Leon ve spánku ucítil tupou bolest. Nevěděl, co se stalo a kde to je. Jediné, co vnímal, byla tvrdá vlhká podlaha a vydýchaný, lehce zapáchající vzduch. Chvíli nehnutě ležel, potom otevřel oči. Všude kolem bylo šero a tak Leonovi chvíli trvalo, než si tomu přivykl a než se zorientoval. Nepoznával to tu. Rozhlížel se a snažil se přijít na to, kde se nachází. Na stěnách byla už téměř oloupaná omítka a v rohu místnosti byly krysy. Když se otočil za sebe a spatřil velké železné mříže, okamžitě poznal, kde je.

Sakra, sakra, sakra, pomyslel si. Začaly se mu vybavovat poslední chvíle před tím, než ho někdo uhodil do hlavy a on ztratil vědomí. Nechápal, jak mohl být tak neopatrný. Toto byla poměrně jednoduchá loupež. Kdyby vnímal svět kolem sebe, nechytili by ho. Nejspíš by neměli ani podezření.

Ale oni ho měli i před tím..., ozval se otravný hlásek v jeho hlavě. Snažil se ho ignorovat, ale byla to pravda. Už tehdy na trzích ho sledovali, dřív nebo později by ho stejně dopadli. Možná že je dobře, že mě omráčili, pomyslel si. Věděl, že kdyby jim utekl, byl by hledaným zločincem a Leon nechtěl své rodině ještě víc přitěžovat. Už tak měli svých starostí až až.

Z myšlenek ho vytrhly blížící se kroky. Leon rozeznával tři siluety. Po chvíli mu došlo, že jsou to jeho rodiče a voják, co jim je v patách. Žena se světle šedou pletí a černými ornamenty na těle po boku muže se zelenou pletí a zelenými ornamenty si nešlo jen tak splést. Tato kombinace totiž nebyla tolik obvyklá, protože tyto dva druhy moryn si ne vždy rozuměli. V otcově očích se zračilo zklamání. Matka plakala. Leonovi trhalo srdce je takhle vidět. Vždy se snažil být v jejich očích co nejvýše to šlo. Ale lhal jim, to si moc dobře uvědomoval. Kradl už několik let a o to větší zklamání bylo.

Po několika sekundách, které ale Leonovi připadaly jako několik minut, ba i dokonce hodin, došli k jeho cele. Nikdo se neměl k tomu prolomit až ohlušující ticho, které mezi nimi panovalo. Nakonec to byla Leonova matka, kdo jako první promluvila.

„Proč...?" zeptala se. Bylo to sice jen jedno slovo, bylo ale plné smutku a zklamání.

Leon nevěděl, co jí má odpovědět. Ničilo ho, s jakým klidem se ho zeptala. Byl by radši, kdyby na něj řvala a byla naštvaná. Ona ale byla jen zklamaná.

„J – já, ne-..." zlomil se mu hlas.

„Jak je to dlouho, co kradeš, synu?" zeptal se otec.

Leon se se zahanbením podíval na špičky svých starých odřených bot.

„5 let." Špitl. Doufal, že ho jeho rodiče neslyšeli, jejich výrazy ho však přesvědčily o opaku.

„A kdy ses nám o tom chystal říct?" zeptal se ho otec už o něco podrážděněji.

„Nechtěl jsem, abyste kvůli mně měli potíže..."

„Takže nikdy." Povzdechl si jeho otec a unaveně si promnul nos.

„Víš, proč se jmenuješ Leon?" zeptala se ho po dlouhé době matka. Z očí už jí netekly slzy, ale i tak ji její manžel musel podpírat. Leon to samozřejmě věděl, matka mu to mnohokrát říkala, přesto se nezmohl na jediné slovo či pohyb.

„Protože jsme věřili, že budeš zdatný, odvážný, silný, věrný, ale hlavně čestný, jako jsou vládci z rodu Leonů," pokračovala jeho matka. „doufali jsme, že budeš mít všechny tyto vlastnosti, jako kdyby ti v žilách kolovala královská krev..."

Dalších pár sekund bylo naprosté ticho a napětí mezi přítomnými by se dalo krájet. Po chvíli se Leonovi rodiče otočili a se strážníkem v patách odešli pryč.

Leonovi po tvářích stekla jedna jediná slza. Nikdy nedával své emoce najevo, ale toto bylo už moc. Pocítil únavu, a tak si začal pořádně prohlížet celu a hledat si místo, kam by si mohl lehnout. v rohu na zemi bylo trochu sena a stará deka. Leon si na seno lehl a přikryl se dekou. Spalo se mu velice špatně, ale na to už byl zvyklý.

***

Probudily ho hlasité kroky. Pomalu rozlepil oči, a podíval se kolem sebe. ze zamříženého okna nad ním do cely dopadaly paprsky světla. Nejspíš je něco kolem poledne, pomyslel si. Snažil se zvyknout si na světlo, když v tom zaslechl zvuk vrzajícího kovu. Podíval se směrem k mřížím, a spatřil vojáka. Byl to ten samý moryn, který ho sledoval na trzích. V levé ruce nesl něco oblého zabaleného v látkové utěrce, a v druhé ruce měl koženou čutoru. Aniž by se na Leona podíval, položil mu to na zem do jeho cely a otočil se k odchodu.

„Počkejte!" zavolal na něj Leon ještě. Strážný se zastavil, ale neotočil se. Leon to bral jako pokyn pro to, aby pokračoval. „Jak je to dlouho, co mě sem zavřeli?" zeptal se. Strážný chvíli váhal s opovědí, pak ale jednoduše řekl: „dva dny."

Už se chystal k odhodu, ale rozmyslel si to a ještě se na Leona otočil.

„Rychle to sněz, máš tu návštěvu." Po těchto slovech odešel.

Leon nevěděl, koho tím myslí, ale rozhodl se ho poslechnout. Zvedl se ze sena a protáhl si záda, ve kterých to nepříjemně zakřupalo. Pomalu došel k jídlu a posadil se na zem. Odkryl útěrku a spatřil malý bochník chleba. Přestože Leon pečivo moc nemusel, zhltl to během chvíle. Měl obří hlad. Následně do sebe nalil obsah čutory – obyčejnou vodu.

Nemusel čekat moc dlouho a jeho "návštěva" dorazila. Byla to žena, ale nebyla to čistokrevná moryn, to bylo poznat na první pohled. Leon v ní okamžitě poznal jednu z dívek, kterou okradl. Zajisté to byla ta, co ho honila. Leon si ji pořádně prohlédl. Dlouhé blonďaté vlasy s bílými konečky měla zapletené do vysokého uhlazeného copu. Zase ho nejvíce zaujaly její oči, stejně, jako když ji vyděl poprvé.

Dívka se na Leona skrz mříže dívala podezřívavým pohledem. Chvíli si jej prohlížela, potom otevřela dveře do cely a vešla dovnitř. Zamkla, i přesto že Leon neměl ani pomyšlení na útěk. Zvláště když viděl její zbraně. Ona sám ve svých volných chvílích trénoval, věděl však, že by proti ní neměl šanci. Stála naproti němu a skenovala ho pohledem.

„Jak se jmenuješ?" zeptala se po chvíli ticha, která však Leonovi přišla jako několik dlouhých hodin.

„Leon," odpověděl nervózně. Měl z ní strach.

„Trissa," prozradila mu dívka své jméno.

Leona zajímalo, co po něm Trissa může chtít. Když ho chytila, určitě si ovoce vzala zpět a on teď byl v base, takže v tom to určitě nebylo.

„Pro koho pracuješ? Kdo tě pro to ovoce poslal?" zeptala se ho bez obalu. Leon čekal ledacos, ale tohle by ho ani ve snu nenapadlo. proč si myslí, že pro někoho pracuje?

„Co prosím? Pro nikoho nepracuji." Odpověděl popravdě.

„Co ti za to nabídl?" ignorovala jeho odpověď Trissa.

„Pro nikoho nepracuji, přísahám."

„Tak proč-" načala další otázku Trissa, pak se ale odmlčela a začala nad něčím usilovně přemýšlet. Nebo to tak alespoň vypadalo. Po chvíli se zatvářila na nejvýš otráveně, a řekla něco, co by Leon v životě nečekal: „Dobře, věřím ti." To už se Leon neudržel a spadla mu brada. Ovšem jen na chvíli, hned ji zase zavřel. Trissa si nad jeho reakcí pobaveně odfrkla.

„Víš, co je to za ovoce?" zeptala se ho už o něco vážněji. Leon jen zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu.

„Říká se mu ovoce Tarabínového stromu. Roste jen v hlavním městě Arbenotie, jménem Bradoi." Řekla stručně. Leonovi to něco říkalo, už to určitě slyšel. Nastalo ticho, které po Leon po chvíli rozmýšlení prolomil.

„Potřebuješ ještě něco?" zeptal se nervózně a podrážděně zároveň. Nevěděl, co to do něj vjelo. Společnost Trissy byla vlastně docela příjemná, ale on chtěl být sám.

„Už nic," odpověděla Trissa stručně. Zvedla se, vyšla z cely, kterou následně zase zamkla a odešla pryč.  Leon přemýšlel nad tím, co se v posledních dnech stalo, a že toho bylo opravdu hodně. Než se nadál, venku už byla tma a on propadl do hlubokého spánku.

***

Když se Leon probudil, do jeho cely už proudily malé pramínky světla. Odhadoval, že bude něco kolem osmé ráno. Na zemi mu už ležel bochník chleba a čutora naplněná vodou. Leonovi se vstávalo opravdu těžko. Byl dolámanější než minulý večer, a to bylo co říct. Opatrně se protáhl a hladově se pustil do jídla. I když se mu ve vězení moc nelíbilo, došlo mu, že tu má větší přísun potravy, než měl předtím, takže to nebude zas až tak špatné.

Chvíli po tom, dojedl zaslechl kroky. Spatřil blížící se Trissu a za ní dva strážné. Došli k Leonově cele, kterou Trissa následně odemkla. Podívala se na Leona a hlavou mu pokynula, aby šel za ní. Vyšel z cely a stráže mu na ruce i přes Trissyiny protesty nasadili pouta.

Leon kráčel vedle Trissy s vojáky za patami prostornou chodbou s dřevěnou podlahou a čerstvě natřenými stěnami. Přestože ve stěnách bylo pár oken, hlavním zdrojem světla byly pochodně všude kolem. Po chvíli došli k nějakým dveřím. Trissa je otevřela, Leona strčila do místnosti, vešla za ním a hlavou pokynula vojákům, aby zůstali čekat venku.

Leon se po místnosti rozhlédl. Nacházeli se v malém útulném pokoji se stolem a dvěma židlemi naproti sobě. Trissa mu pokynula, aby se na jednu z nich posadil a ona si sedla na tu druhou.

„Máš tušení, proč jsi tady?" zeptala se. Leon zavrtěl hlavou.

„Mám pro tebe nabídku." Pokračovala Trissa. Leon se zatvářil nechápavě, načež se Trissa mírně usmála.

„Říká ti něco Démonova růže?" zeptala se ho. On jen znovu zavrtěl hlavou

„Nuže, rostou v PodBaarském lese. A já potřebuju, abys mi alespoň jednu z nich přinesl. Dostaneš za to velké množství peněz. Jsi dobrý zloděj, nebýt té slepé uličky, nechytila bych tě. Myslím, že máš dost velkou šanci na úspěch." Vysvětlila situaci. Ne, že by Leona nelákalo velké množství peněz, ale PodBaarský les byl opravdu daleko, a on nevěděl, jak by se tam dostal. Navíc by ho museli nejdřív pustit.

„Jsem zavřený ve vězení. Jak bych se odsud dostal?" zeptal se na první věc, co ho napadla.

„To už je zařízené. Když slíbíš, že mi jednu z Démonových růží přineseš, pustí tě."

„A to si pro ni nemůžete zajít sami?"

„Máme lepší věci na práci..." opověděla jednoduše. Leon věděl, že je za tím něco víc, ale teď to nehodlal řešit.

„Přijmeš mou nabídku? Nemusíš mi odpovídat hned, přijdu zítra ráno, abys mi řekl své rozhodnutí." Trissa se zvedla ze židle a Leon to po ní zopakoval. Pak už jej spolu s vojáky odvedla do cely, kterou následně zamkla.

***

Leon toho moc nenaspal. Celou noc přemýšlel, co by pro něj výprava znamenala. Viděl v tom ale více kladných věcí, než záporných, a tak to pro něj nebylo moc těžké rozhodnutí. Ranilo ho ale, že opustí své rodiče, i když je už stejně ztratil.

Z myšlenek ho vytrhlo vrzání dveří od jeho cely. Podíval se tím směrem, a spatřil Trissu.

„Tak co?" zeptala se.

„Ano," řekl po krátké pauze.