Becca

Před rokem

Zjistila jsem, že peklo nezná hranice. Umí se zvětšovat, zhušťovat a stále více rozpalovat. Je spojeno se světem, kde je manipulace posvátné slovo a šílenost něčím očekávaným.

Můj pud sebezáchovy se také rozrostl. Z šeptavého hlásku v koutku mé mysli přešel během těch několika měsíců násilí a psychické tyranie v hlasitý ryk, který mě úpěnlivě prosil, ať udělám něco, cokoliv, co mi dá naději na útěk. Potřebovala jsem utéct, jenže to nebylo jen tak, když mě neustále hlídal, aby mě přistihl při tom, jak udělám chybu (například v podobě nepodařené večeře).

Idiot. Sám by nezvládl ani toasty.

Do jisté míry mi dodávalo sílu ho v duchu ponižovat, ale z větší perspektivy to ničemu nepomáhalo. Jedna věc mi ale dávala naději - Adam žil už nějakou tu dobu v domnění, že jsem ztratila jakoukoliv kuráž. Že jsem jen poslušná panenka, která skáče, jak on píská. Chovala jsem se totiž vždycky loajálně, nikdy jsem na něj ani nezvýšila hlas, natož abych se prostřednictvím jakékoliv strategie nedejbože pokusila o útěk. Myslel si, že mě má na sto procent v hrsti. Jenže neměl. A já si začínala čím dál víc uvědomovat, že pokud nezačnu co nejdřív jednat, nastane den, kdy mě možná opravdu dokáže zmanipulovat natolik, že ze mě zbude jen prázdná schránka, která bude sice vypadat jako Becca, ale uvnitř už žádná Becca nebude. Místo ní zůstane jen její zubožená verze, která nebude znát význam slova odvaha. Becca bude mrtvá a zapomenuta.

,,Nechtěl by sis zajet o víkendu na výlet?" navrhla jsem, když jsem zrovna stlala postel.

,,Byli jsme se projít minulý týden. Pokud se chceš protáhnout, jdi na zahradu. A když už jsme u zahrady, podívej se na záhony, jsou v příšerném stavu," řekl Adam ledově klidným hlasem a odebral se ke skříni, aby se rozhodl, co si dnes vezme na sebe. ,,Kašleš na estetičnost našeho domu a očekáváš, že tě vezmu na výlet? Trochu pokory, broučku."

,,Máš pravdu, omlouvám se," řekla jsem vyrovnaným hlasem, ale uvnitř jsem měla chuť zakřičet.

,,Přestaň mi lézt do zadku a jdi ty škody napravit."

Mlčky jsem vyšla z ložnice a po schodech dolů se málem zadusila všemi těmi slovy, které jsem mu chtěla flusnout do tváře, ale nemohla.

Vyšla jsem na zahradu a rozhlédla se po okolí. Naše zahrada nebyla spojena s vedlejší, protože Adam nechal postavit zdění, aby nehrozilo, že si budu moct s někým popovídat.

S tichým povzdechem jsem vzala do rukou vše, co jsem potřebovala a začala "napravovat škody". Ve skutečnosti jsem to nebyla já, komu náležela tahle práce. Zahradu jsem posledně upravovala před dvěma dny, ale Adam mi to tu rozkopal, aby si mě jako vždycky mohl vychutnat.

Kdyby se aspoň snažil přesvědčit mě, že jsem to vážně udělala já, pomyslela jsem si s pohledem upřeným na tmavou hlínu. Ani se nenamáhal zamést stopy, doslova.

Byla jsem tak naštvaná a bezradná, že jsem si na uklidněnou vykopala za záhony malou díru, aby do ní ten grázl třeba šlápl a udělal si něco s kotníkem.

Přinejhorším schytám pár facek. Jsem jeho hračka, takže zabít mě nemůže, protože tím by hra skončila.

A tak jsem kopala a kopala, až jsem narazila na něco jasně žlutého. Svraštila jsem obočí a vytáhla s hlíny deník. Bylo na něm ručně napsáno ONA.

Ohlédla jsem se přes rameno, abych se ujistila, že mě Adam nepozoruje. Tušila jsem, že bude v kuchyni. Nemusel se v zásadě strachovat, že by se něco stalo. Nástroje v mých rukou by se sice daly použít jako zbraň, ale jen v případě, že by mi dal příležitost na něj zaútočit zezadu, což nebylo možné. Vchod do kuchyně byl přímo naproti židli, ve které běžně sedával. Navíc nechával ustavičně zamčené hlavní dveře, takže jsem se ani nemusela snažit o tichý útěk, protože to byl předem prohraný boj. Nicméně ten deník mohl něco znamenat. Srdce se mi rozbušilo jako o závod, když jsem si pomyslela, že by mi to mohlo pomoct v mém plánu.

,,Už jsi s tím hotová?"

Rychle jsem zahrabala místo, které jsem předtím pečlivě vyhrabala a spěšně si stoupla. ,,Ano, jsem."

Adam se o vteřinu později objevil ve dveřích a vešel na zahradu. ,,To je lepší. Ale příště si na to dej pozor. Vypadalo to tu příšerně. Když už mluvím o příšernostech, běž se laskavě do koupelny a udělej ze sebe člověka."

Tiše jsem kolem něj prošla a slyšela, jak mě následuje. Vešla jsem do koupelny a postavila se před zrcadlo. Vypadala jsem normálně, akorát jsem měla díky adrenalinu trochu červené tváře a lehce pocuchané vlasy.

Pečlivě jsem si umyla ruce a rozpustila culík, abych si pročesala vlasy.

,,Chtěla bych se umýt."

Adam mlčky otočil kohoutkem a nechal napouštět vodu do vany. Snažila jsem se ovládnout svůj zmatený výraz, ale moc se mi to nedařilo, a když se na mě usmál, už jsem nedovedla předstírat vyrovnanost.

,,Co se děje?"

,,Co by se mělo dít?" zeptal se a začal se svlékat. ,,Vykoupu se s tebou."

,,Nikdy jsi mi vanu uprostřed dne nedovolil."

,,Všechno je jednou poprvé," řekl a přešel ke mně blíž. ,,Poslyš, já vím, že ti působím v hlavě zmatek, ale občas mám vážně chuť být lepší, i když mi to moc nejde."

Zmateně jsem zavrtěla hlavou.

,,Vím, že se k tobě nechovám férově a chtěl bych to změnit. Ale potřebuji tvou pomoc."

,,A jak si to představuješ?" zeptala jsem se váhavě.

Adam se zadíval na mé tričko a pomohl mi ho svléct. ,,Nechci už na tebe vyvíjet takový tlak."

,,Pod podmínkou, že...?"

Znovu se usmál. ,,Jsi bystrá."

Spíš už od tebe neočekávám nic jiného.

,,Pod podmínkou, že ke mně budeš zcela upřímná. Pokud se mám zlepšit, musím vědět, kdy se chovám špatně."

Chtěla jsem mu věřit, ale nešlo to. Přesto jsem se rozhodla hrát si chvíli na hloupou: ,,No, nelíbilo se mi, jak jsi řekl, že vypadám příšerně."

,,To chápu, ale byl jsem naštvaný kvůli té nevzhledné zahradě."

,,Jenže ty jsi rozšlapal pečlivě upravenou hlínu," namítla jsem a cítila, jak se mi do tváří opět hrne horko. Když jsem viděla, jak se mu změnil výraz, vzala jsem raději zpátečku. ,,Ale také jsem ji mohla rozšlapat já díky své nepozornosti."

,,Možná jsme na tom měli podíl oba."

O co mu, sakra, jde?

Adam vypnul vodu a vlezl si do vany. ,,Sundej si ty legíny a pojď ke mně."

Udělala jsem, jak řekl a opřela se o jeho hrudník. Voda byla příjemně teplá a já se snažila přimět k relaxaci. Cítila jsem, jak mi Adamovy prsty přejíždí po stehnech a už tak nějak ze zvyku jsem očekávala něco špatného.

Možná poznal, že něco plánuju, takže se mě rozhodl raději utopit, pomyslela jsem si se zděšením.

,,Na co myslíš?" zašeptal mi do vlasů. Choval se tak normálně, tak nenuceně...

,,Mám být upřímná?"

,,Musíš být upřímná."

,,Dobře. Nechápu, proč by ses chtěl najednou změnit k lepšímu."

,,To ani nemusíš chápat."