UT DUM SPIRO, TE AMO

Harry měl pocit, že zbytek noci patřil k těm nejhorším momentům, které kdy zažil. Na jednu stranu přišla úleva, když začalo svítat a hvězdy jedna po druhé zhasly, a přestože poté vykouklo Slunce, skrývalo se za tmavými bouřkovými mraky, které jako by byly předzvěstí něčeho špatného. Byla to úleva, protože ráno znamenalo, že se tu konečně objeví Voldemort, skoncuje to s ním, a ta bolest po dlouhém utrpení odejde a zmizí v nenávratnu.

Jenže Harry nebyl tak bláhový, aby si myslel, že ho Voldemort zabije rychle. Ne, když jej má bezpečně spoutaného, naopak, bude jeho smrt prodlužovat, dokud Harry nebude prosit, dokud nebude zničený, zlomený. A aby řekl pravdu, teď už se docela začínal i bát. Pořád ještě tak úplně nevěděl, kam až je Voldemort schopen zajít, ale říkal si, že jeho cílem určitě bude zjistit, kde má Harry práh bolesti a jak dlouho je schopen vydržet. Bude to podobné jako s Bellatrix, jen s tím rozdílem, že on bude přihlížet tomu, jak jeho oči zhasínají.

Ale ne, Harry se nebál smrti. Bál se další bolesti. Už nechtěl trpět. Už to bylo příliš. Možná byl slaboch, ale některé věci se zkrátka už nedaly vydržet.

Snažil se na to už nemyslet. V noci se tomu věnoval dlouho, a už to stačilo. Musí myslet na něco pěkného. Na něco, co tu bolest utlumí. Harry se odvážil sotva pohnout, aby se mu i z toho nepatrného pohybu nerozběhlo ostré bodání i nepříjemné pálení kůže znovu do celého těla. Ale když tak nad tím teď přemýšlel, pořád byla lepší nesnesitelná fyzická bolest než bolest psychická. Na tu se nejspíš zaměří Voldemort, Snape říkal, že v minulosti svým obětím vnikal do jejich myslí a vytvářel v nich šílené představy a mučil je jimi tak dlouho, dokud nežebrali o smrt...

Snape. Ach bože. Když na něj Harry pomyslel, ucítil píchavý osten v srdci. Kéž by... kéž by to všechno dopadlo jinak. Kéž by se do něj nikdy nezamiloval. Vzpomněl si na naléhavé polibky a něžné dotyky, jimiž ho obdarovával Nepochopený, a hlava se mu při té vzpomínce zatočila. Srdce mu sevřela ledová pěst a žaludek mu udělal kotrmelec při pomyšlení na něj. Bellatrix říkala, že jej mučila. Proboha. Kde je? Co s ním udělali? Je v pořádku?

Samozřejmě, že mu nikdo nemohl odpovědět. Ani kdyby tu kdokoliv byl a Harry se zeptal na jednu z těchto otázek, jež ho tížily, – a že jich bylo rozhodně mnohem víc! – stejně by mu nikdo neodpověděl.

„Ach, kde jsi..." vydechl Harry bezmocně a ucítil, jak mu po tváři stéká slza. Měl pocit, že jich tu vyplakal více než za celý svůj život. Tady, odříznutý od okolního světa, vydán na milost a nemilost Malfoyovým, Bellatrix Lestrangeové a lordu Voldemortovi, byl z toho mučení psychicky ve špatném rozpoložení a byl na všechno neuvěřitelně citlivý.

Jaké pro něj ale bylo překvapení, když mu odpověděl ten, jehož si celou dobu přál slyšet a na nějž myslel!

„Jsem tady. Ve své cele," řekl mu potichu a Harry bezmyšlenkovitě zatahal za pouta, jak se k němu chtěl dostat a přesvědčit se na vlastní oči, že je opravdu v pořádku, že mu příliš neublížili, že jej nezlomili jako jeho, že ho nezničili, stejně jako válka ničila všechny nevinné lidi a brala si cenné životy těch, kteří se narodili špatně, kteří nestáli na Voldemortově straně... jenom proto, že věřili jiným věcem než on a nebojovali po jeho boku.

„Panebože, jsi tady," zašeptal úlevně Harry a zaklonil hlavu, zavíraje oči. Štěstím se rozplakal. „Bál jsem se, že... že tě zabili. Prosím, řekni mi, že jsi v pořádku. Co ti udělali? Tak rád bych byl u tebe, ale jsem tu spoutaný, ach bože, kéž bych se těch pout dokázal zbavit a ještě jednou tě obejmout, políbit, cítit tě u sebe..."

Severusovi padla hlava na prsa. Plakal. Plakal, protože věděl, co se blíží, cítil, jak Smrt konečně přichází. Byla blízko, velmi blízko. Měl dvě jediná přání; strávit s Harrym víc času a dát mu víc dnů, než kolik dostal. Nebylo to fér. Byl to teprve sedmnáctiletý hoch a celý život měl před sebou... měl si jej užívat jako ostatní jeho vrstevníci, a ne bojovat v čele své armády...

„Není to tak strašné," odpověděl mu nakonec neurčitě, přestože věděl, že to mu Harry věřit nebude. „Opravdu, už mě mučili víc a horším způsobem. Mám asi jen pár zlomených žeber a příšernou ztrátu krve, nic víc. Viděl jsem, že k tobě šla Bellatrix. Ach, Harry... ublížila ti, viď? Ublížila ti hodně."

Harry bezhlesně plakal a přikývl, ačkoliv to Severus nemohl vidět. „Na tom ale nezáleží," šeptl zlomeným hlasem, protože v tuhle chvíli na tom skutečně nezáleželo. Chtěl jen naslouchat jeho hlasu, který v jeho nitru rozdmýchával oheň pocitu bezpečí, který se v něm rozhořel okamžitě, co promluvil. Jeho mysl došla klidu, myšlenky nabraly jasných barev, vzpomínky se schovaly do nejtajnějších koutů a zanechaly za sebou příjemné prázdno. „Teď už nezáleží na ničem. My... my tu umřeme, viď?"

Nechtěl být tím, kdo mu dá za pravdu, přestože mu bylo jasné, že Harry to ve skrytu duše tuší. Dát mu odpověď na tuto otázku ale znamenalo, že to potvrdí a sebere tak Harrymu všechny naděje, že by se mohli zachránit. Ačkoliv... cítil chlapec vůbec ještě nějakou naději? Nebo už byl prázdný, zlomený, připravený odsud konečně odejít, smířený se svým osudem?

„Je mi to tolik líto," řekl místo toho prázdným hlasem, jenž postrádal veškeré emoce, které ovšem hořely uvnitř jeho těla, zuřivě se střídaly jedna přes druhou a zanechávaly po sobě v jeho hlavě zmatek. „Přál bych si, abych něco mohl udělat, cokoliv, a dostat tě odtud. Kdyby znamenalo, že když zemřu, ty budeš volný, nechal bych se dobrovolně zabít, klidně teď hned."

Harry se trhaně nadechl, vrtěl hlavou. Rána na jeho krku se probudila k životu a krev pod bolavým místem začala rychle pulzovat. „Ne, ne. Takhle nemluv, prosím. Já nechci, abys umřel."

„Nic se tím nezmění," odvětil.

„Vlastně ještě pořád nevím, proč tě tu drží. Co jsi provedl? Nebo je to jen tím, že jsi snad mudlovského původu?" zeptal se ho opatrně Harry.

„Jsem zrádce," odpověděl mu stručně, „předstíral jsem svou loajalitu k Pánovi Zla. Šestnáct let. Věděl jsem, že mě dřív nebo později odhalí, ale doufal jsem, že to nebude zrovna v tuhle dobu, kdy je válka v plném proudu a Světlá strana, oproti Temnému pánovi značně oslabená, potřebuje mít co nejvíce bojovníků. Štěstí se ke mně obrátilo zády. A to všechno jen kvůli tomu hloupému meči."

„Počkej," vydechl Harry a napřímil se jako svíčka a třeštil oči někam do tmavého kouta. „O čem to mluvíš?"

„Nebelvírův meč, Harry," vysvětlil mu unaveně, protože mu bylo jasné, že teď už nemá cenu cokoliv předstírat. Ne, když je Smrt tak blízko a na ničem nezáleží tolik jako na pravdě. Slyšel prásknutí dveří. Nemají už mnoho času. „Ten meč, který jsi našel v jezírku v Deanovském lese. To já jsem ho tam ukryl. Já jsem poslal svého Patrona, tu laň, aby tě našla a dovedla tě k němu. To já jsem ukryl falešnou, ale přesvědčivou kopii onoho meče do Bellatrixina trezoru. Jenže skřeti jej poznali a samozřejmě o tom, že je to podvrh, Bellu informovali. Pak už jim bylo jasné, že jsem to byl já, kdo ty meče vyměnil, a došlo jim, že jsem byl celou dobu zrádce a chtěl jsem pomáhat tobě."

„Počkej – cože – to nemůže být pravda – to znamená, že –"

„Zabil jsem Brumbála na jeho příkaz, nechtěl, aby byla Dracova duše poškozená, musel jsem to udělat já, dal jsem neporušitelný slib a Brumbál už stejně umíral –"

„Ne... ne, prosím, to ne..."

„Chci, abys znal pravdu, Harry, a tys ji celou dobu věděl, jen ses bál, že je to tvá naivní myšlenka, ale musel jsem ti to říct... nechci se tím nějak očistit, to ne..." zaslechli blížící se kroky a Harry, který věděl, co to znamená, že si pro jednoho z nich jdou, nebo možná pro oba dva, se mocně napjal, cítě, jak se mu rozbušilo srdce a dech se mu zrychlil. Slova, jež mu druhý muž řekl, se mu přehrávala v mysli pořád dokola... a pak zaslechl rachotit klíč v zámku, ale nebyly to dveře jeho cely, byly to –

„Tak pojď, Pán Zla se už nemůže dočkat, až si s tebou vyřídí účty," zaslechl Harry Červíčkův hlas a vzápětí jej skoro oslepilo oslnivé světlo vycházející z jeho hůlky. Když uslzené oči otevřel, uviděl, jak Peter vyvádí vězně ven. Byl to Severus Snape, který své oči upíral na Harryho, jenž i na tu dálku viděl lásku v těch dvou černých onyxech.

„Ne, ne!" zařval, protože si teď konečně plně uvědomil, že jej vedou na jistou smrt. Červíček se na Harryho ušklíbl, ale ten měl oči jen pro Severuse, hleděl do jeho zkrvavené tváře a skoro by jej býval nepoznal – a jak jen mohl být tak hloupý a přehlížet všechno, co dokonale naznačovalo, že se jedná o něj? Hlas, vůně, hábit... „Severusi, ne! Ne, prosím, to nesmíte, nechte ho být, prosím, udělám cokoliv!" škemral, zatímco mu slzy bezmoci stékaly po tvářích a jeho srdce znovu začalo krvácet.

Miluji tě, naznačil mu Severus rty, a pak jej Červíček vyvedl nahoru, a Harry křičel, křičel a prosil i poté, co se mu oba ztratili z očí, řval, když znovu přišel o dalšího člověka, na němž mu záleželo, byl zlomený a ta ryzí bolest byla tisíckrát horší než ta fyzická, kterou by teď tak rád uvítal...

Křičel i dlouho poté, co Severus přestal. Zápěstí měl rozedřená do krve, jak za pouta silně tahal, snaže se z nich dostat. Tohle nebylo fér.

Ale kdo kdy říkal, že je život fér?

Jen tak se nevzdám, slíbil si Harry v duchu, když i na něj přišla řada, kroky se blížily. Budu bojovat až do konce. Neudělám jim tu radost, že budu škemrat. Klidně ať mě mučí tak dlouho, dokud nezešílím. Jsem připravený.

Existuje vůbec nějaký posmrtný život, nebo si jej lidé vymysleli jen proto, že chtěli, aby smrt byla jen dalším dobrodružstvím a oni se jí nemuseli tolik bát?

Uvidí se se Severusem vůbec ještě někdy?

Možná za řekou Styx.

UT DUM SPIRO, TE AMO

Konec

Věnováno Megreaderbone 💚
No... nevím, jak se k tomu vyjádřit. Kdo ví, jak to nakonec dopadlo. Se všemi.
Mimochodem, na mém profilu je nová jednodílovka:)
Budu ráda za vaše názory.
Děkuju, že jste četli❤
-Mil✨