. „Ne, to nehrozí. O kozy tu nikdo z místních nepřijde. Jen špatně spím. Noční můry." Nechtěl to dál rozvádět. Nepotřebovala to vědět. Nic z krvavých snů, v nichž nebyl sám sebou.

*

Odcházela téměř pokaždé se smíšenými pocity. Snažila se v něm vyznat, ale nehodlal ji k sobě pustit, otevřít se.

Jak závažné šrámy si nese? Jak moc jsou hluboké?

Ráda by mu pomohla víc, kdyby mohla. Jeho slova o nočních můrách ji znejistila. Znala je a moc dobře. Viděla v nich své blízké. Mrtvé, mučené, umírající. Budila se s křikem, který nikdo neslyšel. V ty chvíle v noci si připadala sama. Pocity bezmoci a opuštěnosti ji dusily na lůžku. Dopadaly na ni ze všech stran. Nenacházela sílu, aby jim čelila.

***

Šel známou chodbou, za těch několik dní už věděl, kam a kudy má jít. Po každých pár týdnech zkoušeli pár dnů jeho paměť. Nevadilo mu to. Měl příležitost poznávat i město, zkoušet nové věci.

„Co budeme procvičovat dneska?" Nezdržovali se pozdravy, byly zbytečné.

„Dneska chci zkusit hru," pohybovala se kolem něj s naprostou lehkostí.

Myslel, že se přeslechl. „Hru?"

„Počítačovou. Pravou zbraň vám do ruky nedáme, ale o počítačové nepadlo ani slovo. Připojím si vás a budu zároveň sledovat mozkové funkce."

Ztratil se už při prvním slově. „No... a co je ten... čítač?"

„Vysvětlím vám to a ukážu. Zapomněla jsem, že pro vás je všechno moderní zároveň nový," nevyvedl ji z rovnováhy. Usmála se, než zvážněla.

***

Překvapovalo ji, jak rychle se učí Zacházet s většinou techniky mu šlo dobře. Televizi i rádio znal, ale třeba počítač, přenosný, i tablet pro něj byly novinkou. Teď doháněl většinu historie, kterou zaspal, na internetu. Spoustu věcí si, i přesto ověřoval u ní.

„Takže Studená válka byla dlouhodobý konflikt?"

„Nebyl to tak úplně konflikt. Rusko, tehdejší SSSR, a Spojené státy se předháněly v technologickém pokroku. V té době má kořeny i dobývání vesmíru," upravovala trojici cvičných figurín v rohu. „K teoriím o vzniku vesmíru už jste se dostal? Velký třesk, dinosauři?"

„Jo, dostal. Zdají se mi přehnané. S technologickým pokrokem jste všechny předehnali. Vibranium, vaše města, technologie. Nevěřil bych tomu, být tam venku."

„Byl by to blábol?"

„Ne, spíš... pohádka pro děti. Něco, co není skutečné a děti na to přesto věří," odmlčel se.

„Od toho pohádky přeci jsou, ne?" Odstoupila stranou. Na každé figuríně byl teď odlišný náhrdelník. „Tohle budete mít za domácí úkol. Zkuste o dětech a pohádkách přemýšlet. Co je pro děti pohádka a co realita?"

„Tohle je hloupost. Nebudu..." zarazil se.

Je to další test pro moji hlavu.

„Tak dobře," povzdechl si.

*

„Dělá rychlé pokroky. Nemyslím si, že jsou nutné další testy," pozorovala bratra.

„Je nebezpečný, Shuri. Dalas ho dohromady, ale ani tak mu do hlavy nevidíme. Ty testy jsou pojistka."

„Ty testy jsou zbytečné. Už nejsou potřeba. Kdyby nás chtěl pozabíjet už to dávno udělal. No tak, věř mi. Má svobodně přístup i sem, do laborky, a nic mi nezmizelo."

„Tak dobře," souhlasil nerad, „ale buď opatrná."

„To přece jsem, bráško." Ulevilo se jí, že souhlasil. Další testování Buckyho paměti jí opravdu připadalo zbytečné, ale hlavně i ponižující. Nezasloužil si to.

***