Leon se vracel z práce zpátky domů. Měl za sebou další náročný den. Přestože jeho práce byla velice vyčerpávající a nudná, zoufale ji potřeboval. Mnohokrát uvažoval, že by ji změnil, ale nemohl riskovat, že by dostal nějakou ještě hůře placenou. Práce na poli, na kterém se pěstovaly olešky - červená zelenina ve tvaru oválu o velikosti pěsti moryn - byla určená spíše pro nižší vrstvy, ale byla potřeba. Tato zelenina byla totiž hlavní obživou tamních obyvatel. Když se Leonovi tato práce nabídla, okamžitě ji přijal. Pocházel z jedné z nejchudších čtvrtí v Oniissi a bylo jen na něm a jeho otci, aby se uživili. Jeho matka pracovala jen na částečný úvazek, protože už několik let ji sužovala nemoc, kterou doktoři nedokázali identifikovat, kvůli které nemohla mít další děti, hůře se ovládala a měla horší paměť.

Leon se těšil, až si na chvíli odpočine, dokud nedošel ke svému domu, pokud se tomu tak dalo vůbec říkat. Žili ve velmi chudé části hlavního města Oniisse, jménem Oniiss taurum, v ještě chudším domě. Dům tvořily tři malinké místnosti - kuchyně, ložnice a Leonův pokoj - a měl polorozpadlou střechu a shnilé plesnivé dřevěné zdi. Když se blížil ke svému skromnému obydlí, už zvenku slyšel hlasitý pláč jeho matky. Určitě je zase hladová, pomyslel si. I když ho užíralo slyšet matčin brekot, nedával to najevo. Připadal si tak méně zranitelný a snažil se být pro svou matku silný.

Nemohl nechat matku trpět hlady, a tak se rozhodl, že půjde opět něco ukrást. Nedělal to rád, ale neměl na výběr. I když na tom jeho rodina byla finančně o trochu lépe, někdy se to bez toho prostě neobešlo. Leon byl velmi dobrý zloděj, i když by to nikdy nepřiznal. Díky jeho malé hubené postavě se dostal na místa, kam spousta moryn ne. Nikdy ho nechytili a ani neměli podezření, že zrovna on by něco někdy ukradl. Když už tak učinil, vždy rodičům řekl, že to koupil nebo dostal, aby je nezatáhl do případných potíží.

Vydal se tedy do obydlenějších částí města. Vždy kradl nanejvýš opatrně, nechtěl, aby kvůli jeho případným chybám jeho rodina klesla ještě níže, pokud to bylo vůbec možné. S výběrem oběti si vždy dával velmi záležet. Snažil se okrást osobu, která nevypadala, že by trpěla hlady a že by jí její uloupený majetek nějak zvlášť chyběl. Nikdy neodcizil nic jiného než potravu, nechtěl se snižovat na úroveň obyčejných lupičů a kapsářů, kteří vezmou vše, co jim přijde pod nos.

Ani teď s výběrem okradeného moryn, popřípadě jiného tvora nespěchal. Snažil se najít místo, kde bude hodně lidí, takže v případě nouze bude menší pravděpodobnost, že budou podezírat zrovna jeho. Jako by mu vesmír přál, na náměstí se toho dne konaly trhy. Všude byla spousta jídla, a tak měl Leon široký výběr. Snažil se najít někoho, kdo by nedával moc pozor. Snažil si projít každou uličku, aby se zde jakžtakž vyznal, kdyby přišlo na útěk. V této části města byl jen párkrát, ale i tak se zde dokázal alespoň trochu orientovat. I přesto nebylo na škodu si to zde pořádně projít.

Dával si na čas, a promýšlel každičký detail. Pořád se rozhlížel a snažil se najít tu správnou oběť. Jelikož byly všude stráže, čas od času se u nějakého stánku zastavil, a prohlížel si zboží, aby to nebylo podezřelé. Zrovna, když byl u stánku, kde se prodávaly dřevěné vyřezávané ozdoby, všiml si, že ho jeden ze strážných upřeně pozoruje. Leon se snažil předstírat, že o tom neví, ale zachvátily ho pochybnosti. Když z něj strážný už nějakou dobu nespustil zrak, začínal mít strach. Zkusil přejít ke stánku, kde se nabízely různé pochutiny z olešek. Voják ho stále pozoroval.

Tohle není normální, pomyslel si Leon. Začínal si uvědomovat, že vždy, když se chystá na nějakou krádež, je poblíž právě tento voják. Leon začal doufat, že je paranoidní. Kdyby na něj totiž něco měli, už by ho dávno zatkli. Něco mu ale říkalo, že to není jen jeho fantazie a že ho ten strážný doopravdy sleduje. 'Třeba čeká, až tě přistihne při činu', ozvalo se jeho podvědomí. Leon se začal bát ještě více, než předtím. Věděl, že je na tom něco pravdy. Jeho matka ale trpěla hlady, takže se rozhodl to risknout.

Doufal, že když se zde bude ještě chvíli rozhlížet po zboží, třeba si ho strážný přestane všímat. Došel tedy ke třetímu stánku, kde prodávala koláče a cukroví starší žena. Byla to lesní moryn. Měla světle zelenou pokožku a sytě zelené ornamenty, které vypovídaly jejímu věku. Měla krátké šedé vlasy a kulaté brýle tomu dodávaly babičkovský šmrnc.

„Dáš si něco na zoubek, hošánku?" promluvila žena mile. Bylo vidět, že si chce povídat, a tak toho Leon využil. Věřil, že když s ní bude vést dlouhý rozhovor, vojáka přestane zajímat, a bude se věnovat okolnímu dění.

„Moc rád madam, jen nevím co." Odpověděl, a doufal, že dostane dlouhou odpověď. Tak se i stalo.

„Tak se podíváme, co bych ti mohla nabídnout. Jsem moc ráda, že si mě poctil tím, že sis zašel právě do mého stánku! Tak se podívejme, co za dobrůtky tu máme! Koláče z reestu, mursenu a levejského ovoce. Zde je tento druh vzácný, ale mně se podařilo ho získat, a řeknu ti chlapče, lepší ovoce si nelze přát! Dále tu máme reestské rolky, a spoustu dalších výtečných cukrovinek. Pro tak hodné děti jako jsi ty mám slevu!"

Leonovi došlo, že teď by si měl něco koupit. Nemůže odtud jen tak odejít, to by se vojáka jisto jistě nezbavil. Navíc by mu bylo líto této dámy. Byla na něj opravdu milá. Neměl u sebe ale žádné peníze. Začal si prohrabávat kapsy, aby to alespoň vypadalo, že si s sebou něco vzal.

„Omlouvám se madam, ale asi jsem si doma zapomněl peníze, na shledanou." Řekl popravdě.

„To vůbec nevadí chlapče. Stejně ti dám něco na cestu. Na, tady máš kousek koláče z levejského ovoce, snad ti bude chutnat." Její odpověď ho překvapila. Něco takového pro něj už dlouho nikdo neudělal. Přestože to byla maličkost, pro Leona to mělo velkou váhu. Najednou se začal cítit provinile. Ona mu tu zadarmo dává její zboží, a on se chystá krást.

„Děkuji, ale to nemohu přijmout. Sama jste říkala, že toto ovoce je zde vzácné."

„To sice ano, ale já na první pohled poznám, že jsi hodný hoch, a toto je opravdu maličkost." Řekla mu, a začala mu podávat již zabalený koláč. Leon chvíli váhal, potom však zákusek s vděčností přijmul.

Rozloučil se, a šel dál.

I když toto bylo šlechetné gesto, pořád toho měl málo. Musel něco ukrást. Zašel do vedlejší uličky, a podíval se za sebe, aby zjistil, zda se strážného zbavil. Naneštěstí pro něj šel hned za ním. Leon se ho snažil přehlížet, cítil však narůstající strach. Tohle nedopadne dobře, pomyslel si.

Najednou si všiml, jak vedle něj sedí dva ušpinění malí skalní moryn. Jistě měli ještě větší hlad než Leon nebo jeho matka, tak jim koláč podal. Stejně se chystal ještě něco ukradnout, a ty děti to potřebovali víc než on.

Zašel do další ještě přeplněnější uličky doufajíc, že konečně najde někoho, koho by mohl okradnout. Rozhlížel se okolo, když v tom si všiml dvou dívek v jeho věku. Jedna z nich byla lesní moryn. Měla blonďaté vlasy s bílými konečky, které jí sahaly kousek nad ramena. Na sobě měla upnuté černé kalhoty a krátký top s kapucí. Ta druhá ho zaujala o něco více. Vlasy měla stejné barvy a její tělo pokrýval černý oblek, dost podobný obleku té první dívky. Nechyběly ani zbraně. Na první pohled bylo vidět, že tato dáma není čistokrevná. Vypadala jako kříženec moryna a torna. Měla tmavě šedou kůži a černé ornamenty měla pouze na končetinách. Nejzajímavější byly její oči. Jedno oko bylo světle zelené, druhé bylo velice tmavé.

Leona zaujaly tak moc, že si ani nevšiml, co s sebou mají. Vedle nich byl vůz s plachtou, kterou táhly dva trinci - kočkovité šelmy s oranžovou dlouhou srstí se zakroucenými modrými pruhy na hřbetě a s dvěma velmi dlouhými tesáky. Leon nikdy žádného neviděl a netušil, že jsou tak krásní.

Svůj zrak přemístil na vůz. Bylo vidět, že si daly práci s tím, aby nikdo neviděl, co je uvnitř. Kousek plachty byl ale přece jen vyhrnutý, a byl vidět jeho obsah.

Uvnitř bylo ovoce, které Leon ještě nikdy neviděl. Byly to sytě modré bobule o velikosti menších jablek. Vůz jich byl plný, a tak Leon doufal, že když si jich pár vezme, nikdo si toho nevšimne.

Začal se k nim pomalu přibližovat, a dával si pozor, aby nedělal nepřirozené pohyby, a snažil se, aby to vypadalo, že se soustředí na vedlejší stánek. Když už byl dostatečně blízko, nabral si hrst plodů a strčil si ji do tašky. Potom se co nejpřirozeněji otočil a zamířil pryč.

„Trisso, pojď se podívat." Řekla jedna z dívek. Leon se raději neotáčel a pokračoval v cestě.

„Co se děje?" odpověděla jí ta druhá. „No to snad ne! Ty tam, stůj!" vykřikla na Leona. Ten si až teď uvědomil, že všichni kolem ztichli a pozorovaly dvě společnice. On byl jediný, kdo si hleděl svého, a to ho určitě prozradilo.

Když uslyšel blížící se kroky, věděl, že bude zle. Rychle se rozběhl pryč a prorážel si cestu davem. Kličkoval mezi uličkami a snažil se ji setřást. Neodvažoval se ohlédnout. I když utíkal, co mu nohy stačily, pořád věděl, že je za ním. Vypadalo to, že jeho pronásledovatelka se zde moc nevyzná, i přesto mu byla v patách. Zabočil do jedné uličky, kde si myslel že se jí ztratí. Páchlo to tam a všude byly krysy. Doufal, že sem dívka nezabočí. Naneštěstí pro něj ho ale následovala a ještě větší neštěstí bylo, že ulička byla slepá.

Než si Leon stihl rozmyslet, co udělá, skácel se k zemi. Poslední, na co si pamatoval byla tupá bolest v levém spánku.