Sněhová pokrývka se bíle leskla v chladném zimním slunci. Táhla se kus přes louku, potom z ní rostly mohutné tmavé kmeny a ten ostrý kontrast byl skutečně zvláštní. Ležela čistá a beze stop, teprve nedávno napadaná, nic nerušilo tichou krásu, která...

Ozval se výkřik tak hlasitý, že samogorky a sejnové nadskočili leknutím. Vzápětí ho umlčelo mokré plesknutí a opět se rozhostilo ticho, tentokrát však ostražité a napjaté. Zvířené vločky se pomalu usazovaly zpět do sněhu, stejně jako na prameny černých vlasů.

Závěj se rozletěla do stran, když se ze sněhu zprudka vynořil chlapecký obličej a prskal a sípavě dýchal. Hoch si přejel rukou po tváři a setřel vločky, které nestačily roztát a stéct mu za krk, ale místo toho ho bolestivě bodaly do kůže ostrým chladem. Ještě jednou prskl a zaklel.

„Ty potomku slizkýho hada, co smrdí jak sto let chcíplá ovce na hnojišti!" zavrčel a vzápětí přidal pár dalších, daleko peprnějších kleteb. Nadávat uměl, to se musí nechat. Vstal a v několika rychlých zátazích, protože bez rukavic by mu vločky znecitlivěly ruce, ze sebe setřásl většinu sněhu, který se na něj nalepil zvenčí. Mrzutě potřásl hlavou nad tím, že zevnitř ho bude ještě pár minut mrazit. Otočil se a kopl do závěje.

„Jau!" vyjekl, když jeho noha narazila na šedého viníka předchozího pádu. „Jseš mršina obletovaná mouchama, kterou sežral a pak vypliv drak! Jseš prohnilej až do samotnýho středu svý ubohý osobnosti, ty zplozenci pekelných démonů!" Sejnové i lešij tohoto lesa, kterého přilákal hluk, ho zvědavě poslouchali, zatímco samogorky si zacpávaly uši, ačkoli ne tak důkladně, jak by mohly.

„Ten je asi dost namíchnutej," poznamenal dubový sejna ke svému sousedu, zatímco hoch pěnil a prskal další urážky.

„Vypadá to tak," přisvědčil smrkový sejna a oba dál pozorovali z větví svých stromů rozčílenou postavičku skákající po jedné noze. Nakonec se chlapec víceméně uklidnil, naposledy zkontroloval nohu, nevraživě nakopl závěj a obrátil se k odchodu.

„To bylo působivý," ozval se veselý hlas a na louku vstoupila o pár let starší dívka. Přes záda jí spadal vodopád vlasů v barvě dubové kůry a ve tváři měla vepsané pobavení. Byla poměrně vysoká, téměř o hlavu a půl hocha převyšovala. V trávových očích jí svítila radost a pohybovala se s nezvyklou ladností.

Chlapec se ušklíbl. Postrádal její eleganci a ani veselí u něj nebylo tak patrné. Přesto by je, kdyby měli stejné vlasy a oči, málokdo rozeznal. Jejich tváře byly ostře řezané, ale ta jeho působila zachmuřenějším dojmem.

„To má bejt provokace?" zavrčel nevraživě. Dívka se uculila.

„Jistěže ne. Jen konstatování skutečnosti," opravila ho vesele. Zamračil se.

„Jak dlouho už mě sleduješ?"

„Ty to nevíš?"

„Neprovokuj."

„Tak víš?" Chvíli se mezi stromy vznášelo ticho prosycené podrážděností i veselím a sejnové se zájmem čekali, co hoch odpoví.

„Jenom pár minut," odhadl nakonec. Dívka se usmála a přikývla.

„Víc to nebude. Ale bylo to dost dlouho na to, abych viděla tvůj velkolepý let i příval těch hezkých slov. Kdo tě naučil takhle nadávat?"

Odfrkl si a opět botou rozvířil sníh, očividně se nemaje k odpovědi.

„No tak, nebuď naštvaný. Vždycky všechno bereš moc vážně," dobírala si ho dívka se smíchem a vykročila k němu.

„Zato ty si pobrala lehkovážnosti i veselí za nás oba," odsekl. „A hádám, že jen tak z rozmaru si sem fakt nepřišla."

„Ty vždycky zkazíš všechnu zábavu," obvinila ho a potřásla hlavou.

„K službám ve dne v noci," zabručel a vyčkávavě do ní zavrtal pohled ledově modrých očí.

„Otec chce, abys něco ukuchtil," oznámila nakonec. Překvapeně povytáhl obočí.

„Já?"

„Taky si říkám, že to nejspíš skončí katastrofou." Ignoroval její narážku, protože věděl, že by to mohla být pravda.

„A to chtěl otec?" ujišťoval se.

„Jo," odpověděla dívka. „Přesně tak." Pokývala hlavou, jako by se chtěla ujistit, že to je pravda. Pod hochovým upřeným pohledem ale znejistěla. Lež nedokázala říct do očí jedinému člověku - svému vlastnímu bratrovi. Zašoupala nohama a obrátila pohled ke korunám stromů. Cosi nesrozumitelně zamumlala. Trpělivě čekal, ale v očích mu hrála škodolibost.

„No," začala nakonec váhavě. „Ehm... Vlastně ne tak docela." Tak odtud vítr vane.

„Tak co mám udělat doopravdy? A ne že na mě zase hodíš nějakou svojí povinnost," varoval ji s úšklebkem. Protočila očima.

„Dříví," oznámila jednoduše a obrátila se k odchodu. Hoch se sehnul, rychle uplácal sněhovou kouli a s povyskočením ji po ní mrštil. Ozval se svist a pak do vzduchu vyletěly shluky vloček a prameny vlasů. Dívka se prudce otočila.

„A to bylo za co?" dožadovala se vysvětlení napůl rozčíleným a napůl otřeseným tónem, zatímco do dlaní sbírala sníh. Pokrčil rameny.

„Ty to nevíš?" zaparodoval a uskočil za kmen zrovna ve chvíli, kdy k němu vyletěla koule. Sejna toho stromu nespokojeně zabručel, ale dával si pozor, aby ho chlapec neslyšel, a současně koutkem oka sledoval ukrytého lešije. Pán lesa se po dětech díval se zájmem, ale i mírně podrážděně. Neměl rád rušení lesního ticha, ale tyhle znal dobře a věděl, že jeho panství neubližují, takže je toleroval. Chvíli ještě vzduch brázdily střely obou mladých, nakonec byl ale čas vrátit se domů.

Hoch běžel, dívka ho následovala pomaleji, protože jí navíc kromě závějí bránila v běhu i sukně, ztěžklá a nasáklá roztátým sněhem, a pletla se pod nohy.

„Já ti říkal neprovokuj," ušklíbl se hoch při pohledu na ni.

„Říkal," přikývla, ale nezdálo se, že by jí jeho slova nějak vadila, což ho popudilo.

„Dáme závod," navrhl zlomyslně. Pobaveně se na něj podívala a dohnala ho.

„To by nebylo spravedlivý," namítla, ale bylo vidět, že jí je vcelku jedno, jestli poběží.

„Jenom se vymlouváš," odpověděl. „Dám ti náskok." Přikývla a vyrazila. Neběžela rychle, jemu to připadalo skoro jako rychlý krok. Protočil očima. Po chvilce došel k závěru, že několikametrový rozestup jí bude stačit, a v klidu ji následoval, jistý si tím, že i tímhle šnečím tempem s nadhledem vyhraje. Do svých výpočtů ovšem zapomněl zahrnout sourozeneckou lásku.

Krajinu kolem vesnice znali oba dva dokonale. Zkoumali ji celý svůj život, věděli o každém kameni i výmolu, o každé zrádnosti, která na ně mohla ve sněhu číhat. O jednom neznámém a nebezpečném tvoru však neměli ani tušení. Ani jeden z nich nevěnoval pozornost ebenové vráně, která jim proplachtila nad hlavami opačným směrem, než běželi. Neviděli, jak její černé oko zachytilo chlapcův obličej a pták se obrátil a potichu se vznášel nad nimi.

Hoch dívku téměř u vesnice předehnal, ale nezvolnil. Jen se ohlédl a jeho zrak sklouzl po vráně, aniž ji pořádně zaznamenal. Tak moc se soustředil na dívku, že chvíli nedával pozor na cestu před sebou. Při dalším kroku mu noha zapadla do výmolu a on na chvilku ztratil rovnováhu. Dívce se zablesklo v očích, vyrazila překvapivou rychlostí vpřed a nijak jemně do něj drcla, takže stihl sotva krátce vykřiknout, než se zabořil obličejem do závěje. Okolím zazněl její veselý smích, když jako první dorazila do cíle.

„Jak dlouho tam ještě hodláš ležet?" zavolala s jiskřícíma očima na hocha. Ten právě s vlnou prskání a tichých kleteb zvedal svou hlavu ze závěje.

„Klidně celej den, když tě to přinutí mi pomoct," opáčil podrážděně v sedě, stíraje si z tváře sníh. Dívka zakoulela očima a vytáhla ho na nohy. Na oplátku se jí dostalo úšklebku a vzápětí i ona skončila mezi bílými vločkami, nevypadalo to ale, že by se nějak výrazně zlobila. Naopak jí pobaveně zacukaly koutky, jako by nic nedokázalo zkazit její dobrou náladu. Po delším naléhání z její strany jí hoch pomohl na nohy, ale bylo jasné, že se mu nechce.

„Děkuju za tvou nesmírnou ochotu," poznamenala pobaveně a setřásala ze sebe sníh.

„Nemáš zač," zabručel. „Ale zasloužila sis to." Už otevírala ústa k odpovědi, ale jejich rozhovor přerušil hlas ozývající se z domu postaveného na úplném kraji vesnice.

„Zoro? Rohane? Jste to vy?" Vrzly dveře a ven vyšel muž ve středních letech se zubatě zastřiženými vlasy jen o málo světlejšími, než měla dívka. Kolem šedozelených očí se mu tvořily starostlivé vrásky a jeho bradu pokrývaly husté krátké vousy. Oba mladí mu byli velmi podobní, ale měli o trochu jemnější rysy po matce. Na dívku se díval s láskou, zatímco pro hocha měl vyhrazený přísný, podmračený pohled. Celkově vypadal zachmuřeně a mírně nepřátelsky, jako muž činů, ne přemýšlení a plánovaní. Nestaral se příliš o společnost a svět mimo dům, hlavním středobodem jeho života byli dívka a chlapec. Oni jediní mu zůstali po smrti jeho milované ženy Kamony.

„Ano, otče," odvětila s úsměvem Zora. „Jsme to my."

„Kde jste se zdrželi?" zajímal se podmračeně.

„V lese, otče," vysvětlil Rohan a sklopil pohled, aby se mu nemusel dívat do očí, v nichž vždy viděl tichou výtku.

„Ty a ten tvůj les," odfrkl si otec a Rohan zaťal zuby. Nesnášel, když někdo pochyboval o jeho slovech, a přesto se s tím setkával celý život.

„Chtěl jsi po mně naštípat dříví, otče?" ujišťoval se neutrálním tónem o skutečnosti, kterou mu sdělila sestra. Přesto v jeho hlase bylo patrné lehké napětí, ale toho si muž nevšímal.

„Jo, chtěl," zabručel nevrle. Rohan se stěží držel, aby nezačal křičet. Přestože si na otcovo chování už zvykl, občas mu stále dělalo problém mlčet. Zora o něm říkala, že jedná podle pocitů, nejdřív koná a pak myslí. Nemohl s ní nesouhlasit - sám věděl, že se snadno rozzlobí a nechá vyprovokovat.

„Do večeře to budu mít hotový," oznámil otci a otočil se k odchodu.

„To teda budeš," potvrdil tvrdě muž. „A ty pojď dovnitř, Zoro." Když za nimi klaply dveře, Rohan si povzdechl. Celý svůj život vnímal, že je s ním nakládáno přísněji než se sestrou. Nezlobil se na ni za to, ale i tak mu občas chyběla trocha rodičovského soucitu a objetí.

Jenže ona nezavinila něčí smrt, napadlo ho jako už tolikrát, když hledal sekeru. Krátce po jeho narození zemřela Kamona, matka jich obou. Nikdy ji nepoznal, ale chtěl. Když jim o ní otec občas zdráhavě vyprávěl, popisoval ji jako milující ženu. Prý měla nade vše ráda zvířata a přírodu a v zimě vždy nechávala venku něco pro ptáky. Stejně jako ostatní pevně věřila v bohy, jež je chránili i ohrožovali. Dokonce i svou prvorozenou pojmenovala po bohyni - Zora, nebo také Jitřenka či Večernice.

Zato druhorozený si kromě zvučného jména odnesl jen zlost a opovržení ze strany otce. Už od dětství od něj slýchal, že za její smrt může on a nikdo jiný. Nejdřív se tomu nařčení bránil, nakonec uvěřil. Prý se narodil na špatný den - na svátek bohyně zimy a smrti Morany, ačkoli otec odmítal vidět skutečnost, že to bylo v den vyhánění - a porod matku vyčerpal tak, že záhy zemřela. Otec ji velmi miloval, to Rohan věděl dobře. Jen ho mrzelo, že jeho rád nemá, i když z části ho chápal.

Jaká asi byla před tím, než se potkali? uvažoval. A měla by mě ráda? Žil, aniž ji poznal, a to ho bolelo.

Další věcí, proč ho otec zavrhoval, byly podivné postavy, které vídal. Od mala potkával bytosti, které nikdo jiný neviděl. Nejčastěji právě v lese, proto na stromy otec pohlížel s nedůvěrou a pohrdáním. Když se mu o nich zmínil poprvé, dostal ostré napomenutí, že si nemá vymýšlet. A tak mlčel. Viděl je pořád, ale už o nich nemluvil. Jen Zora mu věřila a on jí o nich po večerech občas vyprávěl, ale před otcem už na tohle téma nepadlo nikdy ani slovo.

Postavil jedno dřevo na špalek a pevněji uchopil topůrko sekery. Zvedl ji nad hlavu a v rychlém oblouku spustil dolů. Její ostří se ve dřevě zaseklo. Vyprostil ho, vyzkoušel, zda už půjde dřevo před ním rozdělit na polena, a když zjistil, že ne, mechanicky se opět rozmáchl. Během únavné a nezajímavé práce se v myšlenkách vrátil k záhadným bytostem.

Ti v lese vypadali jako lidé s hnědou kůží a zelenými vlasy, akorát trochu vyšší. Dnes zahlédl za křovím i muže s parožím na hlavě. Měl pocit, že už ho někdy viděl. Povědomá mu nebyla tvář, ale oči a sebevědomí a podrážděnost, které šířil. Jako by neměl rád rušení lesního ticha. Ano, někde ho určitě potkal. Stejný výraz měli i rys, kterého viděl před pár lety, a bílý jelen, na něhož narazil minulý týden. Aby byl upřímný, Rohan se ho bál. Proto v lese buď mlčel, nebo šeptal. Výjimkou byly podobné případy jako dnes a pošťuchování se sestrou, i když i ona většinou nechávala lesní ticho nedotčené. Rohan dokázal mezi stromy sedět hodiny a pozorovat opatrné bytosti, o nichž si myslel, že to jsou duchové rostlin.

Dívky, které vídal ve vodě, chodily na břeh jen po západu slunce, a tak je zahlédl zatím jen párkrát vykukovat nad hladinu. Jednou či dvakrát se však v noci vyplížil z domu ve snaze je zastihnout venku z vody. A podařilo se mu to - seděly na břehu, rozčesávaly si své dlouhé vlasy a odpočívaly.

Na loukách to byly víly velké jako klas. Smály se, létaly obilím a dováděly. Z jejich chování přímo sálala radost a veselí. Občas zahlédl lesní dívky i tančit, ale když ho spatřily, utíkaly ke svým rostlinám, jako by se chtěly schovat. Když byl malý, a ještě i teď, je rád pozoroval, i když pro to musel trávit v lese několik hodin, než se odvážily opatrně vylézt v domnění, že spí. On je však zpod přivřených víček pozoroval a neunikl mu jediný jejich ladný pohyb.

Zaklel, protože sekera minula přichystané dřevo. Vedle něj se pomalu vršila hromádka polen. Mohlo by to už stačit? Nebyl si jistý a otce se mu ptát nechtělo. Nejspíš by dostal vynadáno, že jich je málo. Na druhou stranu, kdyby štípal dál, mohl jich taky udělat moc a skončilo by to stejně. S unaveným povzdechem zasekl sekeru do špalku a zvedl náruč polen. Tak jako tak si otec něco najde.

Vykročil ke dveřím. Ráno sice sníh kolem domu odklízel, ale dopoledne napadl nový, a tak mu nízká závěj ztěžovala postup. Zabručel si pro sebe několik nadávek na mizerný počasí. Ve skutečnosti měl zimu rád. Připadala mu klidná a mírumilovná. Pole a loučky pokryté čistým sněhem, drobné bílé ostrůvky mezi stromy.

Zakopl a polena mu málem vypadla z ruky. Podrážděně zavrčel a strčil do dveří, které zavrzaly a otevřely se. Zašel dovnitř a složil polena vedle ohniště. Zora ho už dávno vymetla a vynesla popel, teď se krátce pomodlila a zapálila oheň, aby se jeho duch nerozzlobil. K polenům přiložila džbán s vodou a do plamenů hodila špetku soli jako dary.

„To je málo," upozornil otec, jen co se Rohan narovnal. Hoch potlačil nutkání zavrčet.

„Já vím, otče," odpověděl s klidem. „Ještě dvě náruče mám venku." A s tím se obrátil a vydal zpět ke špalku. Celou dobu, co nosil polena a následně uklízel sekeru a odhazoval sníh, ho ze střechy zvědavě sledovala ebenová vrána. Když zašel dovnitř, tiše zakrákala. Roztáhla křídla, zatřepala jimi a klouzavě se snesla ze střechy. Vzlétla výš a pomalu vyrazila směrem k horám.