Kouř. Popel. Krev. To vše bylo kolem. A hořící domy. Moryn utíkající do bezpečí. Zoufalý křik matek, co se snaží najít své dítě a ještě zoufalejší křik dětí. Pochodně. Vojáci zapalující každou stavbu, kolem které projdou. To všechno viděl. Najednou už necítil kouř, ale čerstvý vzduch. byl v lese. Nikde nikdo. Ale počkat. Byla tu žena. Sama. Bylo vidět, že nechce, aby ji někdo viděl. Už zase byl někde jinde. Davy moryn. Ne jenom moryn. Snaží se protlačit ke středu dění. Je na náměstí. U fontány klečí žena, kterou viděl v lese. Je hubená. Do obličeje jí spadají její světle hnědé kadeře. Slova, která pronese, ho zamrazí. „Zabili jste mého bratra mou rukou a odsoudili jste mě. mou smrtí však nic nekončí. Vždy budou tací, kteří půjdou v mých stopách." Náměstí zmizelo. Kde to jen je? Počkat... poznává to tu. Je ve vězení. Cela s Neznámou. Vidí jí do obličeje. Je mladá. Má černé dlouhé zacuchané kudrnaté vlasy. Usmívá se. Tak nepřirozeně. A falešně. Všechno kolem zčernalo. Z Neznámé se stává někdo jiný. Nebo spíš něco jiného. Nos se protahuje do čumáku. Oči jsou rudé. Vypadá jako vlk, ale není. Vrčí. Chystá se skočit.

Leon se probudil. Byl zpocený a ztěžka dýchal. Snažil se zklidnit své divoce bušící srdce. Když se podíval z okna, viděl, že už dávno vyšlo slunce. Věděl, že už by měl vstávat, ale potřeboval se uklidnit. Je to jen sen. Jen noční můra, pomyslel si.

Nebyl to jen sen.

Jen otravný hlásek v jeho hlavě. Nebo to si alespoň myslel. Věděl ale, že nemá čas se tím zaobírat. Zvedl se z postele a šel si dopřát sprchu. Byl zpocený a byl si vědom toho, že další sprcha může přijít až za dlouho.

Oblékl se do oděvu, který mu minulý den koupila Trissa. Nezapomněl si kolem pasu připnout mečík taktéž od Trissy. Nestíhal, a tak nechal peřinu pohozenou na posteli i když by neškodilo, kdyby ji urovnal. Popadl batoh, který si sbalil večer předtím. Bylo v něm pár olešek, které našel v kuchyni, když se tam "vloupal", čutoru s vodou a kamínek se zvláštními ornamenty, který našel v nočním stolku. Vyběhl z komnaty a snažil se najít východ z paláce na nádvoří, kde už zřejmě čekaly Trissa s Miriou a s trinky.

Nemýlil se. Skutečně už na něj čekaly. Rychlým krokem přišel ke Kyrovi. Přišel k němu Koloman, se kterým se minulý den seznámil, když loudil v kuchyni. Sympatický mladík. Podal mu ruku a pomohl mu nasednout na trinka.

Koloman se k Leonovi naklonil, aby mu něco pošeptal. Leon se k němu sklonil, aby si jeho slova vyslechl.

„Hodně štěstí. A dávej si na Trissu pozor. Umí být pěkně divoká."

Leon se ušklíbl. Hned nato však nasadil svůj klasický neutrální výraz. Nezapomněl protočit očima.

„Dělám si srandu." Řekl ještě Koloman. „Ale co my víme." Dodal.

Leon na to raději už nic neřekl, jen zvedl ruku na znamení pozdravu a vydal se za dívkami, které zrovna nasedly na své trinky. Až teď si Leon všimnul, že zadní část vozu, kterou táhli trinci jeho společnic, byla místo ovoce Tarabínového stromu naložena jídlem, dekami, zbraněmi a dalšími věcmi, které na tuto výpravu potřebovali.

Když vyjížděli z hlavní brány paláce, všichni jim mávali. Tedy spíš Trisse a Mirie mávali. Leonovi neušlo pár pohrdavých pohledů mířených na něj. Rozhodl se jim nevěnovat pozornost. K čemu taky? Ještě by ho přivedly do špatné nálady o kterou rozhodně neměl nouzi. Dva strážní u brány jim ustoupili z cesty a špičky jejich bot pro ně v té chvíli byly to nejzajímavější na světě. Vypadali zahanbeně a Trissa se tvářila velice škodolibě.

„Těším se, až vás příště uvidím!" řekla a zamávala jim. Miria se rozesmála. Leonovi něco unikalo. Ale nebylo to pro něj podstatné. Koneckonců mu bylo jasné, že s Trissou a Miriou po boku zažije ještě spoustu srandy.

Projížděli ulicemi města Oniiss taurum. Všude byly odbočky do menších uliček. Oni sami se drželi hlavní cesty. Kolem byly hospody, hostince, obchody a různé památky. Po trzích, které se tu nedávno konaly nebyly žádné stopy. Projeli i kolem věznice, ze které Leon před necelým dnem vyšel. Kolem šel strážník, který Leona na trzích sledoval. Něco se mu na něm nezdálo. Nemohl z něj spustit oči. Strážný zašel za strom. Místo něj vyšla žena. Šaty i kudrnaté vlasy měla černé. Někde už ji viděl. Počkat. Ne, ne, ne. To není možné! Nemůže to být ona... Ale byla. Stoprocentně to byla ona. Neznámá. Byla v jeho snu.

Je to ona. Musíte pryč. Hned.

Už zase ten hlásek. Tohle není normální, pomyslel si. Nejdříve ten sen a potom ty hlasy. To bude chtít doktora. Nebo pořádný spánek. Teď to ale nehodlal rozebírat, hlásek měl pravdu. Museli pryč. Pobídl Kyra, aby svou chůzi zrychlil. Při troše štěstí zrychlí i ostatní trinci a Trissa s Miriou si toho ani nevšimnou. Vyšlo to! Opravdu si ničeho nevšimly. Obě byly tak zabrané do pozorování okolního dění, že takovým maličkostem nevěnovaly pozornost. Ještě ale nebyl důvod se radovat. Pořád odtud nezmizeli.

Nějakou dobu trvalo, než se dostali na kraj města. Leon byl značně nervózní, snažil se to ale nedávat najevo. Dle všeho se mu to dařilo. Když už si myslel, že se nikdy nedočká, dojeli k hranicím. Torn, který zde hlídal, je nechtěl pustit dál. Trissa začala vysvětlovat, že je na jakési bílé listině či co. Muž jim nakonec dovolil město opustit, neobešlo se to však bez zbytečných řečí. Leon si oddechl, že už se dostali za hranice, ale něco mu přesto říkalo, že se má mít na pozoru.

Naproti nim byl les, do kterého Trissa zamířila. Leonovi nezbylo nic jiného, než jít za ní, přestože byl zásadně proti. Své obavy ale nevyslovil nahlas. Obával se jakéhokoliv odposlouchatele, který by se v okolí mohl nacházet. Věděl, že začíná být paranoidní, ale měl potřebu být připraven na nejhorší.

Trissa se soustředila na cestu a Miria se se zájmem rozhlížela kolem a snažila se zapamatovat si každičkou zeleň, tvora i rostlinu, co se zde dala spatřit. Leonovy obavy při pohledu na ni ustoupily. Alespoň na chvíli. Přál si být tak bezstarostný a klidný, jako ona. Ale nešlo to. Pořád musel myslet na to, co by se mohlo přihodit.

Když už ho z toho věčného přemýšlení bolela hlava, rozhodl se, že zkusí dělat to, co Miria. Užívat si každého okamžiku, každého zvuku a každé věci, ať už živé či neživé. Chvíli se mu to skutečně dařilo. Les byl skutečně nádherný. Nikdy za hranicemi Oniiss taurum nebyl, a tak ani neměl možnost něco takového spatřit. A že bylo na co se dívat. Pod nohami trinků praskaly spadané jehličky. Kolem rostl mech, který krásně voněl. Listy stromů šuměly v příjemném vánku, který vzduchem nesl vůni smůly. Skrz větve svítily poslední paprsky dne. Na zemi rostly bylinky, které někdy jedla divoká zvěř.

Vše se zdálo být krásné. Dokud se Leonovy oči nestřetly s očima jelena stojícího opodál. Hned se mu vybavila vzpomínka na jeho sen. Ty oči... okamžitě mu připomněly oči toho tvora. Rudé oči, vypadal jako vlk. Leon si zpětně uvědomoval další detaily. Tvor měl černou srst a rohy. Ano, měl rohy. Nemohl to být vlk. A co ta žena. Neznámá. Jak se mohla dostat z vězení. A jak se ve snu mohl vidět její obličej, když ho nikdy předtím neviděl? A co ta žena předtím. Ta, co z úst vypustila ta zvláštní děsivá slova. Co ona byla zač. proč nechtěla, aby ji v lese, ve kterém se nacházela, někdo viděl? A ti vojáci, co zapalovali vesnici? Proč to dělali? Na čí příkaz? Celý sen pro něj byla jedna velká záhada. Byl to skutečně sen? Noční můra? Čím víc nad tím přemýšlel, tím víc pochyboval. Něco takového se mu ještě nikdy nestalo. Ten sen byl navíc živý. Tak živý, že si chvíli myslel, že to byla realita. A co když byla? Co když to bylo něco, co stalo, co se stane, nebo co se právě teď děje? Tolik otázek, na které neznal odpověď. Tolik otázek, které ho zevnitř užíraly.

Byl tak zabraný do svých myšlenek, že si skoro ani nevšiml, že trinci zastavili. Musel přemýšlet opravdu dlouho, jelikož se už stmívalo. V dálce slyšeli potůček. Hezké místo na přenocování, pomyslel si Leon.

Společně všechny tři trinky uvázali na dlouhý provaz ke stromu. Rozhodli se přenocovat pod skalním převisem. Trissa z vozu vytáhla tři deky, které následně rozložila na zem. Další tři deky srolovala a položila je jako polštáře. Bylo celkem chladno, a tak se rozhodli rozdělat oheň. Pár kamenů složili do kruhu, do kterého následně položili větvičky, které v okolí našli. Trissa následně vzala do ruky křesadlo, aby rozdělala oheň. Zatvářila se pobaveně, když si všimla, s jakým zájmem ji Miria pozoruje.

„Co sis myslela? Že na to budu hledat nějaký šutry? Haha, moc práce." Řekla s úšklebkem.

Leon si všiml, že Miria vytáhla nějakou knihu, o které následně měly dlouhou debatu a jeho si nevšímaly.

Měl pocit, že něco zaslechl. Mohla to způsobit zvěř, co zde žila, mohl to však způsobit i někdo jiný. V Leonovi narůstal neklid.

To nebyla jen zvěř. Hrozí vám nebezpečí.

Leon ten hlas poslechl. Měl pocit, že říká pravdu. Necítil se v bezpečí. Rozhodl se to tu trochu prohledat. Vrátí se dřív, než si toho Trissa nebo Miria vůbec všimnou. Ujistil se, že má u pasu meč a potichu se vytratil. To, že často kradl na něm bylo znát. Uměl nepozorovaně zmizet a pohybovat se nezvykle potichu a obratně. Schovával se ve stínu stromů ve snaze uniknout měsíčnímu světlu.

Dávej pozor Leone. Nevíš, co všechno zde číhá. Buď v pozoru, ruku na rukojeť meče. Nikdo a nic tě nesmí spatřit. Ani ty bys neměl nikoho a nic spatřit. Vrať se. Určitě si tvé nepřítomnosti všimly. Je to nebezpečné. Vrať se zpátky.

Zase ten hlas. Přiváděl ho k šílenství. Věděl však, že ho musí poslechnout. Bylo pošetilé chodit sem sám. Může tak ohrozit nejen sebe, ale i Trissu a Miriu. Už se chystal otočit, když v tom čas, jako by zpomalil. Všechno bylo rozostřené. Viděl moryn. Ne, viděl sám sebe. a postavu zahalenou v kápi. Stála za ním. On se otočil. Postava ho praštila do hlavy. On omdlel.

Všechno se vrátilo do normálu. Leon zůstal v šoku. Měl pocit, že za ním někdo stojí a čeká, až se otočí. Něco ho k tomu nutilo, i když sám nechtěl.

Hlavně se neotáčej!

Pozdě. Leon se otočil. Poslední co uviděl byla černočerná tma.