Kde jen může být? Prohledala snad už úplně každý kout vesnice a část přilehlého lesa, jenže ten se táhl daleko, až k horám. A ona neměla čas. Každopádně se na to musí dívat z té lepší stránky. Její bratr by se neztratil. Ne díky svému orientačnímu smyslu, ale hlavně díky sejnům a samogorkám, kteří ho ve svém lese obezřetně trpěli a vždy mu ukázali ten správný směr. Zora nevěděla proč. Možná proto, že je jako jediný viděl. Nebo proto, že je měl rád. Mohli k tomu taky mít úplně jiný, skrytý důvod, který si ona nedokázala ani představit. Ať to bylo, jak chtělo, vždy našel tu cestu, kterou hledal. A že by utekl, se jí nezdálo. Věděla, že se citově váže na ni a otce, nikdy by je dobrovolně neopustil. Ale co když se mu něco stalo?

Když o tom uvažovala, s Rohanovým talentem na průšvihy by to tak klidně být mohlo. Jen si nebyla jistá, kdo nebo co by mu chtělo ublížit. Možná nějaké zvíře. Možná ten muž s rohy, lešij, jak jí o něm bratr vyprávěl. Sice to popíral, ale ona věděla, že z něj má strach – a on se nikdy žádných bytostí, které viděl, nebál.

Trhla sebou, když se jí do uší vloudil slabý zvuk kožichu proplétajícího se křovím. V zátylku ji brnělo a kůže svědila. Prudce se otočila. Nic. Jen křoviska, kmeny, tráva a ostrůvky sněhu, který ještě nestihl roztát. Něco ji sleduje? Nejspíš ano. Polkla a ustoupila o krok dozadu. Pod patou ucítila tlak a vzápětí se ozval zvuk praštícího dřeva. Aspoň jí tak v tu chvíli zněl. Jako ohlušující rámus vydaný neopatrným šlápnutím na tenkou větvičku. Ztuhla, zhluboka dýchala a nasávala měkkou, zemitou vůni lesa. Srdce se jí rozběhlo stejně rychle jako splašený zajíc. Obyčejně se jen tak něčeho nezalekla – tmou chodila bez váhání a z malých prostor strach neměla, jenže tenhle les byl... jiný. Připadal jí zvláštní, tajemný a nebezpečný. Vždy sem chodívala s Rohanem, ale když se tu teď octla sama, uvědomovala si každičký zvuk i pohyb a už se necítila zdaleka tak klidně. S Rohanem byla v bezpečí, ale kdoví, jak se lešij a duchové stromů zachovají, když je tu sama. Neubránila by se jim a navíc to byli strážci lesa. Vlastně si nebyla jistá ani tím, jestli měla právo sem vkročit. Tím, že o sejnech a samogorkách slyšela od bratra, se jí zdáli skutečnější a hmotnější. V bezpečí jejich světnice si sice dokázala dělat legraci z toho, že jim Rohan říkal špatně, ale tady měla pocit, že ji každý strom sleduje.

Kmitala očima ze strany na stranu, aby jí nic neuniklo, nervy napnuté a hlas zmražený. Jenže právě to nic viděla. Vlnilo se kolem větví, ze kterých rašilo první listí, proplétalo se zvlhlým a schlíplým mechem, který však rychle nabíral na síle. Ona ale věděla, že to nic by se mohlo rychle změnit v něco. A tušila, že něco by se jí líbit nemuselo.

Obezřetně a se srdcem stále v krku se otočila a pustila krok za krokem dál. Zvedla ruku a promnula si zátylek, ale nepříjemný pocit neustoupil. Přinutila se opět soustředit. Jak dlouho už hledala? Přinejmenším hodinu. Slunce se přehouplo do odpoledne a stíny se pomalu dloužily. Poprvé po těch letech se lesa skutečně bála. Zdálo se jí, že ji považuje za nevítanou návštěvu a chce, aby odešla. Kmeny stromů se kolem ní hrozivě tyčily, ale to, co ji děsilo nejvíc, bylo brnění, které se jí usadilo na zátylku. Svrbivý, nepříjemný pocit, že není sama. Určitě ji sleduje lesní lid. Cítí se tak Rohan pořád? Pokrčila rameny – aby se na to mohla zeptat, musí ho nejdřív najít. A tak hledala. Chodila, objevila spoustu neznámých koutů, ale ani po několika hodinách nenašla jedinou stopu a nepříjemný pocit zůstával.

Kde jen mohl být? Co když přece jen utekl? Pamatovala si, že se předtím pohádal s otcem a určitě se mu moc nelíbilo ani to, že ho vytáhla na Hromnice mezi lidi. Ale kam by šel? Nejbližší vesnice nebyla zrovna blízko, žádné jídlo ani deky nezmizely a i když se Vesna už pomalu ujímala vlády, v noci stále panoval chlad. No tak! Někde tu být musí, nemohl jen tak z ničeho nic zmizet. Přece by nechal aspoň vzkaz. Zahlodala v ní pochybnost. Opravdu zná Rohana tak dobře, jak si myslí? Co když ji tu nechal? Zahnala ty myšlenky. To by neudělal, vždyť ji má přece rád a ona jeho taky.

Upnula se k hledání jakékoli známky po něm tak moc, že už se zešeřilo, když si uvědomila, že stojí u známé louky. Pohlédla přes ni dál a na mysli jí vytanula vzpomínka z letošní zimy – jejich závod k domu. Bolestně si uvědomila, že už ho možná nikdy neuvidí. Nebo taky jenom zbytečně plaší. Konec konců, jedno odpoledne neznamenalo zase tak moc. Během zítřka se určitě objeví, odmítne jí vysvětlit, kde byl, dokud si nezalezou do dek na prknech postele, a ona zjistí, že po lese běhala úplně zbytečně. Znovu si promnula zátylek a pohled jí sklouzl k vesnickým domům. Musela si podvědomě zvolit cestu ke známému prostředí. Rychlým krokem se vydala do vsi a tíživý pocit postupně mizel, až se ztratil úplně.

Louku překonala snadno a brzy už s tichým zavrzáním otvírala dveře do domu. Vklouzla dovnitř, seběhla těch pár schůdků a uvědomila si, že je jí zima. Sedla si na lavici před krbem, který podpálila, než odešla. Otec musel přikládat. Natáhla ruce, aby si je ohřála, a úlevně vydechla, když jí teplo začalo prostupovat i zbytek těla. Pak ji napadlo, kde vlastně otec je. Otočila se, protože ze svého místa nedohlédla na prkna pokrytá slámou a dekami, na kterých otec spával. Nikdo tam nebyl. Vstala, prozkoumala zbytek místnosti i dřevěná prkna na druhé straně, ale nikoho nenašla. Věděla, že otec se občas vrací pozdě, a tak ji to nijak neznepokojilo.

Když opět usedla, položila si bradu na hruď a zaposlouchala se do uklidňujícího praskání ohně. Nohy jí prostoupila příjemná únava a bylo jí teplo. Přivřela oči, sledovala poskakující plameny a přemýšlela. Jestli se Rohan zítra neobjeví, měla by ho jít opět hledat. Nemůže se přece jen tak vytratit, to by odporovala všemu, co o něm věděla. Váhala, k čemu se přiklonit, protože jistá si nebyla ani jedním. Ze zadumání ji vytrhlo vrznutí dveří a dovnitř vstoupil otec s náručí polen. Ihned zamířil k ohni a když spatřil Zoru, zamračil se.

„Kdes byla?" zeptal se vrčivě. „Celej den sem tě nemoh najít. A kde je Rohan? Musel sem místo něj naštípat dřevo, takže kůlna musí počkat." Došel ke krbu, složil polena vedle a postavil se před ni. „No? Proč mlčíš? Musim toho kluka najít." Zora se naklonila, aby na ni šlo teplo z ohně, protože otec ji zastínil.

„Hledala jsem ho," odpověděla klidně. „Celý odpoledne se neobjevil, tak jsem si o něj dělala starosti." Na otcově tváři se objevilo podezření. Přimhouřil oči.

„Bylas v lese?" zeptal se. „Vo něj mít strach nemusíš, určitě se nakonec ukáže, jenže do tý doby je všecko na mně." Rozhodla se pro nevinnou lež – nechtěla ho rozzlobit, ale kdyby mu řekla, že v lese opravdu byla, určitě by se mu to nelíbilo.

„V lese jsem nebyla, jen na kraji," vysvětlila a snažila se nevšímat si pohrdavého tónu, který otec nasadil vždy, když přišla řeč na Rohana.

„To je dobře," odrfkl si muž. „Je to hrozný místo." Nezmínil se o tom, že jeho žena les milovala. Dříve možná chápal, co ji k němu táhne, ale po její smrti na stromy nedaleko od vsi zanevřel a odmítal se o nich bavit. Odvrátil se od ní a usedl na své deky, aniž dal najevo cokoli jiného než podráždění.

„Zejtra potřebuju, abys aspoň došla pro vodu," oznámil jí. „Musim naštípat další dřevo a opravit tu zatracenou kůlnu a kluk tu není. A pozejtří..." ztichl a větu nedokončil, jen se zadumaně zahleděl do ohně. „Pozejtří budu muset pro stromy," zabručel nakonec podmračeně s očividným pohrdáním a nelibostí k takové práci. „Pak se budou sušit, už nám pomalu dochází špalky." Odhrnul deky a lehl si tak, jak byl – odložil jen tlustý svrchní kabát, ve kterém už mu stejně začínalo být teplo i venku. Beze slova se otočil čelem ke zdi a po chvíli začal chrápat.

Zora ho bezvýrazně sledovala, dokud si nebyla jistá, že skutečně spí. Pak si povzdechla a ramena jí poklesla. Věděla, že teď, když nebudou mít na pomoc Rohana, půjde všechno hůř. A to nejen z praktického hlediska. Otec bude nevrlejší a ji začne každá povinnost otravovat, protože nebude mít žádného společníka, se kterým by si mohla povídat nebo mu dělat naschvály. Nebyla zlomyslná, jen se ráda bavila – na cizí i na svůj účet. Ztěžka vstala. Už skutečně nastal čas jít spát a i když ji Rohanovo zmizení trápilo, dnes už se na přemýšlení cítila příliš unavená. Přesto nedokázala téměř celou noc usnout.