Zora nebývala výbušná. Vždy se dokázala klidně přenést přes většinu situací, nenechat se ovládnout primitivním vztekem a přemýšlet tak racionálně, jak byla schopná. Zřídka se stávalo, že by se na někoho mračila, křičela, nebo mu chtěla vážně ublížit. A přesto se teď cítila nepopsatelně rozzuřeně. Měla chuť otce seřvat a uštědřit mu třeba i pohlavek, aby ji konečně začal poslouchat, ale ovládla se. Násilí nic nevyřeší. Pomalu se nadechla a opět vydechla, rozhodnutá ovládnout své chování.

Normálně by ani nepomyslela na to otce napadnout, ať už slovně nebo fyzicky. On je živil, poskytoval jim střechu nad hlavou i oblečení a chtěl po nich jen pomoc s prací. Respektovala ho i se všemi nedostatky a pomyšlení, že by mu měla ublížit, v její mysli znázorňovalo zradu toho, co představoval. Jak pomoc a bezpečí, tak i vůdce při prvních krocích životem. Proto ji to, že na něj chtěla křičet, zarazilo dost dlouho, aby se pořádně ovládla.

„Otče," promluvila nakonec klidně. „Já musím. Copak to nechápeš?" Muž si pohrdavě odfrkl.

„Ne, nechápu," zavrčel. „Absolutně vůbec to nechápu. Co tě to popadlo?" Jak v něm vztek přebíral kontrolu, zvyšoval hlas a Zoře začínala být celá ta situace ještě nepříjemnější. „Jdi ke všem čertům s tím nápadem! Nedovolim ti to. Neni to nutný."

„Ale otče-" pokusila se něco namítnout, jenže on ji prostě přeřval.

„Odejdeš odsud jenom přes mojí mrtvolu! Kdy si konečně přiznáš, že prostě jenom utekl? Neztratil se, ani ho nikdo neunes, sprostě zdrhnul! Ne, neříkej nic o tom, že ho znáš, že by to neudělal! Něco ti řeknu. Vůbec toho kluka neznáš, i kdybys s ním trávila sebedelší čas, nikdy ho nepoznáš úplně. Slyšíš? Nikdy! Nebudeš riskovat svůj život jenom proto, že věříš, že se ztratil. Protože tak to není. Byl to zbabělec, nechtěl pracovat a všechno kazil! Zdrhnul do toho proklatýho lesa, ke všem těm duchům, který vidí. I on sám je prokletej, slyšíš? Prokletej! Vždycky byl. To prokletí zabilo tvojí matku, to ty jeho pronikavý oči, který viděj úplně všude, nás varovaly. A já nedovolim, rozumíš, nedovolim, aby to prokletí dostalo i tebe. Říkam ti, nech ho bejt. Zdrhnul, tak ať si poradí sám! Nepudeš ho hledat." Zora cítila, jak se jí stahují svaly na čelisti, jak se její ruce samovolně zatínají v pěsti a záda tuhnou. Tohle bylo přes čáru. Ano, trpěla otcovu nevraživost vůči Rohanovi, protože věděla, co ji způsobilo. Trpěla i neustálé hledání chyb tam, kde nebyly, stejně jako nenávist vůči bratrovu daru. Ale říct o něm, že je prokletý... Co říct, zařvat o Rohanovi, že za ním táhne smrt, to už na ni bylo příliš.

„Co ty o tom víš?" vyjela na něj sžíravě, zbavená veškeré sebekontroly. „Nikdy sis ho neposlech! Byl pro tebe jenom někým, komu můžeš dát práci, koho můžeš sekýrovat. Vůbec ho nevidíš jako člověka! Myslíš, že by ho matka nechala jen tak zmizet? To určitě! Šla by ho hledat, ať by byl sebevíc jinej než ostatní, nenechala by ho ve štychu! A přesně to já udělám. Půjdu za ním a nikdo a nic mě nezastaví!" Prudce se otočila a vyrazila ke dveřím, nedbajíc na to, že nemá vůbec nic – pokrývky, jídlo ani vodu. Paži jí bolestivě sevřely otcovy prsty. Trhl jejím tělem tak prudce, až jí z ramene vystřelila silná bolest, kvůli které z jejích očí samovolně vyhrkly slzy. Otec ji tím zároveň otočil a trochu smýkl do strany, takže během vteřiny ztratila rovnováhu a zapotácela se.

„Nikam nepudeš," procedil skrze zuby s obličejem nakloněným k tomu jejímu. „Jasný?" Když nedopovídala, sevřel jí ramena jako ve svěráku a zatřásl.

„Jasný?" zopakoval hlasitěji a s větším důrazem. Instinktivně se přikrčila. Nechtěla na to přistoupit. Stále byla rozzuřená z otcových slov, toužila se mu vytrhnout a utéct. Začínala si však už uvědomovat hloupost takového počínání a její racionálnější a klidnější stránka se drala do popředí. Slabě přikývla. Protože ji otec pustil, zapotácela se, než opět stihla nabrat rovnováhu.

Nejdřív ji zarazilo, když se k ní otočil zády a začal si chystat lůžko, ale pak se dovtípila. Vždy byla poslušnější než Rohan, neměla v povaze se hádat, vzpírat ani porušovat pravidla. Nikdy se nedopustila výrazného přestupku. Proto si nyní byl otec tak jistý, že ho poslechne a neodejde, že strach z něj bude silnější než strach o bratra.

Pevně stiskla čelisti a přinutila se pomalu dýchat, potlačujíc chuť omlátit mu o hlavu dubové prkno. Tohle není otec, on za to nemůže. To z něj mluví strach, strach o ni. Po Rohanovi byla jediná, kdo mu zbyl. Bojí se, že o ni přijde. Zatnutými pěstmi si připomněla, že tentokrát se nesmí nechat přemoci soucitem a pochopením. Stále ještě se ztuhlými rameny se otočila a odporoučela do malé místnůstky, ve které spávala.

Sama. Zatřásla hlavou, aby ty chmurné myšlenky vypudila, a usadila se na hrubá prkna pryčny přiražené ke zdi. Stěna propouštěla část tepla z ohniště, které se nacházelo na její druhé straně, i sem, a tak jim nebývala taková zima. Opřela se lokty o stehna a volně svěsila ruce dolů mezi kolena.

Jestli chce utéct, musí si obstarat jídlo. Něco trvanlivého. Problém byl, že teprve začínalo jaro a nic ještě pořádně nerostlo, proto nikdo neměl přílišnou zásobu. No, tak minimálně si může vzít chleba, část skladované mrkve, sušené bylinky... Pak tu jsou taky slepičí vejce a těch pár kuřat. Možná by si dokonce mohla udělat polívku a placky, když rozdělá oheň a vezme s sebou nějakou tu vodu a mouku...

Stop, poručila si rázně. Plánuješ moc dopředu. Vem to hezky popořádku. Vrátila se zpět ke svému pomyslnému seznamu nutných věcí a odškrtla kolonku jídlo. Určitě bude ještě potřebovat i deky, noci jsou ještě chladné a lněné přehozy umí dobře hřát. Vak na vodu leží spolu s hrnci na poličce, doplnit ho může u studny poblíž středu vsi. Zapomněla na něco? Neslyšně pohybovala rty, jak počítala, a zároveň při tom postupně narovnávala prsty pravé ruky. Jídlo, voda, pokrývky. Náhradní oblečení asi taky bude potřeba. Pak taky nějaké léčivé bylinky nebudou od věci. Samozřejmě sušené. Nůž, na ten určitě nesmí zapomenout. A kus provazu se hodí vždycky. Jen to všechno musí někam vměstnat, pokud možno pohromadě. Možná by si měla půjčit i jeden z amuletů, které...

„Zoro?" přerušil její úvahy otcův hlas. Trhla sebou a zjistila, že si nevědomky sahá ke krku. Na koženém řemínku jí tam visel ochranný amulet – drobný kámen, do něhož jemná ruka vyryla několik dobře známých symbolů. Měl za úkol odhánět zlé duchy a byla to jediná hmatatelná věc, která jí zbyla po matce. Pamatovala si, že když jí ho otec dával, říkal něco o prastarých tradicích a mnoha generacích. Sevřela ho v dlani, aby se udržela v klidu, vstala a nakoukla do vedlejší místnosti, kde stále ještě hořel oheň.

„Ano, otče?" zeptala se vyrovnaným hlasem. Pro jednou by dala přednost tiché domácnosti.

„Myslel jsem to vážně," varoval ji muž sedící na lůžku. „Nikam nepůjdeš. Rozumíš?" Měla chuť otráveně zavrčet, ale zároveň se jí útroby sevřely náhlým strachem. Vytušil snad její záměr? Bude celou noc vzhůru, aby mu neproklouzla? Okamžitě ty myšlenky odstrčila. I kdyby, nemůže udržet oči otevřené věčně.

„Rozumíš?" zopakoval otec důrazněji a zamračil se. Přikývla, ale nic neřekla. Neústupně na ni zíral.

„Nahlas," přikázal.

„Fajn," vydechla. Už teď věděla, že bude mít sakra velké výčitky svědomí z porušení slibu.

„A celý," zazněl nový pokyn.

„Zůstanu tady," dostala ze sebe. Tahle slova pro ni znamenala závazek, cosi, co musí brát vážně a neporušovat. Jenže touha najít bratra měla přece jen větší sílu. Bude si připadat provinile, ale přenese se přes to.

Otec se od ní odvrátil a jasně jí dal najevo, že už s ní nic dalšího probrat nechce. V duchu se lehce zamračila. Nepřekvapila ji ta ostentativnost a nevraživost z jeho strany, ale zjistila, že ji to podráždilo. Tiše spustila závěs na své místo a opět usedla na pryčnu, tentokrát však s nohama zkříženýma a zády opřenými o zeď. Proč to musí být tak těžké? Vždyť ví, že má pravdu a Rohan neutekl, tak proč se jí svírá krk, když jen pomyslí na porušení nevysloveného slibuji? Zavřela oči a pomalu vydechla. Cítila se rozervaná daným slovem a sourozeneckým poutem. Přesto věděla, co musí udělat.

Tiše seděla a čekala, pozorně naslouchala, až zachytí klidný dech spícího člověka. Venku už musela být dávno tma, když se konečně odvážila postavit. Poslepu našla a sbalila jednu pokrývku a tiše se vplížila do hlavní místnosti. Ve slabounkém světle z dohasínajícího ohně sotva viděla pod nohy. Tohle nedomyslela. Jak sbalí všechny věci, aniž by nadělala hluk?

Nerozhodně se zastavila. Má riskovat otcovo probuzení a hněv, nebo ještě chvíli počkat? Věděla, co chce, ale zdravý rozum byl zásadně proti. Jestli nadělá hluk, už žádnou další příležitost nedostane. S posledním pohledem upřeným do hustého šera u dveří se pomalu otočila a vrátila zpátky. Zabalila se do rozrolované deky, zírala na strop a přemýšlela.

Jak to má udělat? Věci přes den vzít nemůže, otec by si určitě všiml, že chybí. Navíc s sebou při práci nosil vak na vodu, což znamenalo, že ona by si ho vzít nemohla. A noc nejspíš padá taky. Náhle jí v hlavě probleskl ponurý obraz, až se strachem otřásla. Noc padá zaručeně. Do lesa by potmě nedokázala vkročit a věřila, že právě on nějak souvisí se zmizením jejího bratra. Bude muset odejít během dne, když bude otec pracovat. Možná by mohla... V hlavě se jí začal rodit narychlo splácaný, zato však docela proveditelný plán.

Sakra, ani vydávat předepsaný příběh nezvládám xD Dneska jsem se vrátila z dlouhého výletu a měla chuť jen ležet a koukat a najednou jsem si uvědomila - do prkvančic, Morana!

Co se týká otce - sama z něj mám rozporuplné pocity. Na jednu stranu ho mám ráda, chápu, proč se chová tak, jak se chová, ale na tu druhou... je občas děsně nesnesitelný :/

No nic, jsem ráda, že jsem nezapomněla úplně :D

Au revoir