Povídka je výtvorem mé fantazie a nemá nic společného s Biblí, vyjma některých použitých jmen 😊. Berte tedy na vědomí, že čtete originální práci a nijak si ji nespojujte s Biblí či biblickými příběhy. Děkuji. 

Myslel, že je to sen. Takový, co přichází po noční můře. A po něm... probuzení. Do temnoty a děsu.

Smrt byla všudypřítomná. Vídával ji. Byla mu přítelem. Nelidským, zvráceným, beroucím životy, zkracujícím utrpení. Neměl z ní strach. Čekal, že přijde. Celou tu dobu, kterou trávil na místě, odkud nebylo úniku.

Zhmotněné peklo ohraničili ploty s ostnatými dráty. Démoni v zeleném rozhodovali o každém nádechu. Kdo jednou prošel branou s nápisem Arbeit macht frei, byl navěky zatracen.

**

Na smrt si zvykl. Středověk jí byl prosycený. Zákeřné nemoci, nesmyslné války, utrpení na každém kroku. Nejhůře přivykal moru, Černé smrti. Vzala s sebou tolik nevinných životů.

Brzy pochopil, že lidstvo se dokáže vyhladit samo. První ze světových válek toho byla důkazem. Nemohl tušit, že přijde něco ještě mnohem horšího.

Procházel mnoha místy. Žádné ho nenadchlo. Dělal jen svou práci. O lidi nejevil zájem. Byli jako mravenci, co se snaží dobýt cizí mraveniště, aniž by ho potřebovali. Zbytečné zabíjení, nic víc v tom nebylo.

*

Opíral se zády o stěnu. Nemohl usnout. Vdechoval pach nemytých těl, cítil jejich horkost. Vnímal hlasy, které přicházely zvenčí. V duchu je přiřadil ke konkrétním osobám. Rozeznával polštinu, češtinu a hlavně němčinu. Jazyk těch stvůr, jeho domnělých ochránců. Pod uhlazeným zevnějškem a čistou uniformou se skrývalo čiré zlo.

**

Zůstal stát. Půda pod jeho nohama naříkala. Slýchával ji často, ale ještě nikdy nekřičela bolestí. Křik mrtvých se vsákl do země, celou ji naplnil. Zoufalý nářek pronikl až do hloubi jeho duše.

Svět kolem něj byl jiný. Nebe ztemnělo, černý kouř se vznášel nad budovami. Cítil, jak vzduch těžkne, i ten podivně nasládlý zápach. Natáhl ruku. Na nataženou dlaň dopadla drobná černá vločka. Smítko popela.

*

Nosil mrtvé k pecím. Zhotovili je tak, aby se do nich vešla celá těla. Kosti, které neshořely, museli lámat. Některé z těl předtím pohřbili, pak se je ale rozhodli spálit. Z mrtvolného zápachu se mu zvedal žaludek, té odporné práci se však vyhnout nemohl. Byl rád, že jeho rodina v Evropě nežije.

**

Zastavil se před hlavní branou. Zvedl hlavu, aby si prohlédl ozdobný nápis. Arbeit macht frei. Práce osvobozuje. Nerozuměl těm slovům.

Zpozorněl, až když se brána začala otvírat. Tlak duší, co ucítil, ho srazil na kolena. Žádná naděje, jen čiré zoufalství, hlasy plné utrpení. Bojiště bývala plná emocí, překypovala jimi. Tohle místo se mu nezamlouvalo.

Vstal. Udělal pár kroků vpřed. Brána se za ním zavřela. Teď už nebylo cesty zpět.

*

Věděl, co se stane. Viděl muže v černém plášti, jak prochází branou. Takový nerozum. Každou chvíli přiběhnou strážní a uštědří neznámému pár pořádných ran.

„Kam zíráš?" Hlas dozorce mu přetrhl myšlenky. „Hni s tím."

„Ni... nikam."

Vykročil, neumělý vozík táhl za sebou. Na dřevěné desce s koly ležela dvě mrtvá těla. Nenápadně se zadíval k bráně. Nikdo tam nebyl.

**

Vyšel zpoza rohu. Rozhovor neslyšel, ale cítil na sobě mužův pohled. Hleděl přímo na něj. Bylo to matoucí. Smrtelníci ho přece vidět neměli.

*

Snažil se nevyčnívat. Pracoval usilovně. Ne kvůli sobě. Kvůli těm, co trpěli mnohem víc než on. Oni měli rodiny, přátele, sny. On neměl nikoho. Jen Danu, ženu, která mu dlouhé roky pomáhala. Zabolelo ho u srdce, když na ni pomyslel. Přál si, aby válku přežila.

**

Sklonil se nad jedním mužem. Právě vydechl naposledy. „Čas jít." Od těla se oddělila průsvitná duše v místě, kde se ho dotknul. Pousmál se. „Mám rád ukázněné duše." Mávnutím ruky vytvořil portál. Duše do něj způsobně vešla.

Mračil se. Dříve lidi litoval, teď je nenáviděl. Přidělávali mu práci. Hnali do jeho náruče duše, které měly ještě žít.

*

Chtěl si zašpinit ruce krví těch Němců. Nenáviděl je. Nejdříve myslel, že chtějí jen levnou pracovní sílu. Jenže pak se setkal se skutečnou zrůdou. Tehdy poprvé pocítil strach.

„Mohl byste pracovat pode mnou. Bystré oči a šikovné ruce se mi hodí."

Hlas, ze kterého ukapával med. Okouzlující jako jeho vlastník.

Váhal s odpovědí. „Rád bych zůstal tam, kde jsem." Sklopil zrak. „Zvykl... jsem si."

„Rozmyslete si to. A teď jděte. Moment... ještě jméno."

Srdce mu zběsile tlouklo. „Petr."

V zádech cítil mužův pohled. Neodvážil se ohlédnout. Oči anděla smrti ho pronásledovaly ještě dlouho poté, co opustil místnost.

**

Chtěl zavřít oči, nic z toho už nevidět. Krutost na bojištích se nedala srovnat s tímhle promyšleným, chladnokrevným zabíjením. Vagóny pro dobytek vozily lidský náklad na jatka. Nenašel příhodnější pojmenování.

Měl být nestranný, ale nedokázal to. Ne v tomhle živoucím pekle. Soucítil s vězni a přál si, aby dozorci pošli jako prašivé krysy. Pomalu, krutě a bolestivě.

*

Několikrát ho zahlédl. Tajemného muže v černém plášti. Chvilku trvalo, než zjistil, že je jediný, kdo cizince vidí. Měl mnoho otázek, ale žádné odpovědi. Kdo je to? Co dělá zrovna tady? A proč ho vidí jen on?

Černé oči hleděly přímo na něj. Nehnul se z místa, jen pohnul rty.

„Kdo jsi?"

Nečekal, že mu odpoví, jen si to přál. Cizinec měl v sobě něco, co Petra přitahovalo.

„Ty nevíš?"

Cizincovy oči se zaleskly. Neznámý ucítil starou duši uvězněnou v lidském těle. Čistou, neposkvrněnou. Zarazil se. Muž před ním byl anděl.

Petr přemýšlel. Napadala ho odpověď, ale zdráhal se jí uvěřit. „Vidím tě jenom já. Procházíš se tu jen tak, nikdo ti nebrání." V zádech ho zamrazilo. „A ten černý plášť... ty jsi... smrt?" Zatěkal očima. „Mám umřít? Proto tě vidím?" Ztišil hlas.

Cizinec přikývl. „Ano, jsem Smrt, ale mám raději jméno Death. Lépe to zní." Povzdychl si. „Nevím, proč mě vidíš. Stále nad tím přemýšlím a nenacházím vysvětlení."

Stály proti sobě. Dvě nadpřirozené bytosti, které se neměly nikdy setkat. Smrt a muž s nesmrtelnou duší. Anděl, který padl.

**