S úlevným vydechnutím klesla na trávu a odvázala vak na vodu, aby se napila. Věděla, že by, když může, měla nechat zásoby na pokoji. Jenže potok pár kroků stranou jí už připadal příliš daleko. Nechtěla se zvedat. Zazátkovala měch, skrčila nohy, dlaněmi se opřela o kolena, přičemž lokty přitáhla holeně ještě blíž, a na ruce si pak položila bradu. Chodidla ani kotníky už ji téměř nebolely – za tu dobu si stačily na celodenní chůzi zvyknout. Zachmuřila se.

Týden. Celých šest a kus sedmého dne už postupovala podél rozšiřujícího se potoka. Jednou musela přeskakovat na druhou stranu, protože na té, kde šla doposud, ústila do koryta rychlá bystřina, nejspíš stékající přímo z hor. Nechtěla riskovat pád do prudké vody, tak se kus vrátila a překonala méně dravý potok tam, kde se jí zdál nejužší.

Noci obyčejně trávila na stromě – křesací kameny vzít zapomněla a bez ohně by se šelmám neubránila. Sestupovala ale do nížiny, les tu byl vzdušnější a světlejší. Nevypadal jako prostředí vhodné pro vlky nebo medvědy. Na druhou stranu si však nemohla být jistá, jestli tu skutečně nežijí.

Třetí den rychlým tempem minula vesnici, ve které se původně chtěla zastavit a optat na bratra. Jestli otec skutečně někoho poslal, tam už by o jejím útěku věděli. Akorát by zbytečně riskovala. Jenže zásoby jí pomalu ubývaly. Snažila se šetřit, ale pokud co nejdřív nenarazí na obydlené území, bude muset zkusit štěstí v lovu, což by nejspíš dopadlo katastrofálně. Doufala, že podél potoka něco najde. Kdyby ona zakládala vesnici, volila by místo poblíž vody. A stejným směrem by se vydala, i kdyby se ztratila. Šla by po proudu a věřila, že stejně tak se zachoval i její bratr. Kromě špatného orientačního smyslu se v přírodě, vyjma většiny bylinek, celkem vyznal.

Chvíli pozorovala slunce, které se sotva před půlhodinou přehouplo přes poledne, ale nakonec s povzdechem protáhla nohy. Byl čas jít dál. Sebrala tlumok s věcmi a vstala. Po krátké úvaze doplnila měch s vodou, rozhlédla se, jestli tu nic nenechala, a když se ujistila, že má vše, vykročila dál. Nedošla příliš daleko – ani ne půl míle po proudu, kde se potok stáčel doleva, sebou polekaně trhla, když nedaleko zaharašilo křoví. Sáhla k pasu pro nůž. Sama sice věděla, že by se jím neubránila, ale pocit váhy zbraně v ruce ji uklidňoval. Nebo aspoň trochu.

Křoví se opět pohnulo. Zahlédla už jen bílohnědý ocásek mizející v lese. Uvolněně vydechla. Zajíc. Nejspíš pil a ona ho vyrušila. Usmála se nad svým úlekem a chystala se pokračovat, ale pohled na keřík, kterým zvíře uteklo, ji zarazil. Větvičky sem tam zdobila malá, scvrklá bobulka. Přišla blíž a klekla si na jedno koleno, aby si rostlinu lépe prohlédla. Neznala nic, co by plodilo už takhle brzy na jaře, občas se ale stávalo, že některé bobulky na keři zůstaly přes zimu a uschly. Jako tyhle. Opět vstala a oprášila si kolena, kde se objevily dva lehce tmavší fleky od vlhkosti. Škoda. Jídlo jí ještě pár dní vydrží, ale bylo by dobré mít možnost najít něco v lese. Ustoupila od keříku a pohlédla na slunce. Do stmívání zbývalo ještě hodně času. Stihne ujít minimálně několik mil.

Vyrazila a během chůze si broukala písničky, na které si vzpomněla z domova. Cesta jí tak ubíhala rychleji a ona se měla čím zabavit. Vzpomínka na rodnou vesnici s sebou ale nesla i připomínku na první noc. Mohla udělat něco jiného? Otec by k hledání Rohana nesvolil, jenže její bratr nejspíš potřeboval pomoc. Jak si měla vybrat? Kdyby neodešla, ztratila by sourozence. Když šla, ublížila otci. Bezradně potřásla hlavou. Nemá cenu nad tím hloubat. Problém s podobnými věcmi byl, že člověk o nich přemýšlel, i když nechtěl. Prostě musel. Nedaly mu pokoj a když se mu přece jen povedlo přesměrovat svou pozornost, jakákoli drobnost je opět připomněla.

Když se o pár hodin později na chvíli zastavila, aby ulevila nohám, stále si nebyla jistá, jestli se rozhodla správně. Věděla, že otec bez ní několik dní zvládne, ale zoufalství v jeho hlase... Cítila se jím vinná. Ona přece mohla za to, jak se cítil. Jenže jinou možnost neměla. Bezmocná proti takovým myšlenkám si prohrábla vlasy. Tohle se nedá vyřešit. Vstala, rozhodnutá pokračovat v cestě a vytrvalostí a únavou zaplašit pochybnost, když vtom si všimla nevelké zátoky, kterou potok vytvořil. Nezasahovala příliš hluboko do břehu, ale voda v ní jen klidně stála, téměř neproudila. Nejspíš by ji ani nezaregistrovala, kdyby ji neohraničoval srpek bahna s neobvyklými prohlubněmi.

Stopy! Srdce se jí rozbušilo, na tváři objevil úsměv. Dohnala snad svého bratra? Rozběhla se k tomu místu. Narazila konečně na známku jeho přítomnosti? Její nadšení pohaslo, když se nad bahnitou zemí sklonila a poznala oválovité otisky. Ne. Pokud Rohan nechytil divokého koně, nemohly ty stopy být jeho. Zklamaně protáhla tvář. Jenže vedle podkov vtlačených do bahna viděla i jiné otisky. Někdo tady stál. Nejspíš napájel jízdní zvíře. O jejího bratra tak jako tak jít nemohlo. I ona poznala, že stopy jsou příliš hluboké a velké. Boty, které je vytvořily, musely vážit víc, než bratrovy. A jejich majitel jakbysmet.

Sledovala cestičku, po níž kůň s jezdcem přišli, a zjistila, že po pár stopách se stáčí a vede vodorovně podél potoka ve směru proudu. Sem tam zahlédla otisk kopyta, ale nikdo ji nikdy neučil stopovat, takže i za tohle byla vděčná. Vydala se po cestičce. Potok měla stále na doslech i na dohled. Snad se od něj neodkloní. Musela by se pak rozhodovat mezi možností obydleného území a jistotou, že u vody dřív nebo později na nějaké narazí.

S nedávnou přítomností jezdce totiž přicházela i myšlenka na to, že musel odněkud někam jet. A sotva by se pohyboval neznámým lesem po očividně zvířecích pěšinkách, takže pravděpodobně bydlel někde blízko. A určitě ne sám. To, že si mohl dovolit koně, o něm trochu vypovídalo. Nikdo rozumný by navíc nežil na vlastní pěst. Společnost jiných s sebou přinášela větší ochranu, bezpečí i slavení, více různých řemesel a pomoci při špatné sklizni. Lidé tvořili skupiny od nepaměti a z dobrých důvodů. Pomáhali si a věděli, že se mohou spolehnout na druhé.

Zrychlila. Vidina vesnice ji hnala dopředu, aby se k ní dostala co nejdřív. Jenže kvůli nezvykle svižnějšímu tempu se i rychleji unavila. Když se začalo šeřit, chvíli ještě šla, ale nakonec zastavila. Jednak proto, že pokud na lidi nenarazila dnes, do tmy to nestihne, a jednak kvůli ohništi. Kousek stranou od cestičky našla kruh z kamenů s hromádkou popela uvnitř a náručí paliva poblíž. Trochu závistivě a otráveně si zbytky po ohni prohlédla. Kéž by si nezapomněla křesací kameny. Když místo prozkoumala podrobněji, všimla si ještě trávy vyválené něčím tělem a vypasené jarní trávy. Zdálo se, že onen jezdec tady tábořil.

Sklouzla ke kořenům jednoho stromu, kde půda vypadala suchá, a vybalila solené maso z domova. Ráda ulevila nohám, ale vyhlídka na další tuhou večeři ji nijak nepotěšila. Navíc se tu zem zdála tvrdá a nepohodlná. Nespokojeně se zavrtěla, což pomohlo jen na chvilku. S heknutím se opět vytáhla na nohy a otočila, aby místo prohlédla. Překvapeně na něj zůstala zírat. Váček? Co tady dělá něco takového?

Natáhla se a zvedla ho. Z doteku poznala, že je navoskovaný. Jestli ho někdo ochránil proti vodě, nejspíš k tomu měl dobrý důvod. Možná... Nedočkavě rozvázala tkanice. Uvnitř našla křesací kámen a ocílku, spolu s troudem zabaleným do ještě jedné vrstvy navoskované látky. Usmála se. Vypadalo to, že dnes se bude moct ohřát a nestráví noc na stromě.

Nožem odštípla z připraveného dřeva pár třísek a dala stranou ty nejtenčí větvičky na podpal. Prohlédla popel v ohništi. Nezdál se nijak zvlášť mokrý, takže vybalila troud a část pečlivě složila na hromádku doprostřed. Rozhodně nechtěla, aby navlhl. Kdo ví, na kolikátý pokus se jí povede oheň rozdělat. Jen škoda, že tu neměla nic, čím by oheň uctila, nebo mu poděkovala.

Třísky poskládala kolem troudu do jakési stříšky a k ruce si připravila tenké větvičky. Zaváhala. Může je použít? Někdo si dřevo určitě pracně nasbíral. Copak mu ho může spálit? Po chvilce nad tím ale pokrčila rameny. Na dnešní noc se nevrátil a musel vědět, že větve zvlhnou. Možná se rozhodl nechat tu něco pro náhodného kolemjdoucího. Uklidněná, i když se stále lehce provinilým výrazem, se několikrát pokusila vykřesat jiskru. Troud začal doutnat až na nejméně sedmý pokus. Opatrně ho rozfoukávala a clonila rukama, aby náhlý závan větru neuhasil výsledek jejího snažení. Nakonec vyskočil plamínek a uchytil se na třískách. Úlevně vydechla. Teď už se mohla víceméně uklidnit. Postupně oheň přiživovala silnějšími větvemi. Když se okruh světla konečně dost rozšířil, snesla se už téměř úplná tma.

Přichystala si deky co nejblíž, palivo přesunula vedle. Váček s křesacím kamenem a oválnou ocílkou pevně uzavřela a sbalila do vaku. Pak si sedla na pokrývku a za praskotu plamenů dojídala maso. Kde je asi teď její bratr? Našel vesnici? Taky má oheň? Nebo vylezl na strom, aby noc přečkal bezpečně, i když v chladu? Tak ráda by teď byla s ním, ať už kdekoli. Ve dvou by měli větší šanci. Povzdechla si, tento den už po několikáté. Co se Rohan ztratil, dělala to čím dál častěji. Jednak nad velmi malou ochotou vesničanů, kteří se o jejího sourozence příliš nezajímali, a v posledních dnech kvůli neradostným myšlenkám a nepohodlným nocím.

Oči se jí po celodenní chůzi začaly klížit, takže se zabalila do deky a s přemáháním naposledy přiložila. Oheň musí zůstat hořet co nejdéle. Ani mu nestihla poděkovat za ochranu, jak se jí zmocnila únava. Aniž si toho všimla, vklouzla do spánku, sotva zavřela víčka.

Tak dneska po čtrnácti dnech zase na čas :D Už jsem si kvůli tomu i nařídila budíka, naštěstí jsem si ale vzpomněla sama. A co se týká Zořiných myšlenek... Přijde mi trochu pokrytecké hlásit, jak nemám ráda neustále se obviňující postavy, a potom udělat tohle. Jenže jí na otci záleží. Rohanovi vlastně svým způsobem taky, ale rozhodně by si nemyslel, že je to jeho vina. Spíš by ze Zořina útěku, kdyby to bylo naopak, vinil právě jeho. Řekl by si, že v úplném začátku ji svým chováním vyhnal otec. Ale Rohan by taky nečekal tolik dní :D

Au revoir