Sylvain

Už snad posté jsem zkontroloval mobil, jestli jsem náhodou nechytil signál, abych mohl zavolat na policii, ale bohužel to bylo marné. Začínal se ve mně hromadit pocit nesmírné hrůzy. Jak jsem se v Becce mohl takhle zmýlit? Nejenže nejspíš věděla o zmizení mé ženy dřív než já, ale možná za něj byla i zodpovědná. A teď mě tu držela ve sklepě jako zvíře, zatímco nejspíš chodila po bytě sem a tam s rukama frustrovaně zabořenýma ve vlasech a přemýšlela, co si se mnou počne.

Měl jsem jít na policii už dávno.

Je to blázen.

Byl jsem tu už přes hodinu, takže jsem se v té tmě stihl rozkoukat, jenže mi to bylo k ničemu. Žádný náhradní klíč nebo vypínač jsem nenašel a ke všemu jsem měl možnost vidět svůj dech, což mě taky zrovna dvakrát neuklidňovalo. Věděl jsem, že pokud nic neudělám, tak budu co nevidět podchlazený.

Musím Beccu přimět, aby-

Můj proud myšlenek přerušilo rozsvícení světla. Následně se ozval klíč v zámku a dveře se přede mnou otevřely. Becca vypadala, že chce bez váhání vstoupit dovnitř, jako by se nechumelilo, což mě zaskočilo. Neměla ze mě snad vůbec žádný respekt? Nebála se, že jakmile otevře dveře, tak ji vezmu něčím po hlavě? Bylo tu dost harampádí, které bych mohl použít jako zbraň. Třeba ji zaškrtit těmi šaty, o kterých se mi neobtěžovala zmínit.

,,Proboha, Sylvaine, co tady děláš?" vydechla Becca a s šokovaným výrazem couvla o krok zpátky. Lekl jsem se, že by za mnou zase zabouchla dveře, takže jsem se rychle vyškrábal na nohy. ,,Ani to nezkoušej!"

,,Ale co?"

Hlasitě jsem se zasmál, protože jsem nemohl uvěřit, jakým směrem se můj život najednou odebral. A to si v práci mysleli, že mám dovolenou, že zkrátka jen relaxuji se svou ženou a už nemůžu být šťastnější.

,,Nechápu, čemu se směješ! Jak ses dostal do mého domu?"

,,Proč jsem ti to nemohl vysvětlit už před hodinou, hm?" zeptal jsem se a rychle kolem ní prošel, abych se dostal do tepla. ,,Proč ses rozhodla, že mě nejdřív zavřeš na hodinu do sklepa?!"

Becca na mě zírala s pootevřenou pusou. ,,Sylvaine, já nevím, co má tohle znamenat, ale je to opravdu hodně špatný vtip."

Musel jsem mít podobný výraz jako ona. ,,Já ti nerozumím."

,,Jak ses dostal do mého domu? Proč jsi sem vůbec chodil?"

Možná se to dá všechno nějak racionálně vysvětlit. Třeba mě tu zavřela ze strachu, že bych jí mohl nějak ublížit.

Jenže k čemu jí je tenhle herecký výkon?

,,Chtěl jsem se ujistit, že ti můžu věřit, což evidentně nemůžu," řekl jsem a zalovil v kabátu, abych vytáhl její telefon. ,,Nechalas ho u nás na stole."

Becca vydechla a zavřela oči. ,,Není to tak, jak to nejspíš vypadá."

,,Cos jí provedla?"

,,NIC, PROBOHA!"

Přešel jsem k ní blíž a zaznamenal, že celá ztuhla. ,,Becco, měly jste se vidět ráno, kdy zmizela, je to tu černé na bílém! Navíc jsem ve sklepě našel ty šaty. K tvé smůle jsi narazila na chlapa, který ví, co má jeho žena v šatníku."

,,Ale-"

,,Takže ti radím, abys kápla božskou, jinak se seberu a půjdu okamžitě na policii."

Do očí jí vstoupil nepopiratelný strach.

,,Já neblafuju! Koukej mi říct, jak se věci mají!"

Becca se podívala na dveře od sklepa, vzala za kliku a pomalu je zavřela. Pak se na mě znovu zadívala. ,,Ana měla v plánu jít na baletní představení. Na to, které jsi jí podle všeho zakazoval, protože ses bál, že by jí to psychicky zruinovalo. Nejspíš chtěla původně dát na tvou radu, ale byla zvědavá a smutná ze své situace, tak mě na poslední chvíli požádala, jestli bych jí nemohla upravit pas u těch šatů, které jsi našel ve sklepě. Když ke mně přišla, snažila jsem se jí domluvit, ať si dá od divadla pauzu. Bylo mi stejně jako tobě jasné, že pokud uvidí, jak ji někdo alternuje, její ego dostane obrovskou ránu. Asi se spolu nemusíme přít o tom, že Ana je horká hlava, takže mě ani nepřekvapilo, když se na mě naštvala a i s šaty odešla pryč. Bylo hodně brzo ráno, ale já jsem po té konfrontaci už nedovedla usnout, a tak jsem se jen tak plácala po domě a pak mě napadlo, že bych mohla prohledat šuplíky v obýváku, jestli v nich nejsou nějaké zbytečnosti. Když jsem pak asi kolem šesté ráno šla vynést odpadky, našla jsem ty šaty ležet na ulici. Napadlo mě, že se mi tím Ana snaží dát najevo, jak moc jsem ji nakrkla."

Zpracovával jsem všechno, co mi právě řekla, a nevěděl jsem, co na to říct.

,,Sylvaine, mrzí mě, že sis o mně myslel, že bych byla schopna Aně ublížit."

,,Nemyslel bych si to. Stejně tak bych si ale nemyslel, že mě budeš schopna držet přes hodinu v zatuchlém sklepě."

,,Jenže já tě tam nezamkla, ty dveře se musely nějak..."

,,Nějak co? Becco, prober se, vždyť jsi je odemykala. Pokud jsi mi o Aně nelhala, proč prostě nepřiznáš, že jsi mě zamkla? Jasně, přiznávám, že jsi na to měla svým způsobem právo, protože jsem se ti vloupal do domu se záminkou najít něco, co by tě usvědčilo jako zodpovědnou za její zmizení. Ano, byla hloupost, že jsem se sem vloupal a ani jsem neměl číst komunikaci mezi tebou a Anou, ale Becco, její zmizení musí mít nějaký důvod a my nemáme nic!"

,,Sylvaine..."

,,Tady máš klíč, který jsem našel pod květináčem. Raději ho tam už nenechávej, ať někdo nedostane stejně stupidní nápad jako já."

,,POČKEJ!" vykřikla a postavila se mi do cesty. ,,Ten klíč si nech, já ti věřím, ale je tu jiný problém. Přísahám na svůj život, že jsem tě tu nezamkla. Koukej, byla jsem v obchodě a přišla jsem až před deseti minutami. Byla jsem ještě v lékárně, kde byla hrozná fronta, takže jsem se dost zdržela. Koukni na účtenky, je na nich čas, kdy jsem za zboží platila."

Znělo to skoro jako připravené alibi.

,,Mohla ses sem vrátit. Do sklepa jsem se dostal velmi rychle po tom, co jsi odešla."

,,Jak víš, kdy jsem odešla?"

,,Chtěl jsem si s tebou ohledně těch zpráv promluvit, ale pak jsem zahlédl, jak odcházíš pryč."

,,Takže místo toho, abys mě vyslechl, ses rozhodl vzít spravedlnost do svých rukou a teď jsme v téhle situaci," řekla Becca a stiskla si kořen nosu, stejně jako to dělám já, když něčemu nerozumím.

,,Teď si uvědomuju, že jsem dveře zamykala na dva západy!"

,,Ano, byly zamčené na dva západy."

,,A zamkl jsi za sebou, když jsi vešel dovnitř?"

Zamyslel jsem se a projela mnou hrůza. Čert vem, že jsem dveře nezamkl, ale měl jsem neblahé tušení, že jsem je za sebou v návalu adrenalinu ani nezavřel.

,,Ne. Nechal jsem je nejspíš pootevřené."

Becca pomalu přikývla a do očí ji vstoupila čirá hrůza. ,,Když jsem přišla já, dveře byly zavřené, ale ne zamčené. Sylvaine, ať mi teď uvěříš nebo ne, já si za tím stojím. Zhruba před hodinou jsem odcházela od zamčených dveří a vrátila se k odemčeným. Do sklepa jsem vešla jen proto, že jsem si chtěla udělat toasty s džemem a ten skladuji dole ve sklepě. Neměla jsem nejmenší tušení, že tě tam najdu. Přece jsi musel vidět, že jsem byla opravdu překvapená."

Nemohl jsem popřít, že to nepůsobilo, jako by mě tam čekala.

,,Chceš mi říct, že...?"

,,Ano, přesně to chci říct. Zatímco se tu vzájemně obviňujeme, kdo s kým hraje hru, neuvědomujeme si, že jsme jen figurky."

,,Takže zatímco jsi byla pryč a já ve sklepě, někdo vešel dovnitř a zamkl mě tam."

,,Z čehož plyne, že ten dotyčný musel vědět, že tu jsi sám."

,,Ale jak mohl vědět, že jsem zašel do sklepa? Je za rohem a nejsou tu okna, to přece... ach, ne," zašeptal jsem a páteří mi projel mráz.

,,Byl jsi zabraný do hledání nějakého důkazu, díky kterému bys mě usvědčil, takže jsi nejspíš mohl přehlédnout, že... že..."

,,Že tu nejsem sám."

Tak co? Věříte Becce?😱