Anděl na nebesích odstoupil od zrcadla. Viděl všechno, ale nezmohl nic. Během toho zvráceného aktu německé nepřemožitelnosti zvracel ještě několikrát. Petr přežil... ale na jak dlouho?

Rozběhl se chodbou a stále zrychloval. Nohy ho samy vedly. Nevšímal si posměšků ani vzrušeného špitání svých druhů. Vrazil do pracovny Všemohoucího, ani se neobtěžoval zaklepat.

„Tebe neučili klepat, Rafaeli?" Bůh se na něj ani nepodíval. „A to nemluvím o tvém oděvu."

Anděl tu výtku nevnímal. Nedokázal mluvit klidně. „Je mi to jedno. Petra otrávili. Zachraňte ho... jinak nepřežije."

„Vím, co mu udělali. Nemysli si, že mě to nezajímá." Věděl, co chce Rafael slyšet. Musel ho zklamat. „Nepomůžu mu. Má sice smrtelné tělo, ale jeho duše zemřít nemůže. Nějak už si poradí."

Anděl zaskřípal zuby. Reakce Nejvyššího ho nepřekvapila, tak trochu s ní počítal. „Jistě. Promiňte, že jsem rušil." Měl se k odchodu.

„Rafaeli?"

Zastavil se. „Ano?" Přemáhal se, aby zněl klidně.

„Jestli se pokusíš obejít zákaz, nařídím Erinovi, aby tě zavěsil do cely hlavou dolů."

„Nemusíte se bát, neobejdu ho." Boží varování nebral na lehkou váhu, ale ani doslova. Obejít zákaz a porušit ho, to byla přece dvě rozdílná slova. Nebo ne?

„A ani ten zákaz neporušíš."

Přestal se ovládat. Nahlas a pěkně sprostě zaklel a pak práskl dveřmi. Bylo mu jedno, co na jeho nevybíravý slovník Bůh řekne. Nyní měl skutečně svázané ruce.

*

Petr nevěděl, proč je umístěný odděleně. Třásl se po celém těle. Lomcovaly jím návaly horka a chladu. Jen matně si uvědomoval, že za ním doktor chodí, sleduje ho. Tušil, že je to s ním špatné. Spánek mu neulevoval, začínal se dokonce usínání bát, ale nedokázal se přimět nespat.

Napadlo ho, že mu něco píchli do krve. Nevěděl, že se brání nakaženým orgánům. Zeslábl, ale jeho tělo a mysl stále bojovaly.

„Vodu..."

Nevěděl, jestli je vzhůru nebo spí. V ústech měl sucho. Zaslechl vedle lůžka pohyb. Ztěžka pootočil hlavu. Čísi ruka držela sklenici s vodou.

„Pro... sím."

Viděl, jak ruka povolila sevření. Sklenice vyklouzla, dopadla na zem. Ozval se náraz. Na podlaze se začala tvořit kaluž. Chtěl se zvednout z postele. Chlemtat vodu ze země jako pes. Týraný a poslušný.

**

Silné ruce ho držely za ramena.

„Lež. Nehýbej se."

Ten hlas poznával. Death. Tiskl Petra na lůžko, aby si neublížil.

„Blouznil jsi." Opatrně ho pustil a popošel kousek stranou. Stál teď u okraje andělova lůžka.

Petr ztěžka vydechl: „Co mi udělali?" Už nemyslel na ostatní. Trápila ho teď jeho vlastní existence.

„Nevím."

Death neuhnul pohledem. Vnímal chorobný lesk v Petrových očích. Věděl, že infekce už napadla zbylé, doposud zdravé, orgány a že nákaza se šíří krví jako mor. Rychle, prudce, nemilosrdně.

Rozhodl se mlčet. S jistotou věděl jen to, že Petr bude trpět.

Stal se jeho přítelem. Mluvil s ním, utěšoval ho. Dnem i nocí přemýšlel, jak ho zbavit utrpení. Vnímal nákazu, jež kolovala Petrovými žilami, ale nedokázal odhadnout, co by se stalo, kdyby teď vytáhl duši z těla.

***

Rafael sledoval scénu skrze zrcadlo. Petr hovořil s bytostí, která nebyla smrtelná. Smrtelníka by magický předmět odhalil.

Co to bylo za stvoření? Další anděl? Nebo snad démon? Nejistota ho sžírala stále víc. Už nedokázal čekat.

Vykročil do chodby zvolna, aby nepřitáhl zbytečnou pozornost. Do lidského světa musí proniknout nenápadně. Byl si jist svým rozhodnutím. Musel Petra zachránit.

Kráčel setmělými ulicemi. Měl namířeno k hlavní bráně.

„Rafaeli! Kam tak pozdě?"

Zůstal stát. Jen zlehka pohnul hlavou. „Projít se."

„A nebude ti vadit společnost?"

Měl chuť vmést mu do tváře pravdu, ale tím by si vysloužil dlouhý pobyt v cele. Místo toho jen zavrtěl hlavou.

„Kdy jdeš na hlídku, Michaeli?"

„Už zítra. Erin jde se mnou." Mírně mu zčervenaly tváře. „Je má první. Nemůžu se dočkat!"

Chápal ho. Před svou první hlídkou zažíval totéž. Mohl by ho zkusit utahat.

**

Death vnímal andělovo neklidné spaní. Věděl, že zanedbává vlastní práci. Sbíral sice duše, ale ne za zdmi tábora. Nechtěl Petra nechávat o samotě.

*

„Jak na tom je?"

„Blouzní. Horší se každou hodinu. Dlouho nevydrží."

Hlas se neptal, zda mu mají vpálit kulku do hlavy.

„Zatím se ho nezbavujte. Třeba překvapí."

Doktor neměl pochybnosti. Koneckonců výměna orgánů byla jedním z jeho triumfů. Přišel by o potěšení, kdyby subjekt zemřel. Nemoc zdárně postupovala, co víc si mohl přát?

„Podívám se na něj."

Pacient byl tak zesláblý, že se nemohl ani posadit. Mengele vstoupil do místnosti, následován dvěma vojáky.

Petrovi docházelo, že ho doktor využil k experimentu, který ho pomalu zabíjí. Trpěl, mlčky.

Death stál u lůžka bez hnutí. Nejraději by celou trojici sprovodil ze světa. Doktorova duše by pak bloudila věčností, odpykávajíc si tak svůj nikdy nekončící trest. Jenže smrt musela zůstat nestranná.

„Vstaň!"

Petrovo tělo protestovalo, když se o to pokusil. Zakymácel se. Neviditelná ruka ho podepřela.

„Svléknout!"

Krátce zaváhal, pak poslechl. Nebyl na něj hezký pohled. Doktor se tetelil škodolibou radostí. Klouzal očima po vyhladovělém, nemocí zpustošeném těle. Překvapovala ho vězňova vytrvalost.

Petr neprotestoval. Pohledy vojáků byly víc než výmluvné.

„Dobrá." Anděl smrti se chystal odejít. S průběhem nemoci byl nadmíru spokojen. „Vidíte, zapomínám." Ohlédl se přes rameno. „Zotavte se. Rád si vyzkouším další operaci." Chtěl hračku znovu vystavit pokusům. Tedy za předpokladu, že přežije.

Petr doufal, že se přeslechl. Další pokusy? „Ne," vyhrkl ztěžka.

„Na tvůj názor se nikdo neptá, číslíčko. Hezky si zalez. Pán si pro tebe přijde." Dozorcův hlas postrádal emoce.

Andělem lomcoval vztek. Toužil se na doktora vrhnout. Rozsápat ho na kousky. Bránila mu vlastní slabost, Deathova přítomnost i zbraně v rukou obou dozorců. Zoufale polkl.

Sedl si a opřel se o lůžko. Na odkryté paži měl tetování.

Sledoval, jak trojice odchází. Zaslechl smích těch bestií. Nic jiného nebyli.

***