Za patami neměl nic než prázdno. Stál zády k útesu, jen stopu od jeho okraje, a před ním se tyčil muž s podrážděným výrazem ve tváři. Mahagonové vlasy mu sahaly sotva po ramena a splývaly kolem dvou mírně stočených mohutných tmavě šedých rohů vyrůstajících z hlavy. Mračil se a Rohan cítil, že ho nevidí rád.

„Tvá sestra ublížila lesu!" zahřměl lešijův hlas. „A ty rušíší lesní ticho." S tím postoupil o krok dopředu, takže teď stáli těsně u sebe.

„Ne, to já - " snažil se s malým krůčkem vzad bránit Rohan, ale lešij ho nenechal.

„Ty jsi zabil přítelkyni lesních zvířat," pokračoval v obviňování. Rohan ustoupil o další krůček.

„To - " začal znova, ale zjistil, že má mokré tváře. Slzy se zdály horké a pálící, jako by potvrzovaly jeho vinu. Několik jich spolkl, ale nebyl s to pokračovat. A lešij se tomu smál. Smál se jeho slabosti i chabým pokusům o obranu. Smál se i ve chvíli, kdy mu položil ruku na hruď a téměř pohrdavě zatlačil. Rohan klopýtl a udělal krok vzad, aby udržel rovnováhu – ale jeho noha šlápla do prázdna.

Vykřikl a zamával rukama. Prsty sevřel kolem lešijova zápěstí a visel tak nad propastí jen na něm a jedné noze, kterou se stále opíral o skálu. Slzy mu nyní stékaly po spáncích do vlasů nebo k bradě a odtamtud padaly do hluboké strže pod ním. Pohlédl dolů, vyděšeně polkl a sevřel prsty kolem zápěstí ještě pevněji. Lešijovi zlobně blýskly oči.

„Zabil," řekl, chytil jeho ukazováček a zvedl ho.

„Ne, prosím," ozval se zoufale Rohan.

„Jsi," pokračoval neúprosně pán lesa a odtáhl další prst.

„Ne, ne." Do úst mu sklouzlo pár slz, jak zvedl hlavu, a on je polykal.

„Svou." Prsteníček. Rohan cítil, jak mu klouže ruka.

„Matku." Malíček. S posledním slovem povolilo i jeho sevření. „Pamatuj si to." Vyděšeně křičel, když se po zádech řítil do neznáma a provázel ho jen lešijův smích. Padal a padal. Čekal dopad, náraz, cokoliv, co by mu zpřelámalo všechny kosti v těle a roztrhalo šlachy a kůži, ale nic nepřicházelo. Prostě jen padal dál a dál, do nekonečné prázdnoty.

Ležel stočený do pevného klubíčka. Rukama si objímal kolena a do udusané hlíny pod ním, která tvořila podlahu, se vsakovaly slzy. Překvapeně se prsty dotkl tváře a když se na ně opět podíval, jejich konečky se leskly. Byl to jen sen... Vypadalo to tak reálně a znělo tak pravdivě, že si myslel, že je to skutečnost. Že opravdu padá pořád dolů a provází ho lešijův smích. Nejhorší byla ta nekončící prázdnota. Kdyby věděl, že ho čeká aspoň nějaký konec, kdyby zemřel, byl by aspoň osvobozený, ale nekonečný pád poskytoval nekonečně času, po který by se mu stále vracela lešijova slova.

Otřásl se, nevěděl, zda chladem podlahy nebo tím pomyšlením, a podepřel se na lokti. Prsty zašmátral nad sebou a když nahmatal dřevěný okraj lůžka, pevně se chytil a vytáhl do sedu. Uvažoval, jak je možné, že se ocitl dole. Zatím se mu to nikdy nestalo, i když je pravda, že tak silný sen také nikdy neměl. Přesto... Nějak mu to nešlo do hlavy. Měl dobré instinkty, co se většiny pádů týkalo, a sám od sebe by se přes okraj lůžka nikdy nepřevalil. Zamračil se a podezřívavě nakoukl přes okraj prken. Deky byly nakrabacené a shrnuté, i když pořád ne úplně tak, aby odhalovaly holé dřevo. Zpod jedné z nich koukaly drobné dívčí prsty a kousek dlaně.

Rohan vstal a nevěděl, zda má být rozzlobený, uražený nebo jestli by nebylo lepší se tomu zasmát, tak jak to vždycky dělala Zora, která momentálně ležela roztažená přes celé lůžko, ode zdi až k okraji, a tvářila se, jako že jí patří celý svět. Nejdřív se kysele ušklíbl nad tím, jak si sestra bere, co chce, a ani se nezeptá, ale poté začal reálně uvažovat, že by ji shodil dolů. Jenže cítil, že ona by se tomu zase jen zasmála, a tak ten nápad pustil k vodě. Když ji to nerozzlobí, nemá cenu se namáhat. Přesto na ni alespoň zavrčel.

Posadil se na kraj lůžka a natáhl ruku, aby ji probral. Stalo se to tak rychle, že neměl šanci jakkoli zareagovat. Sotva se jí prsty s tichým „Hej," dotkl, vystřelila její ruka zpod dek a neomylně zamířila k jeho tváři. Pak se Zora zavrtěla a rychle otočila čelem k němu s očima překvapeně rozšířenýma.

„Jau!" zasyčel na ni podrážděně. Možná to přeci jen nebyl tak špatný nápad, shodit ji dolů. „Pro Peruna, co blbneš?" Normálně se k oslovování bohů neuchyloval, protože si myslel, že by na to mohli pohlížet jako na urážku, zvláště pak popudlivý bůh blesků a hromů. Nyní si ovšem vývoj situace takovou reakci přímo žádal. Jednou rukou si držel tvář, druhou se opíral o postel. Šokovaně na Zoru zíral. Ta se posadila, promnula si oči a zamrkala.

„To není fér, jak si bereš věci, na který nemáš právo," zaútočil na ni Rohan a zamračil se tak příšerně, že by se před tím výrazem sejnové otřásli jako stromy v bouři. Zora jen několikrát mrkla, aby rozehnala spánek, a zívla, aniž si dala ruku před ústa, naprosto netečná k bratrově očividně špatné náladě.

„Jenom se vymlouváš," zamumlala nezřetelně a napůl spící sebou praštila zpátky do dek. Rohan do ní ne zrovna jemně drcl a po chvilce mrmlání se dívka neochotně odsunula dál, aby mu vedle sebe uvolnila místo. Vytáhl se na lůžko a uvelebil se zády k ní. Cítil, jak se otočila i ona, a vzápětí už ho vyjma dek hřála i její záda. Spokojeně zabručel a přivřenýma očima bloudil po místnosti, dokud ho nepřemohla únava.