Posadila se. Kůže jí stále občas mírně tepala a vysílala lehkou bolest, ale už nebyla tak silná, jako když se poprvé pořádně probrala. Vstala a udělala pár nejistých kroků.

„Dobře," pochválil ji muž, který stál opodál a pozoroval její snahu.

„Díky," pousmála se. Ucítila, jak se jí kůže na levé tváři krabatí. Věděla, že bude mít nejspíš doživotní jizvy, i kdyby o tom Radovan nemluvil. Ale nijak zvlášť se tím netrápila. Bez léčitelovy péče by zemřela. Jako Rohan. Zastavila a přemoženě klesla zpět na postel. Když začala konečně pořádně myslet a nevnímala jen spalující bolest, jejímu bratru patřila první otázka.

„Ano," odpověděl tehdy Sedrah, stopař a lovec, který ji přivezl na hradiště. „Někdo s tebou byl. Černovlasý chlapec, možná o něco mladší než ty."

„Kde je teď?" vyhrkla nedočkavě. Našla ho! Našla svého bratra! Na mužově tváři se však objevil zvláštní, skoro až lítostivý výraz.

„Už jsme ho nedokázali zachránit," odpověděl tiše. „Perut ho dal spálit. Chtěl jsem ho přesvědčit, aby na tebe počkal, jenže on řekl, že nemůže mít na hradišti mrtvé tělo. Chápu to, ale vůči tobě se nezachoval spravedlivě."

„Ne," vydechla. Rohan je mrtvý. Pryč. Navždy. Oči se jí zaplnily slzami. Plakala málokdy, ale její bratr si takový projev emocí zasloužil. Pevně sevřela okraj deky a vzlykla. Rohan je mrtvý. Znovu zmizel z jejího života, tentokrát už napořád a nevratně. Našla ho, ale pozdě. Zklamala ho. Nedokázala mu pomoci, když to nejvíc potřeboval.

„Co se stalo?" zeptala se trhaně. Přešel k ní a sedl si na postel. Jemně vzal její méně popálenou ruku do svých, aby ji mohl povzbudivě stisknout.

„Nevím," připustil téměř šeptem, jako by se bál, že každý hlasitější zvuk jí může ublížit. „Nejspíš přišel až po tom, co chytly tvoje deky. Mohl to způsobit šok." Hlavně klid. Když už je bratr pryč, aspoň ho pohřbí.

„Kde je popel?" chtěla vědět. Zdaleka se ještě neovládala, ale takhle aspoň mohla svou mysl zabavit. Muž už otevíral ústa k odpovědi, když vtom do místnosti vrazil Radovan.

„Sedrahu, ven!" přikázal rozzlobeně. Stopař se beze slova zvedl a otočil k odchodu. Zořina ruka z jeho dlaní vyklouzla.

„Ne!" vykřikla dívka a natáhla se k němu. Léčitele ale neobměkčila.

„Nedovolím, aby zničil všechen pokrok a práci, kterou jsem s tebou udělal," obrátil se k ní a zahrozil prstem. „Takže buď tak hodná a poslouchej. Na otázky a odpovědi čas přijde, stejně jako na smutek. Teď se ale potřebuješ hlavně uzdravit a emoční výkyvy ti nemusí dělat dobře." Neochotně se podřídila. Radovan jí připadal zvláštní. Choval se mile, ale jakmile se jeho názor ohledně léčení neshodoval s jiným, nekompromisně dotyčného vyhodil. Zora měla pocit, že ho odněkud zná. Dokonce i hlas jako by už kdysi slyšela.

Po několika dnech zjistila, že popel dali lesu. Docela ji to utěšilo. Rohanovo pouto se stromy a lesními duchy znala. Bylo jen správné, aby odpočíval u nich. Jen ji maličko zamrzelo, že to nemohla udělat ona sama v jejich lese. I když vlastně šlo o jeden celek.

„Nech ho jít," přistoupil k ní teď léčitel, který poznal důvod náhlé slabosti, a položil jí ruku na rameno.

„Chtěla bych," potřásla bezradně hlavou. „Ale nejde to." Smutně se pousmál.

„Já vím," přisvědčil. „Ale teď to zkus znova." Poslušně, i když se zachmuřenou tváří, vstala.

„Radovane?" nakoukl dovnitř Sedrah. „Je tady - " Pak uviděl vzpřímenou dívku. „Ty chodíš!" zaradoval se jako malé dítě a vtrhl dovnitř. Bylo zvláštní, jak moc mu na ní záleželo.

„Opovaž se jí obejmout!" vykřikl léčitel a stopař se na poslední chvíli zarazil a jen se na Zoru potěšeně usmál.

„Jsem rád, že už můžeš chodit," řekl.

„To já taky," přikývla, ale k pořádné radosti se přinutit nedokázala.

„Sedrahu," připomněl se opět Radovan. „Cos chtěl?" Stopařův úsměv povadl.

„Je tady někdo, kdo tvrdí, že tě zná," vysvětlil a pak se obrátil k Zoře. „A hledá tebe." Dívka zaraženě zamrkala. Napadal ji jediný člověk, který by to mohl být.

„Neřekli sme mu, že si tady," uklidňoval ji, když si všiml jejího výrazu.

„Jak se jmenuje?" zajímal se léčitel.

„Cerad," pokrčil stopař rameny. Očividně toho muže neznal.

„Otec," vydechla Zora nevěřícně a úlevně zároveň. „On přišel."

„Otec?" zamračil se Sedrah. Člověk, který se dožadoval vstupu na hradiště, se mu zjevně nelíbil.

„Není takový, jak na první pohled vypadá," snažil se ho uklidnit Radovan. „Zůstaň tu s ní." Kývl směrem k dívce, která jeho poznámku ani nezaregistrovala. Stopař si sedl na postel a poklepal na místo vedle sebe. Konečně si ho všimla a klesla k němu.

„Půjdu za ním," oznámil léčitel. „Ty se odtud ani nehneš." Zora pod příkazem lehce protáhla obličej, ale poslechla.

„To je tvůj otec?" zeptal se tiše Sedrah, když za Radovanem klaply dveře.

„Já vlastně nevím, jak se jmenuje," pokrčila rameny s lehkým úsměvem, protože si stopařovu otázku vyložila jako ujištění, jestli muže u brány skutečně zná. „Ale pochybuju, že by kdokoli jiný šel takhle daleko, aby mě našel."

„Jak to že nevíš jeho jméno?" povytáhl překvapeně obočí.

„Matka umřela, když mi byly asi dva roky," vysvětlila. „Těsně po tom, co se narodil Rohan. A lidé z vesnice otce oslovují málokdy a ani nemusí jménem. Co ty? Jak se jmenuje tvůj otec?" Už před několika dny jí nabídl, ať mu nevyká. Nejdřív se zdráhala, ale protože se tak vlastně chovala celý život, po chvíli už s tím neměla žádný problém.

„Ostromir," odpověděl. „Neměl ho rád. Proto chtěl mně a Perutovi dát něco lepšího."

„Copak tobě se Sedrah nelíbí?" nadhodila překvapeně. Tón lovcova hlasu zněl zvláštně. Nedokázala přesně určit, jestli mu vlastní jméno vadí nebo ne.

„Ale líbí," odmítl. „Jenom mě teď napadlo, že se až moc podobá jménu tvýho otce."

„Vždyť to nevadí," pousmála se. Než mohli pokračovat v rozhovoru, dveře se rozlétly a dovnitř vběhla známá postava. Zora sebou trhla, ale pak se neubránila úlevě a radosti.

„Otče!" zvolala a vstala.

„Zoro," objal ji muž tak zprudka, až zaúpěla bolestí. Okamžitě odstoupil a starostlivě ji začal prohlížet. „Co se stalo?"

„Stalo se, že jsi mě zase neposlechl," ozval se ode dveří rozzlobený Radovan. „Říkal jsem ti, že ještě není úplně zdravá."

„A kdo je tohle?" všiml si otec poprvé sedícího stopaře. Ochranářsky se postavil mezi Zoru a neznámého muže a nepřátelsky se zamračil, což se dívky trochu dotklo. Vždyť už se umí ubránit sama.

„Otče," dotkla se konejšivě známé ruky. „To je Sedrah. On mě zachránil. Bez něj bych byla mrtvá." Jako Rohan. Napětí v otcově těle se lehce zmírnilo. Přestože odměřeně, napřáhl ruku.

„Cerad," představil se.

„Sedrah," přijal pozdrav stopař se stejným nadšením.

„Kdy může domů?" obrátil se otec na Radovana.

„Teď ještě určitě ne," zavrtěl léčitel hlavou. „Minimálně dva dny ještě musí odpočívat a ani pak bych nedoporučoval jít."

„A co kdyby jela?" zeptal se najednou Sedrah.

„Kdyby jela v mírným tempu, tak bych jí za dva dny pustil," pokýval pomalu Radovan. „Ale sám víš, že Perut nemá koně navíc."

„Půjdu taky. A Zoru poveze Jitřenka," rozhodl stopař, což na dívčině tváři vyvolalo letmý úsměv. Zajímavá náhoda, že ji poveze klisna, jejíž jméno v podstatě znamená to samé, co její.

„Bratr tě nepochválí," pokrčil léčitel rameny. „Ale dobrá." Zora ucítila, jak sebou otec při slově bratr trhl. Nevěděla proč, ale byla tady ještě jedna věc, kterou mu musela říct.

„Otče," začala a on se k ní obrátil. „Rohan - "

„Kvůli tomu klukovi si skončila takhle," přerušil ji rázně. „O něm už nechci nic dalšího slyšet!"

„Ale - "

„Dost," nenechal ji domluvit ani napodruhé.

„Cerade," vstoupil do rozhovoru Radovan. „Opravdu si pořád myslíš, že za to může? U Živy, vždyť je to tvůj syn! Kamona by ho milovala, tak proč nemůžeš ty?" Jak ví o matce?

„Kamona je mrtvá!" vykřikl otec. „A ty mi nemáš co mluvit do osobního života."

„Jistěže mám, jsem tvůj bratr," nenechal se Radovan zastrašit. „Kamona je mrtvá, takže jsi zanevřel na vlastního syna?"

„Ty to nechápeš," odsekl otec. Zora jen překvapeně přihlížela. Ona má strýce? Proč jim nikdo nikdy nic neřekl?

„Ne, to ty nechápeš," namítl léčitel, stále víceméně mírným tónem. „Protože ti umřela žena, obvinil jsi syna. A jeho to pravděpodobně dost trápilo. Netuším, co jsi mu provedl, ale teď už to nemůžeš napravit."

„Provedl? Já?! To on zdrhnul, ne - Počkej," zarazil se. „Cos tím myslel?"

„Zeptej se svý dcery," odvrátil Radovan tvář a založil si ruce na prsou.

„Zoro?" otočil se k ní otec. „Co se stalo?" Chvilku nedopovídala. Nedokázala. Nemohla to přece říct nahlas. Jenže otec měl právo znát pravdu.

„Rohan... je mrtvý," vypravila ze sebe nakonec sevřeným hrdlem. Nevěřícně si sedl na postel a opřel lokty o kolena a čelo o dlaně.

„Rohan," zašeptal téměř neslyšně. „Mrtvý." Zora ho mlčky sledovala. Otci na jejím bratrovi nejspíš ve skutečnosti záleželo víc, než si sám uvědomoval.

„Pojď," promluvil tiše Radovan a spolu s neochotným Sedrahem je nechali o samotě. Zora si sedla vedle něj a položila ruku na tu jeho v němé útěše.

„Kde je?" zeptal se zastřeně.

„Spálili ho," odpověděla jemně, sama však stěží potlačovala slzy. „A dali lesu."

„Cože? Neměli právo!" vykřikl rozhořčeně a začal se zvedat.

„Otče," stáhla ho zpátky. „Jsem tu už celkem dlouho. Nemohli ho tu nechat takovou dobu. Sedrah - "

„Co s ním?" přerušil ji prudce. Nejspíš si se stopařem zrovna do oka nepadli.

„Snažil se Peruta přesvědčit, aby to nedělal," vysvětlila. „Jenže on je velitel, nemohl si dovolit mít ho tady. Pochop to. Aspoň mu dopřáli dobrý konec, nenechali ho v lese zvířatům."

„Máš pravdu," klesla otci ramena. „Jde jenom o to, že... Možná jsem se k němu měl chovat líp. Tvoje matka by ho milovala, ať už by byl jakejkoliv. Kdyby to bylo obráceně a já měl její povahu a srdce... Nevinila by ho. Já jo."

„Teď už s tím stejně nic neuděláme," povzdechla si.

„Ne," přisvědčil odevzdaně. Chvíli jen tiše seděli, pak otec začal jiné téma.

„Ten Sedrah... Jakej je?"

„Milý," usmála se. „Záleží mu na lidech okolo. Jeho bratr Perut je zdejší velitel a i když i on se chová hezky, Sedraha mám radši. Víc mi rozumí. Z nějakého důvodu za mnou chodí, co nejvíc může. Možná si myslí, že za mě má zodpovědnost, když mě zachránil. Určitě se z nás ale za těch pár dní stali přátelé." Otcova tvář se během jejích slov zachmuřila.

„Chtěla bys..." začal váhavě, „zůstat tady s ním?"

„Ne," odpověděla překvapeně. „Nechtěla. Ráda bych ho navštěvovala, ale to ty jsi moje rodina."

„To jsem rád," přikývl ulehčeně. „Pozítří vyrazíme domů."

„Ale to by Sedrah musel jet s námi. A vlastní práce má víc než dost," namítla.

„Nabídl ti to," pokrčil rameny, i když nevypadal nadšeně.

„Já nevím," zavrtěla hlavou.

„Tak uvidíme za dva dny," povzdechl si a vstal, protože věděl, že i přes touhu zůstat s dcerou potřebuje dívka odpočinek.

„Jen ještě," zarazila ho u dveří. Tázavě se ohlédl. „Já mám strýce?" Neusmál se. Jen přikývl.

„Máš." A odešel. Dovnitř vstoupil Sedrah a rámem dveří zahlédla, jak otec s Radovanem kamsi odcházejí.

„Opravdu s ním chceš zůstat?" ohlížel se stopař zachmuřeně po vzdalujícím se muži.

„Chci," přisvědčila pevně. „Je moje rodina. Vychoval mě. Navíc nechci, aby teď zůstal sám."

„Tak dobrá," pokrčil odevzdaně rameny.

„Ale neboj," smutně se zasmála. „Budu tě navštěvovat." V o hodně lepší náladě se na ni zazubil.

„To rád slyším. Ale stejně pojedu pozítří s vámi." Co řekl, to i dodržel. Za dva dny sestupovali z malého návrší, kde hradiště stálo. Zora se vezla na klidné ryzce, zatímco otec a Sedrah šli vedle. Stopař vedl Jitřenku, která mimo dívku nesla i zásoby a vše potřebné na cestu. Trval na tom, že je doprovodí, i když se to Perutovi zrovna nelíbilo.

„Můžu rovnou zkontrolovat i okolí," nabídl praktickou stránku cesty, čímž bratra konečně přesvědčil a dostal svolení.

Přestože jízdu už Radovan shledal jako bezpečnou, při každém Jitřenčině kroku ji zabodalo na kůži, která se tiskla k sedlu. Když stoupla klisna do výmolu, měla Zora pocit, jako by se svět otřásl. Ale nic neřekla, zatnula zuby a pokoušela se klidně dýchat. Vždyť nešlo o nic vážného. Navíc si svou první jízdu na koni snažila co nejvíc užít. Kdo ví, kdy se naskytne další příležitost hledět na okolí z výšky. Bylo zvláštní jen sedět a nechat zvíře, aby se pohybovalo za ni, ale rozhodně ne nepříjemné. Klisnin houpavý krok ji i přes lehkou bolest uvolňoval, dokázala povolit všechny svaly a jen se spokojeně rozhlížet.

Větší problém nastal první večer. Už když Sedrah odvazoval otýpku dřeva od sedla, se jí vnitřnosti stahovaly. Úzkostlivě sledovala, jak skládá nad hromádku troudu stříšku z třísek, aby se oheň lépe rozhořel. V uších jí tiše tepalo a hučelo, ústa vyschla a mysl zdřevěněla, neschopná dát jakýkoli příkaz k pohybu. Pak vyskočila jiskra. Trhla sebou. Druhá. Třetí. Troud vzplál.

Pach spáleného masa. Na zlomek vteřiny ztuhla. Kouř jí naplnil nos. V očích se objevily smrtonosné plameny, v uších zaznělo nenasytné hučení. Na kůži cítila nesnesitelný žár, který ji požíral. Musí pryč. Utéct. Začala se sunout pozpátku od ohně. Hrabala rukama i nohama, snažila se uniknout. Od ohně, od plamenů, od smrti. Pryč.

Panikařila. Jestli neuteče, oheň ji stráví, zabije. Staženým hrdlem sotva vydala slaboučký, přiškrcený sten, obklopený namáhavým sípáním. Pryč. Zatímco se překotně sunula stále vzad, nepřestávala na malý plamen zírat. Nesmí z něj spustit oči. Nesmí se k němu obrátit zády, jinak po ní skočí.

Jakoby z dálky k ní dolehly dva zmatené, starostlivé hlasy. Nezajímalo ji, co říkají. I kdyby slibovaly nekonečné bohatství, musí pryč. Hned. Ramena jí kdosi pevně, téměř bolestivě sevřel. Snažila se mu vykroutit, vyškubnout. Ohnala se po něm rukou, ale dotyčný stisk nepovolil a stále něco říkal.

Plamen zmizel. Chvilku zírala na místo, kde ještě před chvílí vztekle praskal a olizoval připravené třísky. Hruď se jí zdvihala a klesala nezvykle rychle. Byl... pryč. Zamrkala. Hrozba se ztratila. S výrazným zasyčením se vypařila v obláček páry, načež ji kdosi zuřivě zašlapal hluboko do země měkkou botou.

„Zoro, no tak!” pronikl k ní konečně otcův hlas. Zaostřila na něj, ale na jeho obličej jí pohled vydržel sotva pár vteřin, než sklouzl zpět. Chtěla něco říct, ale stále sevřeným hrdlem nedokázala protlačit jedinou hlásku.

„Prosím, Zoro, mluv!” neustával muž v řeči. Slabě kývla a pokusila se setřást jeho ruce z ramen.

„Jsem... v pořádku,” zašeptal nakonec, s očima stále zakotvenýma na místo, kde dřív stávala stříška třísek. Otcovy ruce klesly, takže ji teď držel těsně nad lokty. Ne zrovna nejjemněji s ní zatřásl.

„Podívej se na mě,” nařídil. Silou vůle odtrhla pohled od rozšlapaného zárodku ohně.

„Cerade, nech ji,” ozval se Sedrah. Jindy veselý hlas měl zastřený strachem a starostí, ale vše prostupoval klid.

„Proč?” dožadoval se otec prudce vysvětlení a obrátil tvář ke stopaři. „Vypadala, jako kdyby viděla kdoví co! A já to mám nechat bejt?”

„To ten oheň,” kývl lovec hlavou k polámaným třískám, které předtím polil vodou z čutory a následně zašlapal.

„Co s ním?” utrhl se otec. Poznala, že jeho nepříjemná nálada pramení ze strachu a úzkosti, když viděl, jak panikaří.

„Málem uhořela. Ani jsem nečekal, že by ji to nepoznamenalo,” odpověděl Sedrah stále klidnějším a klidnějším hlasem. Koutkem oka zachytila jeho pátravý pohled, jak se ujišťuje, že už je v pořádku.

„Tak proč si ten oheň rozdělával?” rozčílil se muž klečící u ní, ale nepustil ji.

„No, na svíčky u postele moc nereagovala, tak jsem myslel, že by to mohlo jít. Už to zkoušet rozhodně nebudu,” prohlásil napůl nejistě, napůl rozhodně Sedrah.

„Svíčky...” vmísila se do jejich rozhovoru pomalu, „už mi skoro nevadí. Ne, když je někdo poblíž.” Stopař si k ní klekl z druhé strany a provinile se pousmál.

„Promiň,” omluvil se a znovu si ji starostlivě prohlédl.

„Už jsem v pořádku,” ujistila ho vlastními povytaženými koutky. Působilo to ale trochu nuceně. „Jen... prosím nerozdělávej oheň.” Přikývl. Veškeré dřevo zůstalo po zbytek cesty nevyužito a všichni si vystačili se studenou stravou. Kdykoli si Zora na oheň vzpomněla, stáhly se jí útroby a dech se zrychlil. Vracely se vzpomínky z doby, kdy byla napůl mimo tou hroznou bolestí a šokem. Vždy se ale oklepala. A když ne, otec nebo Sedrah si toho všiml a přivedl ji na jiné myšlenky.

Do známé vesnice dorazili k večeru pátého dne. Oba muži totiž dokázali jít rychleji a déle než předtím ona, a protože se vezla, nezdržovala. Navíc se cesta příliš nestáčela a terén nebyl nijak náročný. Když se k domům přiblížili na dohled, Sedrah zastavil Jitřenku, pomohl Zoře ze sedla a sundal i její vak - svůj si otec nesl sám.

„Tady se rozloučíme," usmál se na ni. „Už to máte jenom kousek. Radovan říkal, ať ještě pár dní odpočíváš. A být tebou, poslech bych ho."

„A nezůstaneš aspoň na noc?" nabídla. Nechtěla, aby už je opustil a jel svou cestou.

„Nemůžu," zavrtěl hlavou a jeho oči krátce kmitly doleva, kde stál otec. „Něco jsem slíbil bratrovi. Nechci ho nechat zbytečně čekat. Ale určitě se ještě uvidíme. Mějte se." Jemně jí stiskl dlaň v pozdravu, potřásl si rukou s otcem a nasedl. Pak pobídl Jitřenku do pomalého cvalu a zmizel z dohledu. Zora se za ním smutně dívala. Věděla, že to nebyl jejich poslední společně strávený čas, ale bez něj najednou měla pocit, že ji už nic nedokáže utěšit, až si znovu vzpomene na bratra. Ano, otec s ní zůstával co nejvíc, ale on nedokázal zahnat všechny skličující myšlenky. Přestože se ho snažila chápat, v koutu duše mu dávala Rohanovu smrt za vinu a zlobila se, že se k němu nechoval zrovna přívětivě. Kdyby ho přijal, nikdy by neutekl. Kvůli tomu nedovedla jeho útěchu cele přijmout. A to ji trápilo ještě víc.

Když pomalu procházeli vesnicí, cítila na sobě zkoumavé pohledy ostatních. Toho, co provedla, už se nikdy nezbaví. I když ji znovu přijmou do komunity vesnice, její útěk nikdy nezapomenou. Někteří odpustí a spíš si oddechnou, jiných se to téměř nedotkne, dalším se to vybaví vždy, když ji uvidí. Ale nelitovala. Ne, když šlo o Rohana. Navíc našla strýce a nového přítele. Neměla čeho litovat. Nebo v to aspoň pevně věřila.

Jakmile vkročila do domu, znovu ji zasáhl smutek nad ztrátou milované osoby. Měla by něco udělat pro bratrovu památku. Najít a nanosit dost kamenů jí sice trvalo několik dní, před kterými musela ještě odpočívat, ale nakonec stála před malou, úhledně poskládanou mohylkou. Připadalo jí to tak správné. Vrátit Rohana zemi, ke které měl možná nejblíž. Co jednou dala, to si nakonec i vzala. Setřela si z tváří slzy. Nevzlykala, jen jí po kůži sjížděly slané kapky smutku. Musí ho nechat jít.

Na nedalekém stromě neobratně přistál krkavec. Prohlížel si ji korálkovýma očima a párkrát tiše zakrákal. Pak se ozval jiný pták, ostřeji a rozzlobeněji, zvíře zvedlo hlavu a stejně nemotorně, jako přiletělo, i odletělo.

Zvláštní, pomyslela si, ale hned vzápětí pustila neobvyklé chování z hlavy. Jakmile se vrátila pohledem k mohylce, myšlenky na bratra zesílily. Vzpomínala. Pamatovala si, jak se jednou pokusila Rohana naučit vařit. Ten den otec hodně nadával, protože přišli o oběd, a hoch se před ním schoval v lese. Jindy, to byli mladší, za ní po týdnech vypravování přiběhl a volal: „Viděl jsem vílu! Viděl jsem vílu!" Strávili mezi stromy hodiny a hodiny, jak se ji snažili najít, ale když Rohan vítězoslavně vykřikl, místo, kam ukazoval, se zdálo prázdné. Zora sice onu bytost neviděla, ale svému mladšímu bratrovi bezvýhradně věřila. Ještě o několik měsíců dřív už tvrdil, že zahlédl rozesmáté postavičky vysoké jako klas, které se proháněli zralým obilím. Nikdo ho nebral vážně, ale okouzlení a nadšení, s jakým se proháněl polem a později ho jen pozoroval, když mu běhání úrodou dospělí zakázali, jeho sestru přesvědčily, že mluví pravdu. A byla o tom přesvědčená dodnes. Její bratr měl výjimečné schopnosti. Dokázal naslouchat přírodě tak jako nikdo jiný. Možná proto, že právě les ho jako jediný neodsuzoval za něco, co nemohl ovlivnit, nebo za samotářské chování. Tak jako tak Zoru dokonale přesvědčil, že bohové a kouzelné bytosti skutečně existují. Co by jinak vídal?

Vzpomínala na večery, kdy leželi zabalení v dekách a ona s úžasem poslouchala, jak o nich vypráví. Pamatovala si, jak tiše mluvil a chtěl se každou chvíli otáčet, aby viděl, jestli nejde otec. Proto vymysleli systém. Ona ležela zády ke zdi a kontrolovala závěs, zatímco on se obrátil čelem k ní, aby mohl povídat. Každá chvíle, kterou kdy s bratrem strávila, jí teď připadala jako hotový poklad. Jenže poklady mohou být zrádné. Musela si pamatovat, ale nenechat se ovlivňovat. Vzpomínat, ale jít dál. On by si to tak určitě přál. Kdyby teď stál vedle ní, chtěl by, aby se přestala trápit a začala žít, ale zároveň aby nikdy nezapomněla. Aby nechala vzpomínky jít a sama vykročila svou vlastní cestou. Přistoupila k nevelkým kamenům a pomalu, těžce si klekla. Položila na hrubý povrch dlaně.

„Sbohem," zašeptala lámavým hlasem. Sklonila hlavu. Utekla jí další slza, skápla z brady a vsákla se do hlíny. Nechat jít a žít. O něco lehčeji a s lepším pocitem, než když mohylku stavěla, vstala a vracela se od lesa k domu. Nechala ho jít. Už je s matkou a ona s tím nedokáže udělat nic. Mohla jen vzpomínat a udržovat malou památku na ztraceného bratra. Bylo zbytečné se trápit, možná je to dokonce takhle lepší. Nikdo mu už neublíží. Kdo ví, jak by se choval otec a vesničané, kdyby ho našla. Aspoň že teď pochopil a oba pustil, syna i ženu. Svět přece nekončí. Rohan by chtěl, aby žili dál, šťastní z toho, co mají. Nehodlala ho zklamat. Ne znovu. I když to bude nesmírně těžké.

Došla ke stáji a vyvedla Čerku. Kráva se nechala vést ochotně, věděla, že míří na pastvu. Zora se naposledy ohlédla k lesu.

Sbohem, rozloučila se ještě jednou, v duchu. Byl jsi ten nejlepší bratr pod sluncem.

Myslím, že už jsem to tu psala, ale... je to zvláštní. Poslední kapitola je venku a já najednou nemám co vydávat (delšího). Sice mi ještě zbývá poslední část, ale ta už není příběhová. A pak vlastně přijdou ještě bonusy. No, takže dobrá zpráva - úplně ještě nekončíme, ale pravidelné to už asi nebude, protože něco musím dopsat :D

Au revoir