Sylvain

,,Měli jsme si to uvědomit dřív. Ty vzkazy, ta štěnice, ten deník..."

,,Jaký deník?" zeptala se Wicky a já pohlédl na Beccu, která se zhluboka nadechla. ,,Našla jsem na zahradě zakopaný deník, který si psala nějaká Amy. Podle všeho se s ní Adam vídat přede mnou."

,,Ach tak," řekla po celé věčnosti ticha a znatelně pobledla.

,,Je ti dobře?"

Jen zavrtěla hlavou. ,,Můžeš mi prosím zastavit?"

Zajel jsem ke kraji a sledoval, jak Wicky spěšně vyskočila z auta, aby se vyzvracela. 

,,Víš, v čem je největší problém?" ozvala se Becca, aby přerušila Wickyno dávení. ,,Že celá záležitost s Amy nemusí nutně sahat až k té vraždě. Třeba někdo věděl o Anině smrti a zkrátka jen vyhrožoval, protože... co já vím? Protože mu to dělalo dobře?"

,,Kruci, za to mně dobře není," zasténala Wicky a usadila se zpátky na zadní sedadlo. ,,Neměla jsem tolik pít."

,,To se ani nezeptáš, co dělal ten deník na zahradě?"

,,A mám?" nadzvedla obočí. ,,Abych byla upřímná, já už raději nic vědět nechci."

,,Ale já ano," řekl jsem a znovu se zařadil do provozu. 

,,Kam chceš jet?" zeptala se Becca, a když jsem neodpovídal, nevěřícně se uchechtla. ,,Děláš si srandu? Pokud pojedeme do Manor Farm, budeme vystaveni jako housky na krámě."

,,JÁ. MUSÍM. NĚCO. UDĚLAT!" zařval jsem tak hlasitě, až obě vyjekly. ,,Buď zavřete pusy a pojedete se mnou, nebo si teď hned vystupte a dělejte si co chcete, ALE JÁ JEDU!"

Začínal jsem přicházet o selský rozum, ale nedokázal jsem se ovládnout. Člověk unese jen určité množství tlaku a ve mně se ho nahromadilo už tak moc, že mi nezbývalo nic jiného než vybouchnout.

,,Máš pravdu, měly bychom se tam podívat. Třeba tam najdeme další vzkaz."

Ztuhle jsem přikývl a koutkem oka pohlédl na Beccu. Hleděla před sebe, třísla se jí brada a po tváři jí tekla slza. Pokusil jsem se ji chytit za ruku, ale ucukla, tak jsem s tichým povzdechem pevně sevřel volant a čekal, až se na semaforu rozsvítí zelená. 

Když jsme dojeli na místo, nikde nebylo ani živáčka. Cítil jsem, jak mi tuhnout svaly. Vůbec se mi nechtělo vylézt z auta, ale věděl jsem, že musím. 

,,Já zůstanu tady, pokud to nevadí," ozvala se Wicky. 

,,Tak jo, ale zamkneme tě tu," řekla Becca, a aniž by čekala na její reakci, učinila tak. 

,,Kde přesně došlo k té bouračce?" zeptal jsem se, zatímco jsme se pomalu vzdalovali od místa, kde jsem zaparkoval. 

,,Je to zhruba dvacet metrů. Stejně to ale asi bude uzavřené."

,,Já vím. Vlastně nechápu, proč to dělám, ale už vážně nevím, kudy kam. Koho by napadlo, že tohle někdy zažijeme."

,,Já to chápu," řekla a v šeru se jí zaleskly oči. Pořád byla uslzená.

,,Omlouvám se za ten výstup v autě. Nechtěl jsem být hrubý."

,,Nech to být."

,,Musíme se mít na pozoru, Becco," zašeptal jsem. Měl jsem pocit, jako bychom byli pořád někým sledováni a odposloucháváni.

,,Můžu se ti k něčemu přiznat? Když jsem onehdy stočila volant do lesa, řekla jsem Adamovi, že se nebojím smrti. Jestli ho něco dokázalo zahřát na té jeho prohnilé duši, bylo to vědomí, že mám ze smrti strach. Pravda je ale taková, že já se onehdy opravdu nebála. A čím víc dní uběhlo od nálezu Anina těla, tím víc si uvědomuji, že je mi to skutečně ukradené. Kdyby teď měl někdo vyskočit zpoza stromu a podříznout mě, tak... to asi tak mělo být."

,,Přestaň takhle mluvit."

,,Jak?"

,,Jako by ses vzdávala. Ten náraz jsi přežila z nějakého důvodu," řekl jsem a zastavil se před místem, které bylo ohraničené. 

,,Ten strom se do místa činu nepočítá? To je slušný paradox," poznamenala Becca a váhavě k němu vztáhla ruce. Na poslední chvíli si to však rozmyslela. ,,Měl mě tenkrát zabít."

,,Becco, přestaň," zašeptal jsem, ale snažil jsem se, aby můj hlas zněl ostře. ,,Je dobře, že tě ten strom nezabil."

,,Proč?"

Zavrtěl jsem hlavou a svraštil obočí. ,,Jak se vůbec můžeš ptát? Já tě mám rád a nechci, abys byla mrtvá."

Nepatrně se usmála. ,,Než zmizela Ana, skoro jsi mě neznal."

,,Ale teď tě znám a nechci, abys takhle mluvila. Pojď, žádný vzkaz tu není, vrátíme se k autu."

,,Tak co?" zeptala se Wicky, když jsme za sebou zavřeli dveře a já nastartoval. 

,,Nic jsme tam neobjevili," odvětila Becca.

,,To je mi líto."

,,I mě," ozval jsem se a šlápl na pedál, abych se dostal co nejrychleji do městského ruchu. Chtěl jsem kolem sebe vidět lidi. Chtěl jsem mít pocit, že pořád patřím mezi obyčejné občany řešící každodenní banality. Kdysi jsem z toho byl znechucený a teď jsem si jen přál, abych se s Anou zase mohl na denní bázi hádat. 

Život je fakt zvláštní.

Becca

Probudila jsem se s rozbušeným srdcem. Opět jsem měla noční můru, ale tentokrát byla tak realistická, že jsem byla zralá na infarkt.

Od včerejší noci oběhlo už několik hodin. Večírek na počest Any měl začít během necelých sto dvaceti minut a já usoudila, že je načase se pomalu připravit. Přetočila jsem se na rozloženém gauči na druhý bok a opatrně Sylvainovi stiskla rameno.

,,C-co se děje?" zeptal se zmateně.

,,Za dvě hodiny začíná ten večírek."

,,Vážně tam chcete jít?" ozvala se Wicky, které ležela po mé levici.

,,Musíme," zachraptěl Slyvain a se zasténáním se zvedl. Jdu se rychle osprchovat a objednám něco k jídlo.

,,Dobře, díky," řekla jsem a zadívala se na Wicky, která si nezaujatě prohlížela nehty a lehce špulila pusu. ,,To bude slušné divadlo."

Nadzvedla jsem obočí. ,,Divadlo?"

,,Jo. Všechny ty baletky, které Anu nemohly vystát, ji tam budou oplakávat, protože se to od nich očekává."

Zavrtěla jsem hlavou. ,,Je mi jedno, co ostatní budou dělat. Než naplánujeme pohřeb, beru dnešní večer jako prostředek, jak se rozloučit se svou sestrou. Jako způsob, jak ji nechat odejít na onen svět důstojně."

Nevesele se zasmála. ,,Ten večírek může být sebedůstojnější, ale na způsobu, jakým Ana zemřela, to nic nezmění."

Měla pravdu. Jenže já pravdu nechtěla slyšet. Byla až příliš drastická. 

** 

V sálu vyhraněném na společenské akce bylo bez mála sto lidí. Předpokládám, že spousta z nich to bralo prostě jen jako příležitost vyjít si večer ven, napít se alkoholu, možná poznat svou osudovou lásku nebo jen někoho na jednu noc. Lidé sem vlastně přišli žít, bez ohledu na to, že někdo jiný umřel. Nemohla jsem jim to zazlívat. S Aninou smrtí neskončil celý svět. Nemohla jsem hosty nutit, aby se tu všichni brodili v slzách, nicméně svým jsem musela popustit uzdu, jinak bych se udusila. Neustále se u mě někdo zastavoval a říkal, jak moc je mu to líto a jak je to nespravedlivé. Tím samým si musel procházet Sylvain. Wicky nás jen tiše následovala a sem tam se s někým pozdravila. 

O tři hodiny později

Sylvain

,,Jsi si jistý, že to chceš udělat?" zeptala se Becca s obavou vepsanou ve tváři.

,,Ne, to nejsem. Ale mám pocit, že bych měl," řekl jsem a podal jí svou skleničku šampaňského. Pak jsem vstoupil na pódium a váhavě se chopil mikrofonu. ,,Můžete mi věnovat pozornost, prosím?"

Chtěl jsem si dopřát chvíli na promyšlení, co vlastně řeknu, ale získal jsem si pozornost všech přítomných tak rychle, že jsem neměl šanci cokoliv promyslet. Vyhledal jsem v davu Beccu, která se povzbudivě usmála.

Tak jo.

,,Chci vám poděkovat, že jste dnes přišli. Ana kolem sebe měla spoustu lidí. Chci vám říct, že mi nesejde na tom, kolik z vás je tu z pocitu nutnosti a kolik z vás se dostavilo, protože vám na Aně záleželo. Upřímně bych se nedivil, kdyby se tu našlo i pár jedinců, kteří její smrt přišli oslavit."

Několik přítomných si vyměnilo nečitelný pohled.

,,Nejsem tu od toho, abych komukoliv cokoliv vyčítal. Svou ženu jsem miloval. Hluboce. Prožili jsem spolu krásné období, a i když to šlo postupně z kopce, nikdy jsem nechtěl, aby byla nešťastná nebo aby se jí nedejbože něco stalo. A jelikož ještě nikdo nebyl odsouzen, a bohužel nejspíš ani dopaden, cítím potřebu uvést na pravou míru, že bych Aně nikdy neublížil. NIKDY. A upřímně doufám, že v tomhle sále není nikdo, kdo by toho byl schopen," řekl jsem a rozhlédl se po prostoru. ,,Neříkám to proto, abych tu vytvářel dusnou atmosféru, ale realita je taková, že vraha Any pravděpodobně znám. A někteří z vás nejspíš taky. Takže pokud byste věděli něco, co možná já vědět nemusím, řekněte mi to. Mám pocit, že po smrti vlastní ženy už zvládnu... už zvládnu všechno."

Když jsem opouštěl pódium, cítil jsem na sobě několik soucitných pohledů, ale nepříjemný pocit v zátylku mi naznačoval, že tu dnes opravdu nepanuje pouze soucit. 

Duchem nepřítomný jsem došel k místu, kde stála při mém proslovu Becca, ale teď už tady nebyla. Propletl jsem se k baru a objednal si vodu. 

,,Sylvaine?"

Otočil jsem se a spatřil povědomou tvář. ,,Dobrý večer. Teresa, že?"

S úsměvem přikývla. ,,Poslyšte, nevím, jak to říct, ale... možná něco vím. Něco nového."

Zpozorněl jsem. ,,Opravdu?"

,,Možná... Ale tady vám to říkat nechci, je tu moc lidí."

Přikývl jsem. ,,Jistě, to chápu."

,,Půjdete se mnou?"

,,Dobře," přitakal jsem a následoval ji k recepci. 

,,Pojďte nahoru, tam nikdo nebude."

Zatímco jsme stoupali po schodech, doléhal na mě čím dál větší chlad. ,,Je tu hrozná zima."

,,Myslím, že je otevřený balkón," řekla Teresa, a když se její teorie potvrdila, povzdechla si. ,,Na tohle by si měl někdo dávat pozor."

,,Chcete pomoct?" zeptal jsem se a zastavil se kousek od těch dokořán otevřených dveří. V tu chvíli jsem po své pravici zaslechl zvuk výtahu, a když jsem se podíval jeho směrem, krve by se ve mně nedořezal. 

,,Tereso?"

,,Ano?"

,,Můžete sem?" zeptal jsem se chraplavým hlasem.

,,Co se děje? Proboha!" vykřikla.

,,Nastupte si. Oba dva," řekla Wicky ledově klidným hlasem a přitlačila Becce nůž blíž k hrdlu. 

,,Proč tohle děláte?" zeptala se Teresa a neohrabaně klopýtla do kabiny. Jen taktak jsem ji stihl chytit za paži, abych zabránil pádu. 

,,Sylvaine, zvol nejvyšší patro."

Udělal jsem, jak přikázala a opřel se. Zatímco kabina mířila vzhůru, snažil jsem si to poskládat v hlavě. Po tom uvěznění ve sklepě jsem Wicky vyloučil ze seznamu podezřelých, jenže teď mi došlo, co zatím je.

Má komplice, který teď nejspíš čeká nahoře, zatímco já, Becca a Teresa se tady klepeme strachy.

Musíš zachovat klid! Strach tě přece nezachrání!

,,Jděte přede mnou," řekla Wicky už trochu ostřejším hlasem a já čekal, až kolem mě projde Teresa. 

,,Jen klid," zašeptal jsem jejím směrem tak tiše, že mě nejspíš nemohla slyšet. 

,,Ty se postav tam do rohu," přikázala Terese a ta se slzami v očích poslechla. 

,,Jdi na balkon, Sylvaine," řekla a já vstoupil na pozoruhodně velký balkon, který měl zábradlí do oblouku. Byli jsme na takovém nádherném místě a řešili tak příšernou situaci.

Když se Wicky společně s Beccou postavila proti mně, poprvé jsem v její tváři zahlédl to, co se jí po celou dobu dařilo tak dobře schovávat - šílenství.

,,Wicky," zašeptal jsem a váhavě natáhl ruku směrem k Becce. ,,pusť ji a dovol mi, aby šla ke mně. Všechno bude v pořádku, dobře? Nikomu se už nemusí ublížit."

,,Nevíš, o čem mluvíš. Jsi úplně mimo!" vyprskla na mě a zatlačila na čepel tak moc, že Becce začaly po dekoltu téct proužky krve. Podíval jsem se jí do očí. Byla vyděšená k smrti.

,,Máš pravdu, jsem úplně mimo. A mám tolik otázek."

Wicky se nevesele zasmála. ,,Tak se ptej."

,,Proč?"

,,Měl bys být víc specifický," řekla a couvla, jako by si ode mě potřebovala udržet odstup. Ona ode mě!

,,Proč jsi Anu zabila?"

,,Protože s tebou měla všechno a nevážila si toho," zašeptala a do očí jí taky vstoupili slzy. ,,Ana měla všechno! Není to tak, Sylvaine? A Adam byl můj!"

Nechápavě jsem zavrtěl hlavou a měl čím dál horší pocit. ,,Adam byl přece s Beccou."

,,Jenže já jsem byla před ní! Adam se na mě kvůli Becce vykašlal, protože jsem už byla ohraná figurka a on potřeboval novou!"

,,Tys-" začala Becca, ale dál už nepokračovala.

,,Ty jsi byla Adamova partnerka? Ale co ta... co ta Amy? Becca našla deník, který..."

,,Já jsem ta Amy. Snažila jsem se stejně jako tahle chudinka bojovat o vlastní existenci, ale evidentně jsem prohrála. A nenech se mýlit, Becco, ty na tom nejsi o nic líp."

,,Jenže já o tobě nevěděla," zašeptala Becca a váhavě na ni pohlédla koutkem oka. ,,Tohle si nezasloužím."

,,Zabila jsi ho. Když už jsem od něj nebyla vězněná, povedlo se mi v jednom nestřeženém okamžiku strčit do jeho auta štěnici. Všechno jsem to slyšela."

,,A neměla bys jí být náhodou vděčná, když ho zabila?" vložil jsem se do toho. ,,Vždyť vám oběma ubližoval. A jak s tím, sakra, souvisí Ana?"

,,Myslíš ta bezcenná děvka? Ta s ním spala. Vdaná ženská, která mělo všechno, po čem její rozmazlené srdce zatoužilo, šoustala s Adamem. Když jsem se to dozvěděla, nasrala mě tak moc, že jsem začala... plánovat."

Nadzvedl jsem obočí. ,,Plánovat? Já tomu nerozumím... Tu noc, co zemřela, jsi byla na obchodní cestě."

Věnovala mi triumfální úsměv. ,,Ne, nebyla. Jen jsem dala na sociální sítě starou fotku a počkala na letišti s kufrem."

Neuvěřitelný...

,,Jenže ty jsi v tom nejela sama, že ne? Jinak bychom neskočili zamčení v tom sklepě."  

,,Musím uznat, že zvládnout to všechno sama by bylo náročné," řekla opět naprosto klidně a bylo evidentní, že si užívá, jak jsme s Beccou zoufalí.

,,Jenže... já si vzpomínám, jak jsi mi onehdy řekla, abych zavolal na policii."

,,Ano."

,,Proč? Proč bys tak riskovala?"

,,Věděla jsem, že to neuděláš. Proto mě napadlo posílání těch vzkazů. A můj komplic roztrhal Aně šaty. Mám u sebe náhradní klíče od vašeho domu, což spoustu věcí usnadnilo."

,,Kdo je ten komplic?" zeptala se Becca tak udýchaně, že se zdálo, jako by právě doběhla maraton. ,,Kdo by měl natolik silný motiv, aby do toho s tebou šel?"

,,Možná bych ti mohla odpovědět sama, co říkáš?" ozvalo se mi za zády a mně znovu projel zátylkem ten nepříjemný pocit. Nevěřícně jsem sledoval Teresu, jak se zbraní namířenou mým směrem došla na kraj balkonu.  

,,Tak povídej..."

...ty jedna svině.

,,Ráda bych řekla, že to není nic proti tobě, ani Becce. Za všechno může Ana. Nejenže roztahovala nohy před Adamem, ale nenechala si zajít chuť ani u mého přítele. Našla jsem v jeho telefonu jejich konverzaci. Plánovali se přestěhovat do Londýna a začít nový život. Nejspíš si myslíš, že ten tvůj proslov byl střízlivý, protože jsi dal najevo, že Ana měla i stinné stránky, ale realita je taková, že sis ji pořád maloval moc dorůžova," zašeptala a přešla ke mně o něco blíž. ,,Tvoje žena byla ta největší svině pod sluncem. Nelituji toho, že jsme ji s Wicky zabily. Lituji toho, že jsme se na ní nevyřádily daleko víc. Zasloužila si trpět jako zvíře."

Obličej se mi zkroutil v bolestivé grimase a po tváři mi začaly téct slzy. Najednou se mi vybavila věta, kterou mi kdysi řekla Wicky. 

,,Nepodceňuj zvrácenost žen."

,,Teresa má pravdu. Vážně si to nemusíte brát osobně. Problém je v tom, že víte až moc," řekla Wicky a propalovala se mi očima do mých. ,,Hrajeme s kartami, které nám byly v životě rozdány. Neřekla bych, že máme na výběr."

,,Ale je fakt, že občas si trochu vybrat můžeme," řekla zmiňovaná a natočila hlaveň směrem k Wicky. ,,Sundej jí z krku ten nůž."

Wicky na ni nevěřícně vyvalila oči. ,,Děláš si ze mě prdel?!"

,,Ne, to nedělám. Už jsem nás nahlásila policii. Budou tu každou chvíli. Takže odhoď ten nůž."

,,Ani za nic."

,,Dělej!" zakřičela Teresa.

Wicky se zasmála. ,,Myslíš, že mám strach o svůj život?"

Prosím, ne...

Udělala to tak rychle, že nikdo z nás nestihl zareagovat. Až když Becca dopadla na zem a chytila se za krk, došlo mi, co se stalo. 

,,Becco!" vykřikl jsem a jen matně vnímal, že se ozval výstřel. A pak další. A další. Rozhlédl jsem se a spočinul pohledem na Wicky, která ležela kousek od Becci a s několika střelnými ranami vykašlávala krev. 

,,Je mi to líto," řekla Teresa. ,,Byla jsem v pasti a nevěděla, jak z ní ven."

,,Dejte ruce nad hlavu a odhoďte zbraň!" ozvalo se najednou za mými zády a já se ohlédl přes rameno. Kousek od nás stálo několik mužů v uniformě a mířilo na Teresu, která poslušně poslechla. 

,,Otočte se a dejte ruce za záda."

Její pohled se setkal s mým. ,,Je mi to vážně líto."

Jako ve zpomaleném filmu jsem sledoval, jak se Teresa rozeběhla směrem k zábradlí a při jeho přeskakování schytala několik střel do zad. Dva muži se za ní rozběhli, ale už bylo pozdě. Rozhodla se to vyřešit po svém a nikdo z nás s tím nemohl nic udělat.

Spustil jsem pohled z místa, odkud skočila a zadíval se na Beccu, která ztrácela čím dál víc krve. 

,,Zavolejte sanitku!"