Umřel! Slíbila, že přežije, ale lhala! Rozhlédl se kolem, aby ji našel, a ztuhl. Byl sám. Okolní les se mu zdál cizí a neznámý. Nedaleko zahlédl něco, co do noční přírody nepatřilo. Přišel blíž. Ohniště. Takže zůstal tam, kam přiletěli. Ale kde jsou ostatní? Nechali ho tu? S překvapením zjistil, že okolní svět je v odstínech šedé. I v noci měly věci určitý barevný nádech, ale tady...

Leknutím sebou trhl, když se ozvalo zlověstné zakrákání. Ze tmy vyletěl velký stín. Vykřikl a zakryl si rukou obličej, jenže stín ho minul, pouze mu vítr rozcuchal vlasy, a usadil se na jedné větvi. Vzápětí se k němu připojil další – menší a celkově drobnější, ale o nic méně pochmurný. Krkavec a vrána. Ne, ne vrána. Havran.

Co se to děje? Proč je tady? A proč jsou tu ti ptáci? Chtěl se otočit a odejít, ale místo toho zjisil, že se blíží k okřídleným stínům. Korálkové oči si ho prohlížely, jedny zlověstné, nečitelné, druhé... Překvapeně se zarazil. V krkavčích očích neviděl nenávist ani smrt. Jen inteligentní jiskru a pochopení. I on, pták v černém peří, byl mezi svými jiný. Nepatřil k nim o nic víc, než Rohan patřil k lidem.

„Tebe taky nepřijali, co?" promluvil chlapec. Zvíře napůl roztáhlo křídla a zakrákalo. Ve skřípavém hlase zněl souhlas. Havran nezareagoval, seděl tiše a nehnutě.

„Nevíš, kudy jít?" zeptal se Rohan opatrně. Připadal si zvláštně, když tu takhle mluvil v podstatě sám se sebou.

Vím, jako by sdělovaly krkavcovy oči. Hoch přišel ještě blíž a natáhl ruku, aby se ho dotkl. Havran ožil. Zakrákal, zamával křídly a zaútočil zobákem.

„Huš!" okřikl ho instinktivně a ohnal se po něm. Jeho ruka ale nenarazila na žádný odpor – havran se rozpadl v prach.

„Co to - " začal překvapeně, ale vtom se krkavec sehnul a dotkl zobákem jeho prstů. Udělalo se mu nevolno. Zapotácel se. Pták spokojeně zakrákal, vznesl se a zamířil přímo proti jeho hrudi. Pokusil se uhnout, ale krkavec letěl rychleji – vnořil se do něj jako do vody. Ucítil, jak se rozpadá na tisíce částeček, které pronikly do jeho krve. Pak svět potemněl.

Pomalu rozlepil víčka. Nad sebou viděl bledou lebku. Zdálo se, že kdyby mohl, Smrt by se usmíval. Pak se v jeho zorném poli objevila další postava. Ta naopak měla k úsměvu hodně daleko.

„Vstávej," promluvila známým rozkazovačným tónem. „Letíme zpátky."

Vydáváme dnes, protože čtvrtek mám neuvěřitelně zaplněný a večer odjíždím a vracím se až v neděli, takže bych vydat nemohla. A navíc nám už po téhle krátké kapitole zbývá jediná, která tím pádem hezky vyjde na vysvědčení :D

Au revoir