Sylvain

Celou noc jsem strávil u toho zatraceného stolu a četl si její vzkaz pořád a pořád dokola. Nedokázal jsem uvěřit, že by něco takového udělala.

Kolem osmé ráno jsem zvedl pohled k paprskům, které do místnosti pronikaly skrz závěsy v barvě slonovinové kosti. Ana je vybrala na bleším trhu ve Skotsku, kde jsme trávili líbánky.

Pálily mě oči a bolelo mě v krku, protože jsem x hodin v kuse zadržoval vzlyky. Bylo mi jasné, že pláčem si Anu zpátky nepřivolám.

Začínalo se mi dělat zle od hladu, takže jsem se donutil zvednout se na ztuhlé nohy a přešel ke chlebníku, aby snědl kus ztvrdlého chleba, zatímco jsem procházel kontakty a přemýšlel, komu bych se s touto situací mohl svěřit. Tchánovi jsem volat nechtěl, protože bydlí až v Belfastu a přátelé jsem s tím také nechtěl zatěžovat. Jediný, kdo mě ještě napadal, byla Wicky, nejlepší kamarádka mé ženy. Jenže pak mi došlo, že ta je do neděle na obchodní cestě. Neodvedl jsem si představit, že bych musel čekat až do zítra. Ana měla tendenci jednat v afektu. Bůhví, že ten vzkaz byl hmatatelným důkazem, a já měl strach, aby neprovedla nějakou hloupost.

,,Becca," zašeptal jsem a roztřesenými prsty našel v kontaktech její číslo. Pak mi ale došlo, že po telefonu jí něco takového stejně nevysvětlím.

Spěšně jsem dojedl chleba, dostal do sebe sklenici vody, u vchodu se chopil kabátu a nasedl do auta.

**

,,Sylvaine?"

,,Ahoj, nevzbudil jsem tě?"

Zavrtěla hlavou a utáhla si pásek od županu. ,,Ne, právě snídám. Co se děje?"

Viděl jsem v její tváři značné znepokojení a vůbec jsem se tomu nedivil. Musel jsem vypadat příšerně, navíc jsme spolu nemluvili několik měsíců.

Becca a Ana patří mezi ty sestry, které vyletí z hnízda a už nemají potřebu se spolu moc vídat. Za poslední půlrok to povýšily na nový level. Vzhledem k okolnostem to ale bylo pochopitelné. Becca totiž přišla o manžela při autonehodě, a v důsledku toho se úplně odřízla. Zajistili jsme jí s Anou terapeutku, která k ní docházela domů, ale Becca po prvních dvou měsících přestala spolupracovat a řekla, že se s tím musí vyrovnat po svém. Od té doby jsem s ní až do dnešního dne nemluvil.

,,Můžu dál?"

,,Jistě. Dáš si čaj? Nebo něco k jídlu? Mám tu jablečný koláč," usmála se nepatrně a zavřela za mnou dveře.

,,Ana zmizela. A ano, dám si koláč, děkuji," řekl jsem, i když jsem ho vlastně nechtěl.

,,D-dobře. Ale počkej... cože?"

,,Je pryč, nechala mi vzkaz."

,,Pojď se posadit. Jaký vzkaz?"

Poněkud kostrbatě jsem Becce přiblížil situaci a ona přede mě s vykulenýma očima položila moučník. ,,To se mi nezdá..."

,,Takže to není jen můj pocit? Taky ti to přijde zvláštní?"

Přikývla a posadila se. ,,A koukal ses, jestli doma nechala nějaké věci?"

Zavrtěl jsem hlavou a připadal si jako tupec. Celou noc jsem dřepěl v kuchyni, místo abych se snažil poskládat části skládačky dohromady.

,,Ne, já nic neprohledával. Byl jsem celou noc v kuchyni a čuměl do neurčita."

Becca si povzdechla a prohrábla si kaštanově zabarvené vlasy.

,,Dobře, poslyš, teď se najíme, ať se trochu sebereš, a potom sjedeme k tobě. Pomůžu ti dostat se tomu na kloub, tohle fakt nedává žádný smysl."

Zhluboka jsem se nadechl a donutil se spolknout sousto. Měl jsem úplně sevřený žaludek. Nechtěl jsem Becce vykládat o té hádce, bylo to moc osobní. Navíc mi to přišlo jako podpásovka. Vsadil bych se, že ona by se se svým mužem ráda pohádala, protože by to znamenalo, že je naživu.

,,Dobře, moc ti děkuji."

**

Dupl jsem na brzdu a čekal, až pes bez vodítka přejde silnici. Becca se tiše uchechtla.

,,Pojď sem! Omlouvám se vám!" křikla žena staršího věku a já na ni mávl, abych jí dal najevo, že se nic neděje. Pak jsem se pomalu rozjel a zatočil při první odbočce.

,,Jak se ti vůbec daří? Vypadáš dobře."

,,Díky. Už je to lepší, ale nesmím o tom moc přemýšlet."

,,Chápu, promiň, už se nebudu ptát, to jen... je těžké předstírat, že je všechno v pohodě."

,,Teď dvojnásobně," pronesla a já roztřesenou rukou nahmatal krabičku cigaret.

,,Počkej, pomůžu ti," řekla a připálila mi. S vděkem jsem vyfoukl kouř a pokusil se o úsměv. Její soucitný pohled mi prozradil, že mi to vůbec nejde.

,,Tak, jdeme hledat," řekl jsem a vypnul motor. Odemkl jsem dveře a nechal Beccu vejít první.

,,Je to tu pořád stejné," zkonstatovala a já přikývl.

,,Možná bychom mohli zavřít dveře?" navrhla a vyčkávala, až se proberu. Nakonec je zavřela za mě.

,,Kde schováváte pasy?"

,,Chceš zjistit, jestli nejela za rodiči?"

Pokrčila rameny. ,,Napadlo mě to."

Šel jsem do ložnice a zalovil ve spodním šuplíku. ,,Je tady!"

,,Což je dobrá zpráva, v tom případě je někde Birminghamu. Pokud teda nemáte ještě jedno auto, kterým by někam odjela?"

,,Ne, to nemáme, ale mohla využít jiný dopravní prostředek."

,,To samozřejmě, nicméně ten pas je dobrá zpráva! Kdyby chtěla nadobro zmizet, přece by ho tu nenechala."

Přikývl jsem a zvedl se. ,,Jdu se podívat do skříně."

,,Dobře. Mám něco zkontrolovat já?"

,,Vydrž," řekl jsem a zarazil se s rukou na svatebních šatech, které měly několik trhlin.

,,Co se mezi tebou a mou sestrou stalo?" ozvalo se po dlouhé minutě ticha, během které jsme jen mlčky zírali na znetvořený model.

,,Jak to myslíš?"

,,Já nevím. Asi se mi nechce uvěřit, že by jen tak potrhala svatební šaty."

,,Mně se tomu taky nechce věřit."

,,Takže?"

,,Když nepočítám občasné manželské hádky, tak mě nic jiného nenapadá."

,,Jaké hádky?"

,,Kvůli těhotenství," přiznal jsem a otočil se k Becce čelem.

,,Vy čekáte miminko?" zeptala se překvapeně.

,,Ne, ale Ana by ho chtěla. Jenže na mě je ještě brzo."

,,To mě mrzí, Sylvaine. Ale ty šaty, to je vážně trochu zvláštní. Ana je sice tvrdohlavá, ale tohle?"

Zavrtěl jsem hlavou. Tak moc jsem se snažil přijít tomu na kloub, a selhával jsem na plné čáře.

,,Nenapadlo tě zavolat policii?"

Srdce mi vyskočilo až do krku. ,,Ty myslíš, že ji někdo unesl?"

,,Ne, promiň, já tě nechci takhle děsit. Možná je to jen citové vydírání. Neber to špatně, mám svou sestru ráda, ale trpělivost nikdy nepatřila mezi její silné stránky. Potřebuje jen vychladnout."

Přikývl jsem. ,,Nejspíš máš pravdu. Děkuju za uklidnění."

,,Nechceš se někdy stavit společně s Anou na večeři? Dlouho jsme se neviděli a myslím, že si máme co říct."

,,Takže ty opravdu věříš, že se umoudří?"

,,Jistě, dřív či později."

,,Tak dobře. Každopádně to pozvání na večeři přijímám," řekl jsem a doufal, že tím aspoň trochu vykompenzuji fakt, že jsme se od ní tak odstřihli.