Kdyby mu někdo řekl, že potká v pekle anděla, nevěřil by. Měl se věnovat práci, ale lákalo ho zjistit, co stálo za Petrovým pádem. Kdo udělal z anděla smrtelníka s nesmrtelnou duší? O něčem takovém dosud neslyšel. Pravda, o anděly a démony se příliš nezajímal. Ani o jejich žabomyší války. Jenže teď poznal Petra.

„Petře?"

„Ano?" Měl ruce za hlavou. Byl rád za Deathovu společnost.

„Jak dlouho jsi tady? Myslím na Zemi." Černooký se opíral o stěnu. Rád s andělem rozmlouval. Vždy trpělivě čekal, až mu odpoví.

„Asi tak... tisíc let." Mluvil tak, aby ho slyšel jen Death. Koutky úst mu zaškubaly, když jeho společník vyvalil oči.

„Tisíc? Skutečně?"

„Asi. Nepamatuju se přesně. Je to dávno."

Death se zamyslel. „Pamatuješ si něco... z té doby předtím?" Doufal alespoň v útržky vzpomínek.

„Nepamatuju si nic," zašeptal anděl. „Vím jen, že jsem se probudil v kostele. Ležel jsem nahý před oltářem a nade mnou se skláněla žena." Jeho přítel trpělivě naslouchal. „Jmenovala se Dana. Místo, kde mě našla, změnilo historii. Kostel svatého Kosmy a Damiána."

Death měl v očích údiv. Znal to místo i muže, který tam byl zavražděn. „Kníže Václav. Cestu tam stále označují kaple."

Petr se usmál. „Každým rokem tam proudili poutníci. Možná i v téhle hrozné době se tam zastaví pocestný."

Tomu bych moc nevěřil. Smrťák si vtíravou myšlenku raději nechal pro sebe. Nechtěl Petrovi brát naději.

***

Anděl se složenými křídly postával před zrcadlem. Zapadající slunce ozařovalo terasy Soumračného města. Andělovi to bylo jedno. Upíral pohled na osobu v zrcadle. Natáhl ruku, ale muže nosícího mrtvoly se dotknout nemohl.

„Petře."

Jen tiše vyslovil jeho jméno. Věděl, že ho Petr nemůže vidět, že už si na něj nejspíš vůbec nepamatuje. Jenže on odmítal zapomenout.

„Rafaeli."

Slyšel káravý hlas Boha, ale od zrcadla neustoupil. Nenechal zmizet ani obraz v něm.

„Tohle si nezasloužil." Rafaela trápil Petrův osud. Pozoroval ho přes zrcadlo už víc než tisíc let.

„Vybral si sám." Víc Bůh neřekl. Počkal, až Rafael odejde, pak pohlédl na obraz v zrcadle. Bylo by lepší, kdyby zapomněl. Zbytečně se kvůli tobě trápí. Vybral sis sám, Petře. Přesvědčil ses, že takové chování netoleruju ani u vlastní rodiny. Řekl jsi mi, že jsi Rafaela svedl. Oddělit vás bylo jediné řešení. Nechat tě padnout se přímo nabízelo. Jednoho dne to pochopíš.

Nechal obraz zmizet. Nelitoval svého rozhodnutí nechat padnout prvorozeného. Jeho syn byl stejně tvrdohlavý jako on.

*

Petr se Deatha neptal na nic. Stačilo mu s ním mluvit. Odpovídal trpělivě na všechny jeho otázky. Netušil, že je Smrt tak zvědavá. Nevěřil na strážné anděly. Ani když ho našli v kostele a on poznal Danu. Nevěděl, že sám je jedním z nich.

**

Death se na Petra zaměřil čistě ze zvědavosti. Práce tu měl víc než dost. Navíc cítil podivné nutkání zůstávat na místě, kde krev tekla proudem. Možná to byla chyba.

*

Petrova hlava byla plná temných myšlenek. Jaké by to bylo, kdyby z tohohle světa odešel? Cítil by něco? Čím více ho Death navštěvoval, tím častěji ho podobné úvahy napadaly. Jestliže smrt představovala vysvobození z pekla a samoty a odpoutala by ho od života bez rodiny a vzpomínek, neváhal by. Jenže tu byla Dana. Žena, která se o něj starala. Žena, která ho učila předstírat, že má modrou krev. Žena, kterou zaslíbili Němci.

Zamrkal. Nepamatoval si, kdy pustil madla vozíku s další mrtvolou. Stál na místě, ruce svěšené podél těla. Hrdlo se mu svíralo úzkostí. Ruce se začaly třást. A v příští chvíli... ztratil vědomí.

„Co s ním?" Dozorce kopl do ležícího těla.

„Dáme ho k těm dalším na spálení. Je po něm?"

Muž neměl v hlase ani stopu po soucitu. Židy by nejraději naházel na velkou hromadu, překročil by ji, zapálil a pak se díval, dokud by nezůstaly jen kosti a popel.

„Ještě ne. Škoda." Druhý Němec se zaposlouchal do vězňova nepravidelného dechu.

Jeho kumpán se ušklíbl. „Tak ho dáme na stůl doktorovi. Je mu fuk, že skoro chcípaj."

„Dobrej nápad. Tenhle...," plivl vězni na oblečení, „bude litovat, že nezdech hned."

Petr se konečně probral. Cítil chlad. Netušil, kde je. Díval se do tmy. Na oči mu dali černou pásku. Zkusil pohnout paží. Chtěl tu věc z očí sundat. Nedařilo se mu to. Zápěstí měl připoutaná koženými řemínky. Nohy znehybněné v kotnících. Téměř se nemohl pohnout. Uvědomoval si jen, že leží na dřevěném stole.

Co se stalo? Byl zmatený.

„Předpokládejme, že se subjekt neprobral."

Hlas ho přinutil zpozornět. Chtělo se mu křičet. Nemohl. Mezi zuby měl dřívko, aby si neprokousl jazyk. Proti netvorovi, který se nad ním skláněl, byl naprosto bezmocný. Pryč byl medový hlas, co hovořil o šikovných rukách.

„Jestliže se neprobral, nemusíme čekat na jeho souhlas. Zahájíme operaci."

Hlas neskrýval zvrácené nadšení. Josef Mengele, anděl smrti z Osvětimi, právě dostal další hračku na hraní.

„Skalpel."

***

Rafael nedokázal odtrhnout pohled od zrcadla. Použil kouzlo, aby k odrazu přidal zvuk. Zaslechl Petrovy vzlyky tlumené dřívkem i zapálený výklad muže se skalpelem od krve. Bylo to příliš. Předklonil se. Roucho mu potřísnily zvratky. Dávil, dokud měl co. Proklínal příkaz, který dostal. Dokud na Zemi zuří válka, andělé nesmějí do lidského světa.

Mohl se jen modlit. Klesl na kolena. „Pomoz mu, prosím. Vždyť je to tvůj syn!"

*

Křičel by, ne, řval by, kdyby mohl. Z očí pod páskou mu tekly slzy. Tak moc si přál omdlít. Ta bolest byla nelidská. Podélný řez na hrudi se táhl až k břichu. Chtěli ho otevřít zaživa.

Snažil se osvobodit, vyškubnout, ale řemínky byly utažené příliš pevně. V krku ucítil žluč.

„Otevřete ho. Podíváme se na nepotřebné části."

Nikdo nechtěl kazit doktorovi radost.

„Uspěte ho. A přivezte toho druhého."

Rozkazy byly ihned splněny. Doktorovi poskoci je plnili víc než ochotně. Druhý muž byl také otevřený... a mrtvý.

„Začneme s vyjmutím orgánů."

Muž zemřel na hnisavou, infekční ránu. Infekce se rozšířila z rány do celého organismu. Vyjmutí orgánů byla složitá procedura. Doktorovi celou dobu nezmizel úsměv z tváře. Moc dobře věděl, že v orgánech mrtvého zůstaly zbytky infekce.

Doktorovy úmysly byly víc než jasné. Hodlal dát nemocné orgány do zdravého těla, které předtím zdravých orgánů zbavil. Chtěl sledovat, jak infekce napadne tělo nového hostitele. Odebral i vzorek nakažené krve, kterou vstříknul do žíly subjektu. Těšil se na výsledek jako malé dítě.

Petr mohl konečně otevřít oči. Tělo ho odmítalo poslouchat, nemohl se ani posadit. Pamatoval si jenom, že ho otevřeli. Okamžiky poté obestírala tma. Netušil, co s ním prováděli, ale nic hezkého to být nemohlo. Připadal si hrozně unavený. Toužil jen po spánku.

***