Becca

Před půl rokem

Nebyla jsem si jistá, jak dlouho bude tahle hra ještě pokračovat, nicméně Adam se choval pořád velmi slušně, trpělivě a ohleduplně. Ne že bych věřila, že to tak zůstane navždy, ale bylo to rozhodně lepší než snášet ty jeho náladičky. Měla jsem teorii, že se tak chová jen proto, aby mi dal planou naději na lepší budoucnost a potom, až se začnu cítit ohledně soužití s ním dobře, zase přejde do toho starého režimu a bude na mě zlý. Musela jsem tomu věřit, protože kdybych létala hlavou v oblacích jako dříve, srážka s realitou by mě bolela o to víc. Ať si mě Adam klidně trestá dál, ale sama jsem se dobrovolně trestat nehodlala.

,,Volá ti táta," řekl a podal mi můj mobil, který měl Adam vždycky u sebe společně se svým, aby mohl kontrolovat všechny příchozí hovory a zprávy.

,,Děkuju," řekla jsem a přijala hovor. ,,Ahoj, tati, jak se vede?"

,,Ahoj, zlato, skvěle! Co u vás?"

,,Všechno při starém, takže v pohodě."

,,Tak to jsem rád. Poslyš, hodláme s mamkou přijet do Birminghamu, ale jenom na jeden den, tak nás napadlo, že bychom si mohli společně zajít na večeři."

,,Večeře je skvělý nápad!" řekla jsem a záměrně se nepodívala Adamovým směrem, abych se nevystavila riziku, že na mě bude gestikulovat, ať se rychle na něco vymluvím.

,,Ana o tom už ví?"

,,Ano, s tou jsme domluveni na oběd. Kdybychom vás měli u stolu všechny najednou, nedokázali bychom se vám dostatečně věnovat, takže jsme to vymysleli takhle. Nevadí to, že ne?"

,,Ne, vůbec," usmála jsem se, ale v duchu jsem byla spíš zklamaná. Rodiče jsem už nějakou dobu neviděla a bála jsem se, že mě budou až moc pozorovat. Je nebezpečné, aby nabyli podezření, že je v mém životě něco špatně. Pak by se Adam mohl leknout a rychle se vrátit ke svému starému já. Potřebovala jsem ještě chvíli klidu, bylo to jako psychická dovolená, se kterou jsem nepočítala.

Táta mi ještě sdělil, že přiletí s mamkou zítra a nadiktoval mi adresu restaurace, kde zarezervovali stůl. Pak ukončil hovor a já se váhavě otočila Adamovým směrem. ,,Zítra povečeříme s našima."

,,Dobře, už se na ně těším."

Usmála jsem se, ale asi to nepůsobilo moc přirozeně. A co hůř, Adam mi můj úsměv oplatil ještě křečovitějším. Oba jsme si uvědomovali, že se tu hraje jedna velká komedie. A ke všemu dost špatná.

**

Přejeli jsme téměř celý Manor Farm Park, než jsme se dostali k malebné dřevěné stavbě osvětlené lampiony.

,,Už jsi tu někdy jedl?" zeptala jsem se, když jsme vystoupili z auta.

,,Párkrát, ale už je to nějaký ten pátek," řekl a vzal mě kolem pasu. ,,Budeš hodná holka, že jo?"

,,Jako vždycky," odvětila jsem a snažila se přimět svaly, aby se trochu uvolnily.

,,Zlato, tak tady tě máme!" zapěla mamka, jakmile jsme vešli dovnitř.

,,Ahoj, mami," zasmála jsem se a pevně ji objala, bojujíc se slzami. Pak jsem se se stejným nadšením přivítala s tátou a nechala je, aby mohli pozdravit i Adama.

Vnitřek restaurace byla stejně nádherný jako vnějšek. Když jsem byla malá, vždycky jsem si přála bydlet jednoho dne přímo uprostřed lesa, ideálně v nějakém skromném domečku a jen se základním vybavením, téměř bez technologie, odříznutá od reality. Aspoň to poslední se mi splnilo. Když měl Adam opravdu velmi špatnou náladu, zamkl mě v jedné místnosti třeba i na deset dní v kuse. Občas mi tam přinesl jídlo a pouštěl mě jen na záchod, takže v těch dnech jsem si opravdu připadala jako odstřižená od reality, protože jsem neměla nejmenší tušení, co se za zdmi toho zatraceného pokoje děje.

Táta nám všem objednal vynikající kuře s hříšně sladkými brambory, kterých bych dokázala spořádat klidně kila. Naši naštěstí netlačili na pilu a spíš se naše konverzace skládala z vyprávění veselých historek jak ze současnosti, tak z doby, kdy jsme byly s Anou ještě děti. Sice trošku bolelo poslouchat o svém starém životě, ale pořád bylo lepší, když mluvili spíš oni.

,,Mám chuť na panáka Jacka Danielse. Dáte si se mnou?"

,,Já ne," řekly jsme s mamkou jednohlasně a zklamaný táta věnoval Adamovi prosebný pohled. ,,Chlapče, přece mě v tom nenecháš samotného."

,,Rád bych, ale někdo musí odřídit cestu zpátky."

Táta pokynul mým směrem. ,,Becca je šikovná řidička."

,,Ano, to je," odpověděl Adam váhavě a bylo vidět, jak mu to v hlavě šrotuje. ,,Ale neřídí moc často za tmy."

,,Já jí věřím a ty určitě taky," řekl táta a luskl prstem k číšníkovi, aby ukojil svou potřebu. Pohlédla jsem koutkem oka na Adama, který zíral před sebe a měl ztuhlou čelist. Od doby, kdy se mi ukázal v pravém světle, mně za volat nikdy nepustil. Chápala jsem ho. V zoufalství bych mohla udělat nějakou hloupost. Jenže teď to nebylo tak jednoduché, zvlášť když naproti nám seděli rodiče. Mohla bych se vystavit riziku, že to někam záměrně napálím a zabiju při tom pouze Adama, zatímco já z toho vyjdu bez zranění? Mohla bych tohle rodičům udělat? Ublížit jim svou případnou smrtí? Ranit Anu? Pořád jsem v sobě měla dostatek pudu sebezáchovy, a právě proto jsem Adama nerada provokovala, protože jsem netušila, kam až je schopen zajít. Jenže navzdory strachu o svůj život jsem teď cítila nesmírně příjemné vzrušení z toho, že budu mít za volantem příležitost něco změnit.

,,Jsi nějaká zamyšlená, Becco," zkonstatovala máma.

,,Opakuješ si v duchu dopravní značky?" zasmál se táta a přijal od číšníka dva panáky. ,,Na zdraví, synu."

,,Na zdraví."

**

,,Svezeme vás do centra," navrhl Adam, který měl trochu nejistý krok. Táta se rozhodl objednat ještě pár panáků...

,,To není třeba, za rohem je penzion, kde máme známou a chceme si s ní také ještě chvíli pokecat. Neviděli jsme ji celou věčnost."

,,Tak mi vás svezeme aspoň ten kousek, abys, mami, nemusela šlapat podpatcích do hlíny. Cesta tu není zrovna nejupravenější, pojďte," řekla jsem nekompromisním tónem a rychle usedla za volant. Neměla jsem ponětí, co budu dělat. V duchu jsem tušila, že v sobě stejně nenajdu kuráž, ale být v téhle pozici, i kdyby jen na chvíli, mi dávalo pocit moci."

,,Tak dobře, ten kousek se svést můžeme."

Mlčky jsem popojela nějakých tři sta metrů a zabočila za roh.

,,Tady to je. Moc vám děkujeme za krásný večer, děti, a dávejte na sebe pozor."

,,Nápodobně," usmál se Adam a zamával jim. Pomalu jsem vycouvala a najela na silnici vedoucí rovnou do centra.

,,Je ti po tom Jackovi dobře?" zeptala jsem se, abychom nejeli v tichu.

,,Ale jo, jde to. Táta má velkou výdrž."

Zasmála jsem se a stiskla volant pevněji. ,,Má za sebou léta tréninků."

,,Zřejmě to tak bude. Jak si myslíš, že jsme na ně dnes působili? Upřímně."

,,Vždycky jsem k tobě upřímná," zkonstatovala jsem a spustila stěrače, protože začalo intenzivně pršet. ,,Myslím, že náš viděli jako šťastný pár."

,,A my snad nejsme šťastný pár?"

Pokrčila jsem rameny. ,,Já nevím. Poslední dobou my přijde, že ano, ale dlouho jsem se šťastná necítila."

,,Možná je to tou upřímností. Když si sdělíme své city, budeme žít v harmonii. Co kdybys mi řekla, co ke mně opravdu cítíš?"

Jsi pro mě had.

,,Jsi pro mě had."

,,Had?" zeptal se po celé věčnosti ticha.

,,Ano. Jedovatý had, který je bohužel taky velmi dobrý herec, minimálně před ostatními, ale je mi jasné, že jsi na mě hodný jen proto, abys mě pak začal zase trápit, i když já už budu vyžadovat jiné zacházení."

,,Jsi chytrá."

,,Není to tak těžké prokouknout, Adame," štěkla jsem přidušeným hlasem a nenáviděla se za to, že mu to všechno říkám. Šila jsem si tím na sebe bič.

,,Víš, možná budeš překvapená, ale já tu vlastně nic tak velkého nehraju. Jen chci, abys ke mně byla zcela upřímná. Abych ti mohl věřit."

,,Já ale jsem upřímná, jinak bych ti tohle všechno přece neřekla, ne? Raději bych si hrála na přešťastnou manželku."

,,Jsi si jistá, že mi nic netajíš?"

Zrychlila jsem pohyb stěračů a přidala plyn.

,,Co bych ti měla tajit?"

,,Chceš nápovědu? Žlutá barva."

Strnula jsem. ,,Nevím, o čem mluvíš."

,,Myslel jsem si, že jsi chytřejší."

I já, pomyslela jsem si zklamaně. Mělo mě už od začátku napadnout, že mě na té zahradě zahlédl. Zvlášť, když se jeho chování změnilo hned poté, co jsem se vrátila do domu.

Jak jsem mohla být tak slepá?

,,Když nemáme důvěru, nemáme nic, Becco. Zradila jsi mě."

,,Nic jsem se tam nedočetla. Ani jsem ten deník neotevřela."

,,Myslíš, že tě omluví nedostatek času na hrabání se v cizím soukromí?"

,,Nevlastníš čirou náhodou můj mobilní telefon?" zeptala jsem se, protože už jsem to nemohla vydržet. Věděla jsem, že má "dovolená" právě skončila a přišlo mi, že už nemám co ztratit.

,,Kdybys měla o trochu víc času a něco si v tom deníku přečetla, věděla bys, že není moudré mě provokovat, když mě zradíš."

,,Tak ať."

,,Zastav, zbytek odřídím já."

Se zaťatou čelistí jsem upírala zrak na cestu před sebou, třebaže jsem na ni přes déšť skoro vůbec neviděla.

,,Becco, já tě důrazně varuji, okamžitě zastav a pusť mě za volant, jinak tě doma čeká peklo na zemi!"

Jestli jsem v tu chvíli měla ještě špetku vůle k životu, zřejmě se právě rozpustila v dešti jako cukr.

,,Dobře, zastavím. Jen bych ti ráda řekla, že jsem k tobě nebyla upřímná ještě v jedné věci."

Trvalo celou věčnost, než zareagoval. ,,V jaké?"

Pousmála jsem se a do očí se mi nahrnuly slzy. ,,Smrti se nebojím."

,,BECCO, OPOVAŽ SE!" vykřikl Adam, protože mu došlo, co mám v úmyslu. Tím mě ale jen pobídl. Sešlápla jsem pedál až na podlahu a v té největší rychlosti stočila volant prudce doprava směrem ke stromům, které pro mě představovaly jediné východisko.