Becca

Před půl rokem

Něco mi teklo po tváři a zastavilo se to na horním rtu. Olízla jsem se a zaznamenala chuť železa. Trvalo mi celou věčnost, než jsem se přiměla otevřít oči, ale nakonec se mi to povedlo. Chvíli jsem vůbec nedokázala zaostřit, strašně se mi motala hlava. Předek auta byl roztříštěný a čelní sklo rozbité. Když jsem periferně zaznamenala mohutnou větev stromu, která musela při nárazu prorazit přední sklo, sevřelo se mi hrdlo.

Ozvalo se zasípání a já díky němu prozřela. Do té chvíle jsem si nedokázala spojit jednotlivé součástky dohromady, na to jsem byla příliš vyděšená.

,,Becco," ozval se Adam a zakašlal.

Váhavě jsem pohlédla směrem k místu spolujezdce a vykřikla, ignorujíc hlavu, která prostřednictvím bolesti kladla odpor. Adam byl stromem přitlačený hluboko do sedadla a ruce měl uvězněné pod ním.

,,Jen klid, není to tak zlé," ujistila jsem ho tiše a snažila se otevřít dveře, jenže to z nějakého důvodu nešlo. Opatrně jsem si klekla na sedadlo a natáhla se dozadu pro kabelku, abych našla mobil. ,,Budeš v pořádku!"

Nenáviděla jsem se za to, že reaguji zrovna takhle. Měla jsem popadnout jeden z těch kusů skla z rozbitého okna a na místě ho podříznout, jenže to jsem nemohla. Ne proto, že by to mohlo mít právní následky, jen jsem si zkrátka nedovedla představit, že bych toho byla schopna. Nebyla jsem žádný vrah. Očividně nějaká vyšší síla nechtěla, abychom zemřeli, jinak bychom tu po tom mém šíleném manévru už nebyli.

,,Sakra, není tu signál! Prosím, vydrž, pokusím se dostat někam, kde se budu moct dovolat do nemocnice," řekla jsem, a navzdory Adamovi, který se mi něco snažil říct, jsem se protáhla okýnkem od dveří spolujezdce a namířila si to k silnici.

Co jsi to udělala?! křičela jsem na sebe v duchu, zatímco jsem se snažila najít místo, kde bych chytila ten zatracený signál. Napadlo mě, že bych se dobelhala na místo, kde jsme vysadili rodiče, ale když jsem se podívala na obrazovku mobilu, abych zjistila čas, k mému šoku byly už dvě hodiny ráno. Byla jsem v bezvědomí celou věčnost!

Došla jsem skoro až na kraj parku, když se mi konečně podařilo zachytit signál a zavolat záchranku. Navedla jsem je na místo, kde jsme vysadili rodiče a s odhadem jim sdělila, jak daleko odtud zhruba jsme. Pak jsem se s vypětím zbylých sil dostala zpátky k autu, abych Adama ujistila, že pomoc už je na cestě. Pořád pršelo jako z konve, takže byl zázrak, že jsem trefila zpátky takhle rychle. Byla jsem připravená udělat cokoliv, abych ho zachránila.

,,Pomoc už je na cestě! Jak se cítíš?"

Pohlédl na mě koutkem rudě podbarveného oka. ,,Jsi odvážnější, než jsem si myslel."

,,Nevím, co jsem si od toho slibovala."

,,Já ano," zašeptal a sykl bolestí. ,,Že takhle to pro nás bude nejlepší."

Na tvář mi dopadly slzy. ,,Já si jen přála být šťastná. Nikdy nepochopím, čím jsem si tohle zasloužila."

Když nic neříkal, zatlačila jsem na pilu. ,,Proč, Adame? PROČ?!"

Nepatrně zavrtěl hlavou. ,,Žádné racionální vysvětlení neexistuje."

V dálce jsem slyšela ostrý zvuk sirén.

,,Ve sklepě jsou stovky tisíc v hotovosti. Nemusíš mít strach, jsou pravé."

,,Adame..."

,,Jen abys věděla, já si to nezvolil. Tohle jsem já a musel jsem to udělat. Nikdo mě nenaučil jednat s lidmi správně. Je mi to líto, Becco."

,,Adame!"

Už jsem jasně viděla světla sanitky, když Adam začal vykašlávat krev.

**

Bylo přesně 8:10 ráno. Ležela jsem na lůžku s diagnózou lehkého otřesu mozku a jednoho naštípnutého žebra, když za mnou přišel lékař, který operoval Adama.

,,Je mi to moc líto, ale váš manžel měl opravdu velmi vážná zranění. Udělali jsme, co bylo v našich silách."

Nechápavě jsem zamrkala, vůbec jsem si to nechtěla připustit.

,,Při nárazu došlo k tomu, že část větve protrhla vašemu muži kůži na břiše a poranila mu vnitřnosti takovým způsobem, že už se nedalo nic dělat."

V tu chvíli jsem se úplně sesypala a nedokázala jsem přesně určit proč. Byla jsem už natolik zvyklá na život s Adamem, že jsem si ho nedokázala představit bez něj? Nebo jsem brečela štěstím, že jsem konečně volná? Nebo jsem si snad vyčítala, že jsem ztratila vědomí a nechala ho v tom autě v podstatě vykrvácet?

**

Během dne mě ošetřující sestra poprosila o kontakt na někoho z příbuzných, ale já odmítla. Nechtěla jsem se s nikým vidět.

,,Musí vás po propuštění někdo odvést domů."

,,Až budu moct jet domů, zavolám si taxíka," slíbila jsem a zadívala se směrem k oknu, abych jí dala najevo, že si nechci povídat.

Když jsem se o pár dní později dostala domů, zamířila jsem rovnou do sklepa, abych se ujistila, že mi Adam řekl pravdu. Kupodivu ano. Měla jsem dostatek peněz na to, abych začala od začátku, a i když jsem si to v tu chvíli ještě nedovedla představit, věděla jsem, že existoval důvod, proč jsem ten náraz přežila a Adam ne.

Odebrala jsem se do kuchyně a pomocí klíčů, které mi předal lékař po Adamově smrti, jsem odemkla šuplík, kde byli nože a nůžky. Najednou jsem měla k dispozici všechno, k čemu mě Adam nechtěl pustit, a já se přistihla, že mám tendenci se upejpat, než něco udělám. Chtěla jsem si vzít nůžky, abych přestřihla nemocniční náramek, ale jako by nade mnou poletoval Adamův duch našeptávající mi, že si tímhle říkám o trest. Proto jsem ani nenašla odvahu, abych šla na zahradu, vyhrabala ten žlutý deník a zjistila, co je jeho obsahem. Instinktivně jsem se od toho pokušení odvracela, protože mě k smrti děsilo, co bych se v něm mohla dočíst.