„Takže já se teď musím napít?" ujišťoval se Rohan. Smrt vlídně zavrtěl hlavou.

„Nemusíš. Ale máš docela slušnou šanci na úspěch," vysvětlil. „Pramen vody poznání a zapomnění občas neposlouchá ani Velese, takže když hodíš jednadvacítku nebo jednatřicítku, zapomeneš kus cesty. Ale když hodíš cokoli jinýho, může ti to pomoct. Jak moc potom závisí na hodnotě čísla." Rohan se ušklíbl. To je lehká výhra. Vzal kostky do dlaní, zatřásl jimi a hodil je na stůl. Nevěřícně zamrkal. Jednadvacítka.

„Proč musím mít takovou smůlu?" rozhořčil se, nemysleje tím jen nezdařilý hod, a zamračeně shlédl na ubohou hromádku duší před sebou. Smrt odvrátil pohled od třírozměrné hrací plochy a vlídně mu zaklepal na rameno, aniž by sebou chlapec trhl, což se dalo považovat za úspěch.

„Ztracenci jsou dost o náhodě," poznamenal bůh, s Rohanem to však nehnulo.

„No jo. Jenže jsme hráli už tolikrát a já ani jednou nevyhrál. A to hraju za ty dobrý! Dobro přece vždycky vyhrává," namítl nespokojeně, jako by zapomínal, že právě teď sedí v jedné místnosti se Smrtěm.

„Aspoň v legednách," dodal šeptem. O skutečném životě už věděl své, i když po příchodu sem si dovolil znovu uvěřit v sílu dobra, protože kdo jiný by ho odtud dostal? Chyba. Mohl to být možná týden a půl ode dne, kdy ho sem Morana přitáhla, přesto jí za tu dobu pořád nebyl schopný důvěřovat. Něco, co do vás vtloukají celé dětství, se těžko překonává během dvou stovek hodin. Nepomáhal tomu ani její neustále ostrý tón a snadná vznětlivost. Většímu konfliktu se zatím úspěšně vyhýbal klopením hlavy, ale nijak si ho na svou stranu nezískala.

Naproti tomu Smrt ho vždycky pozorně poslouchal, mluvil s ním v klidu a trpělivě se mu snažil spoustu věcí vysvětlit. Sice mu měl nejdřív za zlé propůjčení, protože ho strašně vyděsilo a zmátlo a stále si na sýčkovské vnímání světa nezvykl, ale nakonec, během několika lekcí létání, se mu to dokonce i zalíbilo. Po několika prvních výbuších a počáteční tvrdohlavosti a protivnosti z hochovy strany se Rohan naučil poslouchat a relativně v klidu vyprávět a diskutovat. A zjistil, že si Smrťovu společnost užívá víc a víc. Jejich vztah se pořád jenom zlepšoval. Buďto hráli Ztracence, ve kterých Rohan dál plaval, ale už zjišťoval, že v tom vlastně plave úplně každý, kdo se do toho pustí, nebo jen seděli na posteli a povídali si. Vyhýbali se tématům jako smrt, ale jednou, jen pár dní po svém příchodu, ho neopatrně vytáhl. Bůh tehdy zmlkl a když už se Rohan začínal rozčilovat, zarazil ho.

„Tohle bych ti neměl říct já," odpověděl mu pevně. „To si musíš vyřídit s Moranou."

„Ale bůh smrti jsi přece t-" začal namítat, jenže Smrt ho přerušil.

„Jsem," souhlasil. „Ale dotáhla tě sem ona, tohle si musíte probrat vy dva." Od té doby bylo jakékoli podobné téma tabu a Rohan už se ho nedovážil víckrát zmínit. A za Moranou s tím jít nehodlal.

Když Smrt neměl čas, nechal mu alespoň papíry a tuhu, takže se mohl zabavit sám. Kreslil cokoli, na co narazil. Čelo postele, figurku ze Ztracenců, lampu života, zvláštní skupinku prasklinek ve stěně jeskyně, démony, které si pamatoval z občasných výletů do krajiny Nav, dokonce i samotného Smrtě či jeho matku. Nebo dával průchod fantazii a přenášel na papír svoje představy ostatních bohů a vzpomínky z dalekého domova, pomalu mu ale nápady docházely. Často se pokoušel hledat lampu své sestry, jenže marně. Přemýšlel o tom, že by mohl Moranu požádat, aby ho pustila. Rozmyslel si to, když si vzpomněl, jak vybuchla minule, a rozhodl se, že se odsud dostane sám. Smrt by mu nepomohl – jakkoli byl na něj milý, ctil a respektoval svou matku a její rozhodnutí. Možná nějaký dobrý bůh by mu mohl pomoct. Jenže ti sem nezavítali tak často, takže jediný, na koho přišel, byl Veles. A k tomu se taky jen tak nedostane. Začínal být bezradný. Nejenže se v nejbližší době domů nepodívá, ale zároveň už ho nudil neustále stejný koloběh činností. Vždyť už ztratil i pojem o tom, zda je noc nebo den!

Ticho po poslední větě se prodlužovalo a Rohan vzhlédl. Smrt zamyšleně zíral na plánek Chodeb, ale nevypadal, že by jej příliš vnímal. Rohan se nahnul, aby se připomněl, a málem se skácel na zem, když bůh tiše promluvil.

„Hranice mezi dobrem a zlem je tenká," zašeptal nepřítomně. „Něco, co vypadá jako dobrý, může být ve skutečnosti zlý a naopak. A neexistuje ani čisté zlo nebo dobro. Každý v sobě nosíme jejich směsici." Pak mu jiskřičky v důlcích zablikaly, jako by zamrkal, a Smrt se narovnal.

„Neboj, přijdeš na to," prohodil, uchopil svoji kosu, kterou předtím opřel o stěnu, a vykročil ke dveřím. Rohan zmateně potřásl hlavou, protože nebyl schopný určit, k čemu bohova poslední slova patřila. „Musím na svět. Ráno se blíží, Dij za chvilku přijede a nemysli si, že lidi umíraj jenom za tmy. Asi se zdržím. Tady máš papíry." Otevřel dveře a vyšel do chodby, ale na poslední chvíli se ještě ohlédl přes rameno.

„A snaž se nenaštvat Moranu," dodal, zněl však, jako by ta slova pronášel až po dlouhých úvahách a byla mu proti srsti. Snažil se vcítit do Rohana a chápal, že takové poznámky mu nepomůžou, přesto si je jeho upřímnost a starost o chlapce žádala. Vyklouzl na chodbu tak rychle, že Rohan neměl čas na námitky, a povzdechl si. Proč jen je život boha tak nesnesitelně dlouhý? Pravda, měl desítky let na pochopení lidského chování, a to mu hodně přineslo. Ze všech ras, které bohové stvořili, byl člověk tou nejkomplikovanější a nejméně předvídatelnou. Naproti tomu třeba u vodní víly jste vždycky věděli, na čem jste. Dalo se dobře předvídat, co udělá. Stejně jako voda se i ony dokázaly soustředit hodiny na jedinou věc, ale jakmile je někdo vyrušil, jejich vztek vzplál stejně rychle jako smola v plamenech. Měly rády nejednotvárné činnosti a stejně jako zurčící potok se dokázaly hnát do neznáma rychlostí vodopádu, nebo naopak zpomalit a pečlivou prací docílit výsledku, jako když si řeka vymýlá koryto. Smrtě proto nepřekvapilo, že se Nya v důsledku toho, jak ji Rohan vyděsil a ona před ním utekla, rozzuřila. Její hrdost utrpěla ránu a potřebovala vyspravit, zároveň ale za jejím výbuchem stála i nemilá návštěva. Některé vodní víly neměly lidi příliš v lásce, ale tolerovaly je a většinou jim ani nijak vážně neškodily, zatímco jiné smrtelníkům naopak občas pomáhaly. Jejich pohled na svět nebyl jednoduchý, ale ani příliš složitý.

Lesní lid už se však choval trochu komplikovaněji. Obecně se dalo říct, že dokáží dny jen sedět a pozorovat, nebo se o něco starat. Nedělali rychlá rozhodnutí a nikdy se příliš nestarali o život mimo svůj domov, ale když se pro něco rozhodli, drželi se toho s houževnatostí a silou kořenů prorůstajících skálou. Byli v podstatě nezastavitelní, ale zároveň mívali větší pochopení a menší hrdost než vodní víly. Samozřejmě se jedinec od jedince lišili, protože jejich povaha hodně závisela na druhu jejich stromu, stejně jako věci, které je těšily a byly jim příjemné. A takhle se to táhlo s dalšími a dalšími rasami, každá měla svoji obecnou povahu a pravděpodobný vzorec chování, který se jen málokdy mýlil.

Smrt je pozoroval rád všechny, ale lidé, ti ho fascinovali. Uchvátili ho, protože neexistoval žádný způsob, jak zjistit jejich další reakce, pokud jste neznali každého zvlášť. Člověk od člověka se jejich povaha různila a právě to Smrtě uhranulo. Dokázal se posadit na střechu domu, na kraj pole nebo louky, na břeh klidné řeky a hodiny poslouchat, jak si mezi sebou povídají, nebo je čistě jen pozorovat při práci a hrách. Byli vynalézaví a zvědaví, rádi objevovali, ale do neznáma nechodili téměř nikdy sami.

Několikrát se mu už stalo, že vyzvedl duši, jejíž tělo někdo úkladně zavraždil, ale k tomu docházelo jen velmi zřídka a vždy mezi vysoce postavenými pány. Většina lidí se i přes svoji rozdílnou povahu a vzhled držela v úzce sevřených skupinách a spolupracovala. V malých vesnicích o několika domech, jejichž konstrukce se také trochu lišily podle oblasti, žili vedle sebe, navzájem si pomáhali a sdíleli každodenní radosti i strasti. Společně pracovali na jednom poli a výdobytek si rozdělili, byli úzce propojenou komunitou a už od mala své děti učili, že mají držet pohromadě. Jen tak přežijí ve světě plném hustých lesů, zrádných močálů a hlubokých hor, kde všude může číhat nelítostná šelma nebo démon. A těch nebylo málo.

Divoká zvířata se před vyslanci některých bohů dávala na ústup a jen málokdy na ně zaútočila. S dobrou polovinou dokonce žila v míru a vzájemné prospěšnosti, ale třeba před těmi Kaščejovými se krčili a schovávali, aspoň většinou. Našly se případy, kdy medvěd, vlk nebo jiná šelma zaútočila na chráněného démona a zabila ho. Takové rozmíšky byly pochopitelné a Kaščeje nikdy nijak nezajímaly. Jeden démon sem, jeden tam, vždyť na tom nezáleželo. Koneckonců, den a noc se taky neustále střídají.

Jenže poslední dobou se bůh chaosu choval víc ochranářsky, než u něj bylo zvykem. Už dvakrát to Smrt zažil, dvakrát byl svědkem nesmírného utrpení, které se teď blížilo potřetí. A tentokrát si za to mohli sami. Při těch úvahách by bolestně zkřivil tvář, kdyby mohl. Nesnášel to. Ještě několikrát a zbyde z něj jenom skořápka boha, kterého zničilo utrpení druhých. Tak dlouho je nasával a chránil lidi před tou největší bolestí, až se sama stala součástí jeho existence. On sám netrpěl, ale bylo pro něj stále těžší a těžší zachovat klid tváří v tvář odchodu další duše do Irie. Věděl, že náplň jeho práce není přímo zlá. Prostě jen nutná. Potřebná. Co by se stalo, kdyby lidé neumírali? Jaký by pak byl smysl lidského života? Nesmrtelnost znamenala nekonečně mnoho času, ale jak by ho lidé naplnili? Jednou by jim nápady došly a pak... Pak by se staly pouhými skořápkami, v nichž pomalu umírají duše. Smrt je chápal, jejich zármutek nad ztrátou blízkého člověka, chápal, proč ho proklínají, ale stejně tak věděl, že bez něj a Morany by to mohlo být ještě horší. Lidé se musí naučit žít s tím, že čas od času je někdo opustí, stejně jako jednou odejdou sami. Musí se naučit, že smutek není špatný, pokud je nepohltí a nezabrání jim žít dál. Že občas pláč přináší úlevu.

Díky tomu, že se dokonale ovládal, dokázal tuhle neklidnou část svého já před ostatními, a hlavně před Moranou, která ho potřebovala víc než kdo jiný, udržet v tajnosti. Jestli s tím ale něco neudělá, pravděpodobně se zhroutí. Ne hned, jenže několik tisíciletí se bohům nezdálo zrovna dlouho. Byl stvořen, aby vedl duše, až nastane čas opustit těla, jenže s každou další přišlo i další utrpení, které musel kvůli své empatii s druhými prožít, ať chtěl nebo ne. A i kdyby mu to nakrásně neurčovala jeho povaha, stejně by mu tíha života dříve či později dolehla na lopatky. Dokonce i Kaščeje by každodenní blízkost smrti změnila. On tomu ale vlastně ani zabránit nechtěl.

Ne všichni trpí, připomínal si. Jaká ironie, že to nedávno vysvětloval Moraně, když umírala Rohanova matka. Aspoň jemu se těch patnáct let nezdálo nijak dlouhých, určitě ne delších než věčnost. A už se dostal zase na začátek.

Jemně přejel kostnatým prstem po namodralém listu kosy, aby se uklidnil. Teď se nemůže rozrušovat. Jeho úkol je jasný a on ho musí plnit bez ohledu na sebe. Je to jeho povinnost. Kdo jiný by se o duše postaral, když ne on a Morana? Nejdřív oni, potom on. Tak zněla mantra, kterou si připomínal, kým je, co musí udělat a na čem záleží, aniž by cítil jakoukoli silnou emoci. Jediné, co si dovolil, byla účast a soucit, i když o ten hodně lidí nestálo.

Dával si záležet na tom, aby si pamatoval jméno spolu s reakcí každého člověka, přestože ti první už se mu ztratili dávno. Většinou se dezorientovaně rozhlíželi a nevěřícně na něj zírali, pak je popadla zuřivost nebo panika a jemu dalo velkou práci je aspoň trochu zklidnit. Jen někteří přijali novou skutečnost s klidem, jiní ji naopak vítali s otevřenou náručí, ale ještě nikdy se nesetkal s pochopením jeho práce. I přes různé prvotní reakce nakonec stejně všichni pochopili, že nemají na výběr, ne však, proč.

Vzpomínal si na hysterickou ženu, která s ním odmítla jít, protože věřila, že její muž si s majetkem shromážděným za celý jejich život neporadí a utratí ho. Přestože se jí pokoušel vysvětlit, že by ho lidé z vesnice s velkou pravděpodobností podrželi, neposlouchala ho, ječela na něj a trvala na nutnosti zůstat. Mohla si za to sama, že ji pak neúprosné irijské síly dohnaly a cesta pro ni byla daleko bolestivější. On ji varoval. Ta žena chtěla zůstat kvůli majetku a materiálním věcem, proto ho její bolest nechávala chladným a pomoc už jí znovu nenabídl.

Naproti tomu si pamatoval i malého chlapce, který vážně onemocněl, jeho tělo to nevydrželo a on zakrátko podlehl. Věděl to, ale nesmířil se s tím a odmítal se hnout z domu. Nechtěl opustit své blízké, starší dvojče a matku. Byl si jistý, že ho potřebují. Nejen kvůli práci, která se teď pro každého z nich znásobí, ale i kvůli stránce emocionální. Dobře si uvědomoval, že jim bude chybět, stejně jako jemu se bude stýskat po nich. Nepochyboval o jejich schopnosti i nadále žít, pracovat a začlenit se mezi lidi ve vesnici, ale nechtěl je opustit. Vzlykal, křičel a nadával, jenže s ním měl Smrt trpělivost. Chápal ho. Vysvětlil mu, že jejich sousedé je podrží a že pravděpodobně aspoň matce, vdově po lovci, došla vážnost jeho nemoci. Možná ji to zarmoutilo a změnilo a i když stále doufala, věděla, že osud ovlivnit nemůže.

Ani to chlapce nepřesvědčilo a když se ho pak zmocnily irijské síly, Smrt mu znovu nabídl pomoc a ulehčenou cestu. S pláčem přijal. Bůh se toho dne ještě vrátil a našel hochovu matku a bratra nad tělem milovaného příbuzného. Dvojče se choulilo v ženině náruči a ona se ho snažila utěšit, přestože sama měla v očích slzy. Smrt jim toužil ulehčit přijmutí nevyhnutelného faktu, ale nesměl. Každý člověk si k tomu poznání, že něčí odchod neznamená konec, musí dojít sám, bez jeho pomoci. Druhý den se díval, jak mrtvé tělo chlapce spalují a vrací do země v hliněné nádobě. Jeho duše už se tou dobou procházela krajinou Prav a Smrt si byl jistý, že se snaží najít způsob, jak nahlédnout své rodině do života. I na to, že už se s nimi nikdy nespojí, si musí přijít sám. Nahoře bůh navíc neměl co dělat.

Jeho chodidla zaklapala v kamenných chodbách a během chvíle už jistě míjel irijskou bránu. Na rozdíl od své matky si užíval spíše klidnější lety, necítil nutkání hnát svoje tělo do krajností. Pocítil nepatrný osten žárlivosti, když si vzpomněl na to, jak Rohanovi půjčuje svého sýčka. Nikdy neslyšel o situaci, kdy některý z bohů tuto možnost využil, všem totiž už jenom představa někoho jiného v těle svého zvířete vadila. Smrt ale začínal pomalu zjišťovat, že nepříjemná žárlivost se postupně vytrácí.

Ten kluk ho fascinoval. Poprvé měl možnost komunikovat s živým člověkem a přes všechno své pozorování ho mírně překvapila téměř každá třetí Rohanova reakce. I ty, které nedával výrazně najevo. Bůh cítil, že se mu stýská a že v sobě ukrývá a záměrně živí nenávist k Moraně. Možná ji uzamkl hluboko do sebe, ale pečlivě ji opatrovával a chránil. Nedovolil jí vyhasnout. Smrťovi uniklo opravdu máloco, a tak i pod zdánlivým jádrem, rozzuřeným, ale skrývaným, zachytil zmatek. V několika hodinách se toho na hocha stalo až příliš. Zvykl si vídat sejny a samogorky, dokonce i mavekyně, vysoké sotva jako klas, jenže bohové, to bylo něco úplně jiného.

Rohan nechápal, proč ho sem Morana zavlekla, když s ním stejně tráví jen málo času. Nebyl si jistý, co má od ní očekávat a co ona očekává od něj. Smrt mu to mohl říct, mohl ho zbavit napětí, ale věděl, že by neměl. Už si uvědomil, že jeho matka je na tom, dá se říci, trochu podobně. Teď, když ho sem přitáhla, netušila, jak by si k němu měla najít cestu, co by měla dělat a jak reagovat. Chovala se proto podrážděněji a nevyzpytatelněji, a to zase pomalu začínalo vadit Smrťovi. Musí si s ní promluvit. Povzdechl si. Samozřejmě až po povinnostech.

I když kapitola nese Rohanovo jméno, celkem velké slovo dostal i Smrt. Je to poprvé, ale ne naposledy, co se tady střídání dvou pohledů v jedné kapitole objeví (aspoň myslím) a nejsem si jistá, jak to nazvat. Protože je to půl na půl 😅 Asi zůstanu už u jmen, která tu máme (Morana, Rohan, Zora) a možná se ještě někdy objeví podobná odbočka

Au revoir